22 Cdo 28/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 28/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. M. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 58, proti žalovaným 1) E. P. , zastoupené JUDr. Milanem Kestlem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1 a 2) A. P. , o určení vlastnického práva k části parcely, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 250/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2015, č. j. 14 Co 245/2015-227, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Hrůzy.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Tachově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 4 C 250/2013-189, určil, že sporná část parcely č. 42 zakreslená zvýrazňovačem na nedílné příloze rozsudku je součástí stavební parcely č. 43, zapsané na LV č. 389 pro k. ú. S. , a že jejím vlastníkem je žalobce (výrok I.). Žalovaným uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.).

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 14 Co 245/2015-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) (výrok II.) a uložil žalované 1) povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalobci (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky se soud dostatečně nevypořádal se všemi tvrzeními a důkazními listinami předloženými soudu dovolatelkou . Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle žalobce dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto .

Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz )].

V dovolání není vůbec uvedeno, v čem žalovaná 1) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka nevymezuje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

V podstatné části dovolání žalovaná 1) podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Nad rámec toho dovolací soud k hodnocení důkazů odvolacím soudem poznamenává následující:
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. ledna 2016

Mgr. David Havlík předseda senátu