22 Cdo 2698/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 134 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 2698/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. K. a b) L. K., zastoupených Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově, Nerudova 63, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 72/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2015, č. j. 11 Co 701/2011-269, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Bohuslava Rolla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Chomutově ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 24 C 72/2007-112, určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemků označených v geometrickém plánu z 12. 4. 2007 jako pozemky parc. č. 2565/4, parc. č. 2566/2 a parc. č. 2566/4, vše v k. ú. J., obec J. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 11 Co 701/2011-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Napadený rozsudek je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K vydržení vlastnického práva žalobci: Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012). V dané věci byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně držba sporného pozemku vymezena plotem ve tvaru blesku , přičemž bez odborných znalostí nebylo možno zjistit, zda sporný pozemek se nachází za plotem nebo před ním; přitom právní předchůdci žalujících pozemek dlouhodobě užívali v hranicích oplocení tak, jak jim původně patřil; na věc tak dopadaly právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, i v navazující judikatuře, na kterou odkázal soud prvního stupně. Důvody, proč došlo k dispozici s ním (v podstatě omylem), vysvětlil přesvědčivě soud prvního stupně.

Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Dovolatel zpochybňuje úvahu o dobré víře předchůdkyně žalobců (její držbu započetl odvolací soud do vydržecí doby žalobců), která nabyla nemovitosti darovací smlouvou, ve které bylo poznamenáno, že u dvou parcel je výměra majetkově nevyřešena . Odvolací soud však vysvětlil, proč přes tuto okolnost byla I. T. v objektivní dobré víře (ostatně o to, že se stala vlastnicí, konec konců opírá tvrzené právo i žalovaný). Smlouva totiž současně obsahovala pasáž, podle které I. T. nabyla pozemky v mezích a hranicích, v jakých dárci pozemky užívali, tedy včetně sporného pozemku; to je skutečnost svědčící dobré víře nabyvatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007). Při zvážení všech okolností, ze kterých soudy vycházely (viz odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů) za této situace nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře předchůdkyně žalobců byla zjevně nepřiměřená.

Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka v důvěře ve veřejné knihy. V první řadě je třeba uvést, že s touto námitkou přichází až v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Nadto dovolací soud na okraj poznamenává, že v dané věci kupoval žalovaný pozemek, který byl v držbě (a v užívání jako ve viditelném projevu držby) někoho jiného. Držba je zevním projevem vlastnictví , je legitimačním stavem předběžně osvědčujícím vlastnické poměry; proto je předpokladem potřebným k nabytí věci, kterou užívá někdo jiný než převodce, od nevlastníka na základě dobré víry ve stav katastru nemovitostí, aby si nabyvatel ověřil, proč skutečné držební (užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým v katastru nemovitostí.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu