22 Cdo 2764/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 2764/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Z. , b) M. Z. , obou zastoupených JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Náměstí Republiky 946, proti žalované J. S. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 30/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 27 Co 158/2014-250, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 11 C 30/2013-125, rozhodl ve výroku I. tak, že je žalovaná povinna odstranit část plotu z pozemků žalobců a) a b) parcelní číslo 56, k. ú. K., a to v rozsahu, v jakém je podle vytyčovacího náčrtu č. 277-420/2012, vypracovaného znalcem Milošem Nohlem, který tvoří nedílnou součást rozsudku, umístěn na uvedeném pozemku, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výroky pod bodem II. a III. rozhodl okresní soud o otázkách, které již nejsou předmětem dovolacího řízení a nebyly ani předmětem řízení odvolacího. Výrokem IV. a V. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalované proti výrokům I., IV. a V., rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 27 Co 158/2014-250, tak, že rozsudek okresního soudu se v napadeném rozsahu ve výroku I., ve výroku IV. mezi žalobci a), b) a žalovanou, a ve výroku V., mění tak, že žaloba se zamítá (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jeho rozhodnutí tak spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu (kterré neobsahuje stanovisko k přípustnosti dovolání) jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nesprávně uvedl, že otec žalované nabyl vydržením vlastnické právo k části pozemku, patřícího původně dovolatelům, a že i tuto vydrženou část pozemku (sporný pozemek) měl převést na žalovanou darovací smlouvou; ve skutečnosti však otec žalované na ni tento pozemek v podobě parcely nepřevedl, a tak se žalovaná nemohla stát jeho vlastnicí. Odvolací soud se tak měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 a usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 2831/2008). Vlastnické právo žalované k pozemku, který měl vydržet její otec, by podle zmíněných rozhodnutí nebylo možno dovozovat ze skutečnosti, že na ni její otec převedl sousedící parcely. K tomu dovolací soud uvádí, že k úspěchu žaloby bylo nezbytné učinit zjištění, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku, a jsou tak ve sporu aktivně legitimováni. Z tohoto hlediska není významné, zda sporné pozemky vlastní žalobkyně či třetí osoba, podstatné je, že kvůli vydržení ve prospěch jejího právního předchůdce a právní posouzení této otázky dovolatelé nenapadají nejsou vlastníky sporného pozemku žalobci.

I kdyby se tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejedná se o otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí. Z toho důvodu dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

K údajným nesprávným skutkovým zjištěním a k námitkám proti hodnocení důkazů se uvádí: Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Pokud dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 3318/2013, poznamenává se, že bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění do 31. prosince 2012, který připouštěl podání dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tato úprava však byla zásadně změněna.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu