22 Cdo 2723/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 2723/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalované J. N., zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 299/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2014, č. j. 25 Co 8/2014-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Benešově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. srpna 2013, č. j. 5 C 299/2012-152, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2449/4, o výměře 1110 m 2 , v obci N., k. ú. M. u N., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dle geometrického plánu č. 286-9/2013 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. července 2014, č. j. 25 Co 8/2014-207, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobce V. Š., je vlastníkem pozemku parc. č. 2449/4, o výměře 1110 m 2 , travní porost, v katastrálním území M. u N., obec N., tak jak byl vyměřen geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 286-9/2013, vyhotoveným M. P., ověřeným Ing. V. P. dne 21. března 2013 pod č. 56/2013 a odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj dne 28. března 2013 pod č. 488/2013, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), rozhodl o náhradě náklad řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to z hlediska posouzení omluvitelnosti omylu držitele, požadované obvyklé míry opatrnosti a v otázce poměru plochy nabytého a skutečné drženého pozemku. Uvádí, že zda je omyl žalobce jako vlastníka pozemku sousedícího se sporným pozemkem omluvitelný či nikoliv, závisí na konkrétní situaci, přičemž odvolací soud pochybil, neboť nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou posoudil hledisko omluvitelnosti omylu držitele. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí a projednání věci.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck (dále jen Soubor ). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , se uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru č. C 1068).

Dovolatelka namítá, že v posuzované věci nemohl být žalobce ani jeho právní předchůdce v dobré víře ani ve stavu omluvitelného omylu, když jím vlastněný sousední pozemek (parc. č. 2449/2) má výměru 2317 m 2 a sporný pozemek (parc. č. 2449/4) má výměru 1110 m 2 .

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, se uvádí, že jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečné drženého pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Dále však dovolací soud konstatoval, že při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2005). Na základě výše uvedeného potom Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. I v tomto případě ovšem platí, že soud musí vycházet z konkrétní situace (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, publikovaný pod č. C 4263 v Souboru).

V posuzovaném případě dosahuje sice výměra sporného pozemku téměř 50 % výměry pozemku nabytého žalobcem, avšak k tomuto přiléhají další pozemky žalobce, přičemž celková výměra těchto pozemků (bez sporného pozemku) činí 3518 m 2 , tedy sporný pozemek představuje asi třetinu výměry pozemků žalobce nacházejících se v daném místě. Nadto je nutno poznamenat, že pozemky jsou členité a sporný pozemek představuje poměrně úzký pás přiléhající k pozemku ve vlastnictví žalobce. V řízení před nalézacími soudy bylo prokázáno, že pozemky v hranicích tvrzených žalobcem byly takto užívány po generace a hranice pozemků nebyla sporná až do roku 2012, kdy byla zpochybněna žalovanou.

Dovolatelka namítá, že žalobce nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku, neboť v nabývacích titulech nebyla uvedena výměra pozemku parc. č. 2449/2. K tomu dovolací soud poznamenává, že výměra pozemků není nezbytnou náležitostí nabývacích titulů, jež jsou právním důvodem nabytí vlastnického práva. V posuzované věci byl pozemek parc. č. 2449/2 v nabývacích titulech označen určitě a jednoznačně, mezi právními předchůdci žalobce nebyly hranice pozemku parc. č. 2449/2 sporné a v těchto hranicích byl pozemek parc. č. 2449/2 užíván po generace, tedy jako jeden přirozený funkční celek i se sporným pozemkem. Z tohoto důvodu byl právní předchůdce žalobce i žalobce v dobré víře, že je vlastníkem i sporného pozemku. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, dostupný na nalus.usoud.cz, není v této věci přiléhavý, neboť tento nález vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, kdy nabývací titul pro jeho neurčitost ke sporným pozemkům byl neplatný, neboť jeho součástí nebyl oddělovací geometrický plán, který by převáděné části parcel oddělil a označil.

Pokud dovolatelka uvádí, že provedeným dokazováním (v průběhu místního šetření provedeného soudem prvního stupně) bylo také postaveno na jisto, že právní předchůdci žalované i žalobce sjednali mezi sebou dohodu o užívání sporného pozemku, tato skutečnost nebyla dle odvolacího soudu prokázána. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Proto se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou, že z provedených důkazů vyplynulo, že ke zpochybnění hranic pozemků došlo již v roce 2006, nikoli až v roce 2012, jak dovodil odvolací soud.

Dovolatelka dále namítá, že žalobce nemohl být v dobré víře, neboť ze sporného pozemku neplatil daň z nemovitosti. Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soud www.nsoud.cz , dovodil, že bez významu pro posouzení dobré víry není ani to, že držitel v dobré víře platí ze sporného pozemku daně. Avšak v tomto případě platil daň z nemovitosti žalobce ze sousedního pozemku na základě jeho rozlohy uvedené v katastru nemovitostí, přičemž měl za to, že daň je odváděna i ze sporného pozemku, neboť pozemky tvoří přirozený funkční celek. V tomto případě nelze na základě neplacení daně z nemovitosti - sporného pozemku - dovozovat, že žalobce nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se odvolací soud při posuzování obvyklé míry opatrnosti od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho úvahy o existenci dobré víry držitele nejsou zjevně nepřiměřené, když odvolací soud své rozhodnutí i přesvědčivě a věcně správně odůvodnil.

Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i procesně, pokud ji jako účastnici řízení nevyslechl v odvolacím řízení.

Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu