22 Cdo 2696/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2012
Dotčené předpisy: § 145 odst. 2 obč. zák., § 20 předpisu č. 94/1963Sb., § 105 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb., § 110 odst. 2 předpisu č. 186/2006Sb.




22 Cdo 2696/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. C. , bytem v J., zastoupené JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Žižkova 2, proti žalovanému A. C. , bytem v J., zastoupenému JUDr. Antonínem Pavlínem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Jiráskova 16, o nahrazení souhlasu rozhodnutím soudu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 137/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 57 Co 277/2008-137, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 57 Co 277/2008-137, ve výrocích I. až III., a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. února 2008, č. j. 18 C 137/2003-110, ve výrocích II. a III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně výše označeným rozsudkem ve výroku I. připustil změnu žaloby, ve výroku II. změněné žalobě vyhověl a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Žalobě vyhověl tak, že žalobkyni za žalovaného udělil souhlas k:
- podání žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav v objektu bydlení na st. parc., zapsaném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J., na LV pro obec J., kat. území P., a to zazdění otvoru v dělící stěně 30 cm mezi chlévy a vybourání podlahy v horní části chléva a rekonstrukci prvního nadzemního podlaží, spočívající ve zřízení schodiště do prostoru půdní vestavby, zhotovení pokoje z bývalé komory a části chléva, částečné odstranění příčky mezi bývalou kuchyní a obývacím pokojem, osazení nových oken v bývalé kuchyni a obývacím pokoji o rozměru 120 x 150 cm, zřízení nového okna v obývacím pokoji téhož rozměru a zhotovení spíže na úkor chléva, na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně,
- předložení žádosti na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně k zahájení stavebního řízení na rekonstrukci střechy a provedení půdní vestavby,
- zhotovení kotelny v prostorách bývalého chléva a ke zhotovení nového ústředního topení, jakož i k plynofikaci objektu, a souhlas se zhotovením dělících protipožárních příček v půdním prostoru objektu k zajištění protipožární ochrany objektu,
- předložení žádosti na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně k zahájení stavebního řízení na stavbu a napojení nemovitosti účastníků na domovní čističku odpadních vod v předmětném objektu bydlení ..., a to podle stavební dokumentace předložené stavebnímu úřadu žalobkyní, která bude zpracována po právní moci rozsudku.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že účastníci řízení mají ve společném jmění manželů ( SJM ) zemědělskou usedlost dům v k. ú. P. Účastníci spolu nevedou společnou domácnost a každý z nich užívá část domu. Společně se žalobkyní bydlí v jí užívané části i její matka (pro níž na nemovitosti vázne věcné břemeno bydlení) a dcera s rodinou. Dům je značně zanedbaný, neudržovaný a podle statika vyžaduje rozsáhlé stavební úpravy. Zatímco žalovaný žádné opravy a údržbu domu neprováděl, žalobkyně započala v jí užívané části domu se stavebními úpravami a budováním půdní vestavby. Učinila tak bez stavebního povolení. Na základě podání žalovaného vyzval pak stavební úřad účastníky k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby. Žalovaný vyjádřil souhlas pouze s některými z žalobkyní zamýšlených či prováděných prací, a žalobkyně se proto domáhá rozhodnutí, které by nahradilo souhlas žalovaného s podáním žádosti o příslušná povolení.
Soud prvního stupně vyšel z § 139 odst. 2 a § 145 odst. 2 občanského zákoníku ( obč. zák. ). Při svém rozhodování se zabýval řešením dvou otázek. Jednak zda bylo nutné předmětné stavební práce provádět, jednak zda jejich realizace není v rozporu s právem žalovaného na nerušený výkon jeho užívacích práv k domu. K první otázce zaujal jednoznačné stanovisko, že předmětný dům vyžaduje nejen stavební práce, rekonstrukce a opravy, které již byly započaty, jež jsou předmětem tohoto řízení, ale bude zřejmě nutno provádět i další práce nad tento rámec, a že je věcí stavebního úřadu, aby byly provedeny v souladu s technickými předpisy. K druhé otázce mimo jiné konstatoval, že žalovaný tu část domu, kde byly prováděny stavební práce, neužíval a žádný relevantní důvod svého nesouhlasu s těmito pracemi neuvedl. Měl za to, že nesouhlas žalovaného je motivován skutečností, že účastníci, ač manželé, spolu nežijí a nemají spolu dobré vztahy, a dále že stavební práce na domě nemohou žádným způsobem ohrozit či omezit výkon jeho spoluvlastnického práva. Soud uzavřel, že žalovaný v rozporu s dobrými mravy znemožňuje žalobkyni život v bytových podmínkách odpovídajících současnému standardu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného shora označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, ve výroku II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Neztotožnil se však zcela s jeho právním závěrem, neboť § 139 odst. 2 obč. zák. podle jeho názoru na SJM nedopadá. V daném případě je třeba aplikovat pouze § 145 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud podobně jako soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyní již realizované stavební úpravy domu byly učiněny ve prospěch společného majetku a směřovaly nejen ke zlepšení kvality bydlení a účelnému užívání předmětného domu, ale i k jeho zachování a zvýšení jeho hodnoty. Další stavební úpravy domu zamýšlené žalobkyní povedou ke stejnému cíli. Uzavřel, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby realizaci stavebních prací umožnil, a že je na místě nahrazení jeho souhlasu se stavebními pracemi ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že zásadní právní význam napadeného rozsudku zakládají tyto otázky: 1) zda žalobkyně k samotnému podání žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav, k předložení žádosti na stavební úřad k zahájení stavebního řízení potřebuje souhlas žalovaného, a 2) zda žalobkyni za situace, kdy sama bez souhlasu žalovaného započala a provedla stavební úpravy vyžadující stavební povolení, a bez tohoto povolení se domáhala žalobou udělení souhlasu k podání žádosti o jejich dodatečné povolení, lze poskytnout soudní ochranu udělením souhlasu, když na počátku je porušení zákona žalobkyní, která půdní vestavbou neřeší svoji bytovou potřebu, ale bydlení pro dceru, a zda udělení takového souhlasu není v rozporu s § 3 obč. zák. Odvolací soud podle jeho názoru skutečnost, že to byla žalobkyně, která před podáním žaloby i v průběhu řízení započala a prováděla stavební úpravy, aniž k nim měla stavební povolení a jeho souhlas, pominul. Žalovaný se dále domnívá, že žaloba o nahrazení projevu vůle je podmíněna neochotou žalovaného projevit vůli určitého obsahu, ačkoliv je k projevu povinen, přičemž projev vůle může plynout z právního předpisu nebo ze smlouvy či z protiprávního chování. Dále má za to, že nedílnou součástí žaloby měla být projektová dokumentace stavebních úprav, které mají být provedeny, a pokud nebyla, je řízení stiženo vadou. Konečně žalovaný upozornil na to, že k podání žádosti o dodatečné povolení některých stavebních úprav, a to zřízení schodiště do podkroví a půdního prostoru a zhotovení pokoje z bývalé komory a části chléva, již souhlas udělil, a pravomoc k rozhodnutí je tak již na straně stavebního úřadu. S ohledem na uvedené navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání je nepřípustné, jelikož žalovaný neuvádí argumenty na podporu svého tvrzení o existenci zásadního právního významu napadeného rozsudku. Odkázala na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a má za to, že soudy se s argumentací žalovaného náležitě vypořádaly.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, protože napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto rozsudek přezkoumal, jsa přitom podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán dovolacími důvody, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí zásadního právního významu otázka, zda se manžel, který chce provést úpravy (či opravy) domu v SJM, s nimiž druhý manžel nesouhlasí, může v soudním řízení domáhat nahrazení souhlasu druhého spoluvlastníka s podáním žádosti o vydání stavebního povolení; tuto otázku dosud dovolací soud neřešil.
Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 2 obč. zák.). V občanském zákoníku však není výslovně stanoveno oprávnění soudu řešit neshody mezi manželi při správě společného majetku. Dříve je upravoval § 146 obč. zák., avšak zákon č. 91/1998 Sb. tuto úpravu vypustil. Vzhledem k tomu, že v důvodové zprávě k zákonu nebylo o této změně nic uvedeno, není zřejmé, zda zrušení uvedeného oprávnění bylo záměrné.
Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004 (uveřejněném stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách www.nsoud.cz), že je stále použitelné i R 42/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: Správa jmění patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně hospodaření společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle účelu, kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření zahrnuje v sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle § 144 cit. zák. oba manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou z hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud se žádostí o rozhodnutí (k tomu viz též § 20 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007). Uvedené platí i pro řešení jiných neshod ohledně hospodaření se společným majetkem.
Obdobný názor zastává i odborná literatura, která oprávnění soudu řešit neshody manželů o hospodaření se společným majetkem dovozuje z práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v občanském zákoníku provedeného ustanovením § 4 ( Radvanová S. , Zuklínová M. , Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva, C. H. Beck, 1999, s. 52, pozn. 135; Dvořák J., Spáčil J. , Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře, 3. vydání, Wolters Kluwer, 2011, s. 129).
Lze uzavřít, že manžel, který chce provést úpravy (či opravy) domu v SJM, jež nelze podřadit pod obvyklou správu majetku, se v případě nesouhlasu druhého manžela může domáhat, aby rozhodl soud.
Pokud se pak týká otázky, zda se takto lze domáhat nahrazení souhlasu druhého manžela s podáním žádosti o vydání stavebního povolení, je možno poukázat na rozsudek ze dne 27. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 2918/2005, v němž Nejvyšší soud ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví označil za nesprávně formulovaný žalobní návrh, aby byl nahrazen souhlas žalovaného k podání žádosti o vydání stavebního povolení ke změně stavby a o změnu užívání. Podobně v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010, uvedl, že hospodařením se společnou věcí je v daném případě rozhodnutí většinových spoluvlastníků o zamýšlené změně části nemovitosti spočívající ve změně prostor bytových na nebytové a nikoliv předložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu. To může představovat toliko vyjádření stanoviska vycházejícího z předchozího rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí, nikoliv však samotné hospodaření se společnou věcí, tím spíše důležitou změnu společné věci.
Podstatou rozhodování soudu o hospodaření se společnou věcí je totiž úprava soukromoprávního vztahu mezi manžely. Na této úpravě je pak závislé případné rozhodování stavebního úřadu, nikoliv naopak [srov. § 105 odst. 1 a § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Výrok soudního rozhodnutí proto musí upravit soukromoprávní vztah, a nikoliv řešit otázky stavebního práva.
Není ani třeba, aby ohlašovatelem stavby či žadatelem o její povolení byli oba manželé spoluvlastníci. Je-li jím jen jeden z nich, ze stavebního zákona [srov. opět § 105 odst. 1 a § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona] vyplývá toliko požadavek, aby měl k provedení stavby soukromoprávní oprávnění.
Pokud tedy soudy žalobkyni udělily za žalovaného souhlas k podání žádosti o stavební povolení, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Lze dodat, že k řešení neshody mezi manžely o stavebních úpravách domu není ani nezbytné, aby soud nahrazoval souhlas druhého manžela s úpravami. Věci přiměřenější je, založí-li soud přímo právo žalujícího manžela stavební úpravy provést.
Žalovaný dále namítl, že nedílnou součástí žaloby měla být projektová dokumentace stavebních úprav, které mají být provedeny. I otázka touto námitkou nastolená činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu, a zakládá tudíž přípustnost dovolání. Námitka žalovaného je důvodná.
Stavební úpravy lze obvykle provést různými způsoby a v různých podobách. Rozdíly mohou mít vliv např. na životnost stavby, na cenu úprav, na výsledný vzhled stavby, na její užitnou hodnotu atd. Žalovaný by proto měl mít možnost vyjádřit se k úpravám dostatečně specifikovaným. Teprve dostatečný popis úprav přitom vymezuje neshodu o hospodaření se společnou věcí. V daném případě ovšem soudy rozhodly i o úpravách popsaných příliš obecně, a tedy nedostatečně (např. provedení půdní vestavby , zhotovení kotelny v prostorách bývalého chléva nebo zhotovení dělících protipožárních příček v půdním prostoru objektu ). I v tomto ohledu spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Specifikaci stavebních úprav lze provést zejména projektovou dokumentací (předloženou před rozhodnutím, nikoliv po něm). Úpravy ovšem mohou být popsatelné i bez projektové dokumentace (v daném případě např. zazdění otvoru v dělící stěně 30 cm mezi chlévy ; specifikovány by ovšem měly být chlévy). Vše závisí na tom, jak široká je variabilita provedení úprav.
Poslední námitka žalovaného, která zakládá přípustnost a zároveň důvodnost dovolání, spočívá v poukazu na to, že s některými stavebními úpravami již souhlas vyslovil, a to písemně ještě před zahájením řízení. Tuto skutečnost uvedly ve svých rozsudcích i nalézací soudy. Je-li tomu tak, pak zde ovšem nemusela být neshoda, na jejímž základě by bylo možné rozhodovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. listopadu 2005 sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 vyložil (ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví): Pokud by žalovaná projevila takový souhlas kvalifikovaně, pak nebylo namístě, aby soudy obou stupňů rozhodovaly o neshodě spoluvlastníků (nahrazení vůle žalované), ale pouze o plnění z dohody uzavřené podle § 139 odst. 2 obč. zák. (tj. o povinnosti žalované strpět výkon odsouhlaseného práva stavby spoluvlastníkem). Žalobce takové tvrzení uplatnil a uplatňuje je i v dovolání. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ten se blíže otázkou existence souhlasu žalované písemně vyjádřeného v listině datované 24. 5. 1996 a jeho právním významem z hlediska § 139 odst. 2 obč. zák. ani významem jejího pozdějšího nesouhlasu (odvoláním souhlasu) blíže nezabýval. Tyto závěry dopadají obdobně i na daný případ. Nalézací soudy se měly blíže zabývat tím, s kterými úpravami a jak vyslovil žalovaný souhlas, ohledně kterých úprav a jak souhlas odvolal a jaký měl souhlas a jeho odvolání právní význam; teprve po tom by mohly řádně posoudit, zda mezi účastníky existuje neshoda, kterou je třeba řešit rozhodnutím soudu.
Žalovaný též namítl, že soudy pominuly skutečnosti, které nárok žalobkyně diskvalifikují z hlediska dobrých mravů. Konkrétně měl na mysli skutečnost, že žalobkyně se stavebními úpravami již započala, aniž vyčkala jeho souhlasu a souhlasu stavebního úřadu, a dále skutečnost, že stavební úpravy mají řešit bytovou potřebu nikoliv její, nýbrž její dcery. Tato námitka ovšem přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodnutí, jak vyřešit neshodu mezi manželi o stavebních úpravách, je totiž věcí uvážení nalézacích soudů, které lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku přezkoumat jen v případě zjevné nepřiměřenosti nebo neúplnosti. Z tohoto pohledu uvážení nalézacích soudů v daném případě obstojí. Soudy se s žalovaným uvedenými skutečnostmi implicite vypořádaly, když za významnější považovaly skutečnosti jiné a rozpor s dobrými mravy naopak spatřovaly na jeho straně. V tom lze odkázat na jejich dostatečně podrobná odůvodnění (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně a s. 6 a 7 rozsudku soudu odvolacího), z nichž lze zvláště upozornit např. na závěr, že žalovaný neuvedl žádný relevantní důvod svého nesouhlasu, že svá stanoviska k úpravám měnil nebo že žalobkyni neumožňuje život v podmínkách odpovídajících současnému standardu. Možno dodat, že z odůvodnění nalézacích soudů vyplývá zjištění jisté naléhavosti již provedených úprav, která může, spolu s dalšími okolnostmi, převážit nad okolností, že žalobkyně postupovala bez souhlasu žalovaného a stavebního úřadu.
Nutno ovšem připomenout, že úvaha nalézacích soudů byla poněkud předčasná, jelikož stavební úpravy dosud nebyly dostatečně specifikovány.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud rozsudky obou nalézacích soudů podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i soud odvolací, podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. Pokud žalobkyně v dalším řízení upraví žalobní návrh, bude třeba posoudit, zda jde či nejde o změnu žaloby, a podle toho dále postupovat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2012

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu