22 Cdo 2769/2008
Datum rozhodnutí: 04.05.2010
Dotčené předpisy: § 142 obč. zák.




22 Cdo 2769/2008


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A . V ., zastoupené JUDr. Milanem Jungem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přechodní 1600/11, proti žalovanému B. T ., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 65/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 18. ledna 2008, č. j. 26 Co 698/2007-124, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 18. ledna 2008, č. j. 26 Co 698/2007-124, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k níže uvedeným nemovitostem. Domáhala se toho, aby soud nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví a zavázal ji vyplatit žalovanému jeho podíl v penězích částkou 310.000,- Kč. Návrh odůvodnila rozpory, jež mezi spoluvlastníky ohledně užívání a udržování nemovitostí vznikly, přičemž žalovaný nebyl ochoten na návrh o mimosoudním vypořádání podle návrhu žalobkyně přistoupit.

Okresní soud v Táboře ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. 9 C 65/2006-98, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem označeným jako dům č. p. 37 na stav. parc. č. 5 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 5 zastavěná plocha a nádvoří o vým. 957 m2, parc. č. 265 zahrada o vým. 392 m2 a parc. č. 266 trvalý trvní porost o vým. 480 m2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště T., na LV č. 287 pro obec D. u B., katastrální území D. u B. , výrokem pod bodem II. rozhodl, že nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně , výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 330.000,- Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci, kteří jsou sourozenci, se stali spoluvlastníky shora specifikovaných nemovitostí (dále jen nemovitosti ) v tamním katastru s podíly po jedné ideální polovině, jak vyplývá z listu vlastnictví č. 287 příslušného katastrálního úřadu, na základě darovací smlouvy V12 2783/1996 s právními účinky vkladu ke dni 6. 11. 1996 . Nemovitosti užívala převážně žalobkyně se svou rodinou a udržovala je. Soud shledal podmínky pro postup podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku ( obč. zák. ), přičemž reálné dělení nemovitostí není možné. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou velmi komplikované a nedobré, rozcházejí se i v názoru na samotnou podobu nemovitostí v budoucnu; žalovaný preferuje jejich zásadní rekonstrukci, žalobkyně toliko provádění základních udržovacích prací. Soud nezpochybňoval tvrzení žalovaného, že by nemovitosti chtěl užívat v budoucnu a že by tak činil i v minulosti, pokud by nemovitosti neužívala žalobkyně, nebo je užívala méně. Z korespondence mezi účastníky kolem roku 2002 je zřejmé, že žalovaný požadoval spíše vyřešení celé situace a jeho postoj k řešení záležitosti byl velkorysejší; přesto soud dovodil, že tvrzený citový vztah žalovaného k nemovitostem je spíše nevěrohodný. Zjistil, že žalobkyně i žalovaný disponovali prostředky na vyplacení vypořádacího podílu, navíc žalovaný i na rekonstrukci nemovitostí. Dospěl k závěru, že u žalobkyně je naplněn zákonný znak účelného využití nemovitostí, když uzavřel, že nemovitosti užívala a míní je nadále užívat co nejčastěji a nejintenzivněji, a má k nim i bližší citový vztah . V úvahu vzal i stanovisko znalce, že u obytné budovy není nezbytně nutná zásadní rekonstrukce, jak prosazuje žalovaný, když ji lze nadále užívat jako dosud. Nemovitosti tedy přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost vyplatit žalovanému vypořádací podíl, proti jehož výši neměl žádný z účastníků zásadní výhrady.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č. j. 26 Co 698/2007-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 330.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud při posuzování věci z hledisek vyplývajících z § 142 odst. 1 obč. zák. shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nemovitosti nejsou z pohledu sledovaného účastníky řízení reálně dělitelné. Pokud jde o kritérium účelného využití věci, konstatoval, že závěr soudu prvního stupně neodpovídá skutkovému zjištění, neboť při právním posouzení věci nezmínil všechny okolnosti vyplývající z dokazování, a tedy k nim nepřihlédl. V této souvislosti poukázal na to, že nemovitosti neužíval ani jeden z účastníků jako své bydliště; skutečnost, že je dlouhodobě užívala rodina žalobkyně k rekreaci, neznamená, že by se tak dělo bez menšího zájmu žalovaného o ně a o jejich údržbu. Obytnou část nemovitostí totiž objektivně nemohly užívat obě rodiny současně a mezi spoluvlastníky nedošlo k dohodě o jejich užívání. Soud prvního stupně při hodnocení účelného využití věci neuvážil otázku, jakým konkrétním způsobem a v jakém rozsahu mohou nebo chtějí účastníci zmíněné kritérium naplnit, a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o stavby tvořící určitý uzavřený komplex, který má charakter historického majetku původní rodiny účastníků (z 19. století) a jeho zachování v co největším možném rámci, včetně citového vztahu účastníků k němu. K tomu odvolací soud uzavřel, že je to pouze žalovaný, který chce zachovat celý tento dobový charakter a rozsah staveb a je to jenom jeho osoba, která chce provést zásadnější opravu celého tohoto komplexu . Dodal, že tento cíl žalovaný uplatňuje minimálně od roku 2001 a jde o vhodnější a širší využití nemovitostí než způsob realizovaný a do budoucna deklarovaný žalobkyní, která hodlá hospodářské budovy zbourat . Údajný výraznější citový vztah žalobkyně k nemovitostem podle odvolacího soudu neobstojí při srovnání s tím, jak žalovaný zamýšlí s nemovitostmi naložit, že hodlá do nemovitostí investovat poměrně značné finanční částky i s jeho návrhy na mimosoudní řešení patové situace mezi účastníky tím způsobem, že výlučným vlastníkem by se stal ten, který nabídne druhému účastníku na vypořádání vyšší částku, což byl vždy žalovaný. Soud uzavřel, že kritérium účelného využití nemovitostí tak vyznívá mírně ve prospěch žalovaného . K témuž závěru dospěl při posuzování finančních možností účastníků. Uvedl, že z hlediska vlastnictví prostředků na vyplacení vypořádacího podílu jsou na tom oba účastníci sice stejně, avšak nejde jenom o samotnou schopnost výplaty vypořádacího podílu ; ale jde i o možnosti nemovitosti v budoucnu řádně udržovat a zvelebovat. Dospěl k závěru, že žalovaný má větší finanční možnosti pro zlepšení stavební a technické úrovně objektů . Shledal tedy podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud nemohl doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy (týkající se zejména konkrétnějších údajů o placení nákladů na nemovitosti, revizního znaleckého posudku, či výpisů z internetové nabídky nemovitostí) uplatněné účastníky až v odvolacím řízení, neboť šlo o důkazy z procesního hlediska nové, které nebyly z pohledu § 205a občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by však postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, ze kterých vyšel soud právního stupně, popř. dokazování doplnil. Namítá, že zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí, nemá oporu v provedeném dokazování.

Dále uvádí, že odvolací soud nesprávně vymezil hypotézu právní normy účelného využití nemovitosti , když mezi širší okolnosti zahrnul prokázání dostatku finanční hotovosti na rekonstrukci nemovitostí, přičemž však nutnost jakékoliv nákladnější rekonstrukce byla znalcem vyvrácena. Přesto odvolací soud uzavřel, že je podstatné, kdo z účastníků disponuje větší finanční silou; žalobkyni však k prokázání této skutečnosti nevyzval ani nevyslechl. Vyšel přitom z údajů zjištěných soudem prvního stupně, aniž by vzal v úvahu, že v průběhu doby mohlo v jejích majetkových poměrech dojít ke změně; odvolací soud tak postupoval v rozporu s § 154 odst. 1 o. s. ř. Ohledně přístupu účastníků k nemovitostem dospěl odvolací soud k jinému sledu událostí, než posoudil soud prvního stupně, a přesto nepostupoval podle § 118a odst. 3 o. s. ř., když nevyzval žalobkyni k prokázání jednotlivých tvrzení. Dovolatelka považuje za zarážející závěr odvolacího soudu, že kritérium účelného využití věci svědčí mírně ve prospěch žalovaného, neboť nabízel, aby se výlučným vlastníkem stal ten, kdo druhému nabídne více ; takto byla upřednostněna kupní síla před ostatními hodnotami, což je podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy. Pochybným shledává i závěr odvolacího soudu, že při hodnocení účelnosti využití nemovitostí vyšel z tvrzení žalovaného, že má zájem o zachování nemovitostí jako historického majetku s vkladem značných investic do jeho zvelebení. Z fotodokumentace však plyne, že se nejedná o historický objekt. Oporu ve spise nemá ani názor odvolacího soudu, že nezájem na svém vlastnictví, deklarovaný žalovaným při mimosoudním řešení sporu, není projevem menšího citového vztahu k nemovitostem, ale pokusem o řešení patové situace.

Dovolatelka dále namítá, že se soudy důsledně nezabývaly jejím tvrzením, že investovala do oprav budov; to odvolací soud ponechal bez povšimnutí, ač bylo jeho povinností postarat se o opravu nebo doplnění neúplných návrhů účastníků. O těchto nákladech měl pak rozhodnout samostatným výrokem a nikoliv v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl; k tomu dovolatelka odkazuje na R 46/1991.

Odvolací soud pochybil i při posuzování kritéria účelného využití nemovitostí. Nevzal v úvahu, že je žalobkyně na rozdíl od žalovaného užívala, udržovala a opravovala nejen k rekreaci, ale i k přechodnému bydlení s podnikatelskými aktivitami manžela a syna. Žalovaný se v obci nezdržoval dvacet let. Soud nevzal v úvahu etickou a morální stránku věci včetně hrubých výzev žalovaného vůči žalobkyni s pohrůžkami. Uzavírá, že takto odvolací soud rozhodoval v rozporu s dobrými mravy . Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že odvolací soud věc posoudil objektivně, když vyšel z reálnosti a kontinuity situace, jak probíhala . Žalobkyně podle jeho názoru v dovolání vytrhává z kontextu jednotlivá fakta a skládá je k potřebám situace roku 2008 . Dále žalovaný rekapituluje stav jednání, která ohledně nemovitostí s žalobkyní vedl a která nesměřovala k vzájemné dohodě. Dovolatelka byla podle něho trvalým producentem iracionálních řešení s absencí logiky a zdravého rozumu a chování se v nestandardních situacích .

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže za a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo za b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval (§ 213 odst. 3 věta první o. s. ř).

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne . Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud též konstatoval: Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2058). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní účelným využitím věci ; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3695). Ke skutečnostem, ke kterým lze přihlédnout, patří podle názoru dovolacího soudu i schopnost provést rekonstrukci nemovitosti (pokud ovšem podle řádných skutkových zjištění tuto rekonstrukci vyžaduje stavební stav objektu nebo skutečnost, že jde o objekt zajímavý z historického, kulturního či jiného hlediska), jakož i postup účastníků při jednání o smluvním řešení; v tomto ohledu tedy nejsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené. V dané věci se dovolatelka domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem a přikázání věcí do jejího vlastnictví za náhradu. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť shledal, že nemovitosti budou žalobkyní účelněji využity. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a změnil ho. Shodně se soudem prvního stupně považoval podmínky pro zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků za splněné podle § 142 odst. 1, ale po zrušení spoluvlastnictví nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovaného, neboť dospěl k závěru, že je účelněji využije žalovaný. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil soudu prvního stupně, je třeba přisvědčit dovolací námitce, že hodnotil některé důkazy provedené soudem prvního stupně jinak než tento soud, a že dospěl částečně k jinému skutkovému zjištění.

Při právním posouzení účelného využití věci ve smyslu § 142 obč. zák. odvolací soud vyšel z jiných skutkových závěrů, než soud prvního stupně, který vzal v úvahu stejnou schopnost účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl, dále tu skutečnost, že nemovitosti nevyžadují zásadní rekonstrukci, skutečnost, že žalobkyně užívala a udržovala nemovitosti od doby jejich nabytí, má k nim bližší citový vztah a užší společenské vazby k okolí. Naopak odvolací soud považoval pro posouzení za podstatné, že žalobkyně nehodlá na rozdíl od žalovaného zachovat všechny stavby tvořící určitý uzavřený komplex, který má charakter historického majetku původní rodiny účastníků . V tom směru vyšel z důkazu provedeného soudem prvního stupně výpovědí žalobkyně (č. l. 28), ze kterého soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění. Dále odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - posuzoval z hlediska budoucího lepšího využití a zvelebování nemovitostí i finanční schopnost účastníků k zásadnější rekonstrukci nemovitostí, kterou shledal u žalovaného výrazně vyšší.

Podle § 213 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odchýlit se však může vzhledem k zásadám přímosti a ústnosti jen tehdy, pokud sám dokazování zopakuje a zjedná si tak rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení důkazů (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, roč. 2001). Pakliže odvolací soud v uvedené právní věci dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, aniž by zachoval tento zákonný postup, aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně a důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, zopakoval (§ 213 odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tedy dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud musel rovněž přisvědčit námitce žalobkyně, že odvolací soud po právní stránce posoudil účelné využití nemovitostí ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. jinak než soud prvního stupně, když vyšel z úvahy, že pro rozhodnutí je podstatné zjištění, kdo z účastníků disponuje většími finančními prostředky v návaznosti nejen na vyplacení vypořádacího podílu, ale i na následnou rekonstrukci nemovitostí, ačkoliv znaleckým posudkem nebyla rekonstrukce shledána potřebnou; přitom neposkytl žalobkyni poučení podle § 118a o. s. ř. Tyto skutečnosti nepovažoval soud prvního stupně za významné; odvolací soud tak vymezil hypotézu § 142 obč. zák. odchylně.

Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu, která mu ukládá povinnost poučit účastníky řízení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., že je věc možné na základě provedených skutkových zjištění po právní stránce posoudit jinak, než ji posoudil soud prvního stupně, a vyzvat je, aby v potřebném rozsahu doplnili svá tvrzení a označili potřebné důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 1, s. 12, roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Za této situace, kdy odvolací soud nepostupoval v souladu s § 211 a § 118a odst. 2 o. s. ř. a neseznámil účastníky s tím, že za významná považuje kritéria, kterými se soud prvního stupně nezabýval, a v návaznosti na to je nepoučil o možnosti uvést nové právně významné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2010

JUDr. Jiří Spáčil, JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu