22 Cdo 2824/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2824/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města N. M. nad M. zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. B., a 2) E. B., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 194/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2006, č. j. 20 Co 8/2006-41, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2006, č. j. 20 Co 8/2006-41, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. října 2005, č. j. 8 C 194/2005-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. října 2005, č. j. 8 C 194/2005-24, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit pozemkové parcely č. 685/8 ostatní plocha, ostatní komunikace a č. 686/10 orná půda, zapsané na LV pro obec a kat. území N. M. nad M., a vyklizené předat žalobci. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných pozemků parc. č. 685/8 o výměře 34 m2 a parc. č. 686/10 o výměře 258 m2 veden žalobce. Kupní smlouvou z 27. 12. 1988, registrovanou bývalým Státním notářstvím v N. 28. 12. 1988, žalovaní nabyli v kat. území N. M. nad M. rodinný dům č. p. 960, stavební pozemek parc. č. 1983 o výměře 107 m2 a pozemek parc. č. 686/9 o výměře 382 m2. Podle geometrického plánu pro zaměření rodinného domu č. p. 960, číslo 6-440-88-505, z 25. 11. 1998 pozemky parcelních čísel 1983 o výměře 107 m2 a 686/9 o výměře 382 m2 vznikly rozdělením pozemku parc. č. 686/9 o výměře 489 m2. Žalovaní od počátku byli přesvědčeni, že sporné pozemky jsou součástí jejich pozemku parc. č. 686/9, užívají je jako zahradu a přístupovou cestu k domu. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalovaní se stali vlastníky sporných pozemků vydržením, neboť od roku 1988 po dobu více jak deseti let sporné pozemky užívali v přesvědčení, že jsou jejich, aniž by byli upozorněni na to, že pozemky nejsou jejich vlastnictvím.


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 20 Co 8/2006-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že z chování žalovaných je zřejmé, že se od počátku domnívali, že jim patří i sporné pozemky, a to jednak z toho důvodu, že již v roce 1990 prováděli na těchto pozemcích zahradní úpravy, zřídili si zde přístupovou cestu, a také proto, že s ohledem na tvar koupených pozemků a polohu a výměru předmětných pozemků (ty tvoří lemy dvou stran čtvercového pozemku žalobců a tyto lemy tvoří ze dvou stran předěl mezi pozemkem žalobců a silnicí) se oprávněně mohli domnívat, že koupili i tyto pozemky . Žalobce, který se stal vlastníkem sporných pozemků v roce 1991 až do zahájení tohoto sporu v roce 2005 nikdy žalované nekontaktoval, nepožadoval po nich nájemné a žalovaní tak po dobu 17 let netušili, že sporné pozemky nebyly předmětem kupní smlouvy z roku 1988. Podle názoru odvolacího soudu žalovaní mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporných pozemků, když se v této věci nepochybně jedná o omluvitelný omyl z jejich strany .


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že žalovaní nepředložili jediný důkaz o oprávněnosti své držby. Žalovaní neoprávněně zabrali sporné pozemky a tento zábor se stal základem jejich faktické držby pozemků. Protiprávnost jejich zásahu nemůže zhojit fakt, že žalobce se nedomáhal ochrany již dříve. Pokud žalovaní tvrdili, že žalobce na místo nechal navézt materiál a že oni nechali položit chodníky, pak chodníky se nenacházejí na sporných pozemcích, ale na pozemcích sousedních, tvoří místní komunikaci a byly vybudované nákladem žalobce. Soudu prvního stupně vytkl, že v rozporu se zákonem sloučil držbu faktickou s držbou oprávněnou, jakoby obě tyto držby byly totožné. Dále uvedl, že žalovaní koupili nezastavěný pozemek o výměře 376 m2, ale fakticky užívají dalších 292 m2, tedy pozemek skoro jednou tak velký. S odkazem na stávající judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98) poměr plochy koupených pozemků žalovanými a skutečně jimi držených vylučuje u nich existenci omluvitelného omylu. V době, kdy žalovaní dům č. p. 960 s pozemky koupili, nebyly jimi nabyté nemovitosti oploceny. Podle názoru žalobce žalovaní nemohli být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, i když lze dodat, že subjektivně mohli být o svém právu přesvědčeni, a to i proto, že sporný pozemek mohl být k jejich pozemkům přirozeným způsobem připojen. Všechny okolnosti mohly sice vést k závěru, že nemovitosti tvoří přirozený celek, zejména když sporné pozemky obdělávali, nemohly však nic změnit na závěru, že si při zachování náležité opatrnosti měli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řeší otázku dobré víry držitelů pozemku se zřetelem ke všem okolnostem a následného vydržení vlastnického práva v rozporu hmotným právem a s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.


Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Podle § 134 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ).


Podle § 129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.


Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.


Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení věci je oprávněná držba věci, která předpokládá, že držitel se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B. (dále jen Soubor rozhodnutí ), pod C 1067 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176. V případě, že se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Zde dovolací soud odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 7, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1399. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz C 3670 Souboru rozhodnutí). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 - Soubor rozhodnutí C 2967, podle kterého při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků, je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu, popř. na rozhodnutí téhož soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (Soubor rozhodnutí C 4263), podle kterého při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k výměře uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. K tomu pak lze jen poznamenat, že u pozemku drženého není rovněž významné, z kolika parcel či částí parcel sestává; podstatná je rozloha pozemku v hranicích skutečně vykonávané držby.


Přestože výše publikovaná judikatura o poměru ploch pozemků nabytých a pozemků pouze držených je poměrně známá a byla publikována i v odborných časopisech (Soudní rozhledy), odvolací soud ji ve svých úvahách pominul. Dovolatel pak právem na tuto skutečnost poukazuje a již to samo je postačující pro závěr o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. V dané věci žalovaní kupní smlouvou z 27. 12. 1988 nabyli do vlastnictví mimo jiné nezastavěný a neoplocený pozemek parc. č. 686/9 o výměře 382 m2, fakticky se však chopili držby i sporných parcel o výměře 292 m2 (dále jen sporný pozemek ). Tento pozemek má výměru přesahující 50% výměry nezastavěného pozemku koupeného žalovanými. I když i tak žalovaní mohli být subjektivně přesvědčeni o tom, že jim sporný pozemek patří, jejich omyl by pak mohl být omluvitelný jen v případě, že by byly dány judikaturou zmiňované zvláštní okolnosti.


Pokud jde o dobu držby sporného pozemku žalovanými: Současná právní úprava nepamatuje na mimořádnou držbu, kdy by po uplynutí delší doby, než je doba jinak pro vydržení nezbytná, nebylo třeba dobrou víru tvrdit a dokazovat. Není-li pak dobrá víra nabyvatele o jeho vlastnictví k pozemkům jen drženým dána od počátku, logicky nemůže být u něj dána ani později. Délka faktické držby, která není od počátku oprávněná, tak nepatří mezi skutečnosti, které by mohly ovlivnit povahu držby, t. j. ovlivnit úsudek soudu o tom, zda šlo o držbu oprávněnou či neoprávněnou.


Pokud jde o zvláštnost tvaru sporného pozemku: Z katastrální mapy založené ve spise je patrné, že je v podstatě tvořen obdélníkem přiléhajícím v jedné z delších stran k pozemku žalovaných č. parc. 686/9, který je rovněž obdélníkového tvaru (odhlédne-li se od menšího skosení jednoho jeho rohu). Z kratších stran pomyslného obdélníka sporného pozemku pak vybíhají úzké pruhy pozemku, jež tvoří tzv. lemy podél celých kratších stran pozemku č. 686/9. S ohledem na tuto zvláštnost tvaru sporného pozemku by pak (podle zjištěných okolností užívání popsaných lemů ) bylo možné připustit dobrou víru žalobců v případě, že by výměra plochy pozemků č. 686/10 a 685/8 bez tzv. lemů představovala v poměru k pozemku č. 686/9 méně než 50 % jeho výměry. Zda tomu tak bude či ne je ovšem otázkou, jejíž řešení náleží nalézacím soudům v dalším řízení.


Z výše uvedených důvodů dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. srpna 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu