22 Cdo 2813/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2813/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. P., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 177/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 5. října 2004, č. j. 15 Co 492/2004-269, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze 29. 1. 2002, č. j. 5 C 177/99-111, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku označenému jako zahrada parc. č. 637/2 o výměře 522 m2 zapsanému u Katastrálního úřadu v T. na LV pro obec a kat. úz. S. Ú. Pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání podílu částku 25 000,- Kč ve lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou každý z ideální ½ podílovými spoluvlastníky tohoto pozemku. Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku dohodou spoluvlastníků nedošlo a podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ) rozhodl soud prvního stupně tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku zrušil, přikázal jej do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 25 000,- Kč. Podle znaleckého posudku Ing. A. R. z 30. 3. 2001 byl pozemek srovnatelné kvality v blízkosti předmětného pozemku parc. č. 637/2 prodán za cenu 270 Kč/m2, takže obvyklá cena pozemku parc. č. 637/2 přestavovala částku 141 000,- Kč. Účastníci se však shodli na ceně pozemku 50 000,- Kč, ze které soud prvního stupně také vycházel.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením z 5. 12. 2002, č. j. 15 Co 543/2002-150, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou možnosti reálného dělení nemovitosti a při rozhodování o tom, který z účastníků by měl být jejím výlučným vlastníkem, vzal v úvahu účelné využití nemovitosti. Vytkl soudu prvního stupně, že při vypořádání vycházel z ceny pozemku, na které se účastníci dohodli. Uvedl, že dohodu o ceně pozemku nelze vyloučit, ale jen za situace, že by účastníci uzavřeli o celém předmětu řízení smír, který by byl soudem schválen. V opačném případě je třeba vycházet z ceny určené znalcem a přihlédnout i k možnému znehodnocení pozemku povodněmi v roce 2002.

Soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 5 C 177/99-236, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a to zahradě parc. č. 637/2 o výměře 522 m2 s dřevěnou kůlnou, oplocením a trvalými porosty tak jak jsou uvedeny ve znaleckém posudku znalce ing. A. R. ze dne 31. 7. 2003, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště T. na LV pro obec a kat. úz. S. Ú.. Pod bodem II. přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalovanému na vyrovnání podílu zaplatila částku 52 000,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Na základě doplněného znaleckého posudku ing. A. R. soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že reálné rozdělení pozemku není možné a že je to žalobkyně, která je schopna pozemek účelněji využít. Při zjištění obvyklé ceny pozemku vycházel rovněž z doplněného znaleckého posudku ing. A. R. z 31. 7. 2003. Znalec uvedl, že po povodni v srpnu 2002 klesl zájem o koupi nemovitostí na nulu a obvyklou cenu pozemku 104 000,- Kč (200 Kč/m2) odvodil z ceny před povodní 245,- Kč/m2 se zvýšením inflačního nárůstu na 268 Kč/m2 a snížením 25 % vzhledem k lokalitě povodně po zaokrouhlení na 200,- Kč/m2. Dotazem u realitní kanceláře T. dne 10. 2. 2004 soud prvního stupně zjistil, že o pozemky v předmětné záplavové oblasti je opět zájem, ceny se postupně vrací k cenám před povodněmi a cena pozemků u vody se pohybuje v rozpětí 300-400,- Kč/m2. Soud prvního stupně pak i s přihlédnutím k tomu, že předmětný pozemek je velmi zanedbaný a je nutné odstranit následky povodní, vycházel z obvyklé ceny pozemku 104 000,- Kč (tj. 200 Kč/m2 ).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 5. října 2004, č. j. 15 Co 492/2004-269, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil. Ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobkyni, aby žalovanému zaplatila na vyrovnání podílu částku 70 500,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Odvolací soud doplnil dokazování písemným dodatkem znaleckého posudku ing. A. R. z 24. 9. 2004. Znalec vysvětlil, že omylem uvedl v posudku z 31. 7. 2003, z něhož vycházel soud prvního stupně, základní cenu pozemku před povodní 245/m2, ačkoliv šlo správně o 270,- Kč/m2, avšak při inflačním nárůstu na 272,70 Kč/m2 a 25% snížení této ceny pro lokalitu povodně je cena shodná 200,- Kč/m2 po zaokrouhlení. Podle znalce jsou ceny pozemků po povodni opět stabilizované, dostávají se na původní cenovou úroveň před povodněmi. K tomuto závěru dospěl ostatně i soud prvního stupně. Odvolací soud tak vycházel z obvyklé ceny pozemku vyplývající ze znaleckého posudku z 10. 7. 2001 ve výši 141 000,- Kč. Přiměřená náhrada za spoluvlastnický podíl žalovaného tak činí 70 500,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) odůvodňuje tím, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování. Vytýká odvolacímu soudu, že při stanovení přiměřené náhrady podle § 142 odst. 1 ObčZ vycházel z obvyklé ceny pozemku 141 000,- Kč, která je v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Zjištění odvolacího soudu, že se ceny pozemků v zátopové oblasti stabilizovaly a že lze vycházet z tržní ceny jakoby k povodním nedošlo, nesvědčí o postupu, který by zahrnoval celou problematiku určování ceny nemovitosti, a tomu, že se účastníci shodli na ceně 50 000,- Kč. S přihlédnutím k této dohodě a závěrům znalce soud prvního stupně obvyklou cenu pozemku správně stanovil a žalovaný ji v odvolání ani nezpochybnil. Odvolací soud při zjištění obvyklé ceny pominul, že v průběhu řízení - po dobu nejméně pěti let - se žádný z účastníků o pozemek nestaral a tak ani následky povodní na pozemku nebyly odstraněny. Úvahy odvolacího soudu přesáhly rozsah odvolání, výsledky provedených důkazů a vyhodnocení ceny je formální, aniž respektuje skutečný stav věci. Naopak postup soudu prvního stupně byl zcela adekvátní, odpovídající vůli účastníků, znaleckému posudku a šetření u profesních institucí, které nemovitosti prodávají a znají obvyklé ceny nemovitostí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že žalobkyně nechce pozemek užívat, ale chce jej prodat. Proto by měl být přikázán do jeho vlastnictví. Navrhl provedení dalších důkazů a v případě, že by mu pozemek nebyl přikázán, zvýšení vypořádacího podílu na částku 110 000,- Kč.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ dovoláním lze napadat pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku upravuje § 237 OSŘ. Podle § 237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku a zrušení spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti a přikázání nemovitosti žalobkyni a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému jako přiměřenou náhradu částku 70 500,- Kč. Jde o částku o 18 500,- Kč vyšší, než jí uložil zaplatit soud prvního stupně. Žalobkyně v dovolání proti rozsudku zpochybnila jen výši náhrady a za správnou považuje náhradu v částce 52 000,- Kč, kterou jí uložil zaplatit žalovanému soud prvního stupně. To znamená, že dovoláním dotčený výrok ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ je výrok, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému peněžité plnění o 18 500,- Kč vyšší než rozsudkem soudu prvního stupně. Protože jde o peněžité plnění, které nepřevyšuje 20 000,- Kč, jde o dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ nepřípustné. Dovolání žalobce (žalobkyně) směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu v neobchodní věci (zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně, aby zaplatila žalovanému určitou částku, není podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ přípustné, jestliže podle žalobce mu měla být uložena povinnost zaplatit žalovanému částku nižší o méně než 20 000,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu