22 Cdo 2806/2000
Datum rozhodnutí: 02.10.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2806/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) JUDr. J. Š. a B) MUDr. O. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing. O. T. a 2) I. T., oběma zastoupeným advokátem, o právo odstranit stavbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 237/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2000, č. j. 11 Co 569/99-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. července 1998, č. j. 8 C 237/97-21, zamítl žalobu žalobkyně JUDr. J. Š., aby žalobkyně byla oprávněna odstranit stavbu garáže, postavené na stavební parcele č. 923/2 o výměře 25 m2, zapsané na LV č. 1249 pro kat. úz. P., ve vlastnictví žalovaných a na jejich náklad. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 923/2 v rozsahu jedné poloviny a že vlastnicí druhé jedné poloviny je Městská část P. Původními spoluvlastníky označené nemovitosti v rozsahu jedné poloviny, právními předchůdci žalobkyně, byl Dr. T. a po jeho smrti 8. 5. 1974 na základě rozhodnutí o nabytí dědictví, které nabylo právní moci 7. 1. 1994, Dr. E. T. Smlouvou o dočasném užívání pozemku a o zřízení garáže z 23. 6. 1986 přenechal OPBH v P. žalovanému k dočasnému užívání část pozemku, patřícího k domu č. p. 389/27 v P. P. v ulici N., č. kat. 923 v rozsahu 23,94 m2. Státní notář pro P. 14. 1. 1986 sdělil OPBH v P., že z hlediska projednání dědictví po zemřelém Dr. T. nejsou žádné důvody, které by mohly bránit udělení souhlasu žalovanému k výstavbě garáže. Rozhodnutím ONV pro P. z 19. 1. 1987 bylo žalovanému vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení ke stavbě garáže č. p. 389. Dodatkem z 20. 11. 1989 ke smlouvě o dočasném užívání pozemku a o zřízení garáže z 23. 6. 1986 bylo stanoveno, že užívací poměr vznikl dnem podpisu smlouvy na dobu 25 let, nejdéle však na dobu užívání pozemku ve smyslu článku II. smlouvy. Rozhodnutím ONV v P. z 26. 1. 1990, které nabylo právní moci 12. 2. 1990, stavební úřad povolil užívání dočasné stavby garáže o jednom stání, postavené na označeném pozemku, se lhůtou trvání do 23. 6. 2011. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě ve smyslu § 135c ObčZ nejde o stavu neoprávněnou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 19. února 1999, č. j. 23 Co 702/98-37, shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu odnětí možnosti žalobkyni jednat před soudem postupem soudu, když soud prvního stupně 8. 7. 1998 ve věci jednal a rozhodl, přestože žalobkyně, kterou soud k tomuto jednání předvolal vzorem č. 14, se ještě před doručením předvolání omluvila z jednání 8. 7. 1998 s tím, že v době od 7. 7. 1998 do 1. 9. 1998 bude na řádné dovolené, a současně požádala o odročení jednání ne druhou polovinu měsíce září. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení vypořádal s námitkami vznesenými žalobkyní v odvolání.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. září 1999, č. j. 8 C 237/97-54, zamítl žalobu, aby žalobci byli oprávněni odstranit na náklady žalovaných stavbu garáže, postavenou na stavební parcele č. 923/2 o výměře 25 m2, zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1249 pro kat. úz. P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem žalobkyně navrhla, aby do řízení na straně žalobce vstoupil MUDr. O. S., manžel žalobkyně, který se darovací smlouvou z 22. 1. 1998 stal spoluvlastníkem mimo jiné pozemku parc. č. 923/2, na němž je postavena sporná garáž, a to v rozsahu jedné čtvrtiny. Současně navrhla změnu petitu žaloby tak, jak plyne z výroku rozsudku z 22. 9. 1999, kterou soud připustil. Z výpisu z katastru nemovitostí z 5. 5. 1999 soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem pozemku parc. č. 923/2 v kat. úz. P. jsou žalobci v rozsahu tří čtvrtin a hlavní město Praha Městská část P. v rozsahu jedné čtvrtiny. Dále převzal skutková zjištění z rozsudku z 8. 7. 1998. Dospěl k závěru, že žalovaný při stavbě garáže postupoval a jednal v dobré víře a neporušil své povinnosti, proto neshledal důvody pro odstranění stavby garáže. Nejde ani o tzv. černou stavbu, neboť stavba byla kolaudována.

Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. března 2000, č. j. 11 Co 569/99-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O návrhu žalobců na připuštění dovolání nerozhodl. Odvolací soud dospěl k právnímu názoru, že žalobní petit žalobců, majících zájem na splnění určité povinnosti, vyplývající z § 135c ObčZ, neukládá žalovaným žádné povinnosti ve smyslu § 80 OSŘ, takže rozhodnutí soudu by nebylo vykonatelné, přitom podmínkou žaloby a v návaznosti na rozhodnutí o ní výrokem soudu je, aby takové rozhodnutí bylo vykonatelné. Jestliže žalobci tvrdí porušení práva žalovanými, pak případný petit na určení, zda tu právo je, by neodpovídal jejich požadavku vyplývajícím z § 135c ObčZ, t. j. odstranění stavby, protože určovací žaloba má preventivní povahu a má poskytnout žalobci ochranu dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než ze kterých vycházel soud prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že nesprávným postupem soudu jim byla odňata možnost jednat před soudem, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [důvody podle § 237 odst. 1 písm. f), § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Především namítají, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že jimi navržený žalobní petit je z procesního hlediska nesprávný, pak s ohledem na poučovací povinnost soudu je měl poučit o jejich procesních právech a povinnostech a měl jim poskytnout lhůtu k odstranění vad podání. Pokud by vady podání neodstranili, měl řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení nebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, ale v žádném případě neměl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, když podle odvolacího soudu soud prvního stupně neposuzoval žalobu z hlediska náležitostí procesního charakteru a když dospěl k závěru, že řízení trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci podruhé, otázkou správnosti či nesprávnosti žalobního petitu se však ve svém předchozím rozhodnutí nezabýval, proto postupem odvolacího soudu byla porušena zásada dvouinstančního řízení, čímž řízení zatížil vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Dovolatelé se dále zabývali tím, jak by v daném případě měla být správně aplikována ustanovení občanského zákoníku týkající se neoprávněné stavby. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami a včas, dovolací soud se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil.

Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Žalobci navrhli připuštění dovolání k řešení dvou právních otázek, které by měly být zásadního významu, týkajících se hmotného práva (§ 126 odst. 1, § 135c ObčZ). Z pohledu posledně uvedených paragrafů však odvolací soud věc neposuzoval a nastolené právní otázky neřešil, neboť věc posuzoval podle procesních předpisů a o ně také opřel své rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2, str. 358, vyslovil právní názor, že jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní otázku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního významu, pak nemůže jít o skutečnost, jež by činila dovolání z pohledu § 239 odst. 2 OSŘ přípustným". Tak tomu je i v daném případě. Z uvedených důvodů není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ.

Námitky žalobců, týkající se nesplnění poučovací povinnosti soudu a porušení zásady dvouinstančního řízení, by bylo možno považovat za jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. K tomu srov. rozhodnutí publikovaná v Souboru Nejvyššího soudu pod C 13, svazek 1, str. 36, a C 142, svazek 2, str. 171. Přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ se však může dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost lze závěrem poznamenat, že za předpokladu správnosti právních závěrů dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, nepředstavuje tento rozsudek překážku věci rozsouzené pro žalobu s petitem odpovídajícím ustanovení § 135c ObčZ.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. října 2001

JUDr. František B a l á k, v. r.

předseda senátu