22 Cdo 2694/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 2694/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. V. , zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, Pivovarské nám. 557, proti žalované Z. V. , zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 15/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 10. února 2015, č. j. 22 Co 561/2014-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Bernarda Urbana, advokáta se sídlem v Lanškrouně, Pivovarské nám. 557.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 14 C 15/2011-129, zastavil řízení co do zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, a to členských práv a povinností v Bytovém družstvu Trávník 2013-15, se sídlem v České Třebové, Trávník 2015, se kterým zejména souvisí právo užívat byt o velikosti 4+1 nacházející se v 7. podlaží domu v ulici v Č. T. (výrok I.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově na pozemku st. parc. č. 89, k pozemku st. parc. č. 89, a k pozemku parc. č. 232, vše v obci O. a v k. ú. O. u L., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí na LV č. 357 (výrok II.), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 85 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zamítl návrh co do stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 460 000 Kč z titulu vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu Trávník 2013-15, se sídlem v České Třebové, Trávník 2015 (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 22 Co 561/2014-190, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zrušil (výrok I.), výroky II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění: a) Podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. parc. č. 89, jehož součástí je budova, a k pozemku parc. č. 6002, vše v katastrálním území O. u L., se ruší; b) Pozemek st. parc. č. 89, jehož součástí je budova, a pozemek parc. č. 6002, vše v katastrálním území O. u L., se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce; c) Žalobce je povinen zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 85 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále odvolací soud změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl na vypořádání členského podílu v bytovém družstvu Trávník 2013-2015, se sídlem v České Třebové, Trávník 2015 (dále jen předmětné družstvo ), ve výši 371 750 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Odvolací soud usnesením ze dne 11. března 2015, č. j. 22 Co 561/2014-200, doplnil rozsudek odvolacího soudu o výrok V., kterým uložil žalované povinnost nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 4 597 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti výrokům III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť má za to, že odvolací soud při vypořádání hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu rozhodl v rozporu s hmotným právem, jakož i v rozporu s právem na spravedlivý proces a závěry aplikované judikatury by měly být podrobeny kritice a posouzeny dovolacím soudem jinak. Podle žalované za situace, kdy nabyla členská práva a povinnosti k předmětnému družstvu sice za trvání manželství se žalobcem, avšak v době bezprostředně předcházející rozvodu manželství ze svých výlučných prostředků, které obdržela darem, nemohla se předmětná členská práva a povinnosti, ani jejich majetková hodnota, stát součástí společného jmění manželů, a to s odkazem na § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Stávající judikatura by byla udržitelná jen za situace, kdy hodnota členských práv a povinností nijak nekoreluje s cenou bytu, s jehož právem nájmu byla tato neoddělitelně spojena. Nicméně za situace, kdy se členská práva a povinnosti běžně zpeněžují za stejnou cenu, za jakou by se zpeněžovalo vlastnické právo k témuž bytu, je dovolacím soudem zastávaný výklad neudržitelný. Je totiž hrubě nespravedlivý k tomu z manželů, kdo se o získání členských práv a povinností výlučně přičinil, když jej pak nutí druhému z manželů vyplácet podíl hodnoty, o jejíž získání se ani minimálně nezasloužil, v posuzovaném případě na společnou domácnost nijak nepřispíval, přesto má podle absolutně nesmyslného a přepjatě formalistického náhledu odvolacího soudu obdržet podíl ve výši 371 750 Kč, když dovolatelka může být ráda, že odvolací soud milostivě přihlédl k tomu, že členská práva a povinnosti k předmětnému družstvu pořídila ze svých výlučných prostředků a pořizovací cenu odečetl od podílu, který by připadal na žalobce . I kdyby byl postup odvolacího soudu správný, jeho rozhodnutí ve věci bylo vadné, neboť bylo na místě vycházet z tzv. disparity podílů, a to tak, že žalobci nebude přiznáno na vypořádání ničeho, případně jen symbolická částka. Žalobce zneužívá toho, že je mu příznivě nakloněna judikatura, ačkoliv je jeho požadavek naprosto neospravedlnitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu však nelze rozhodně označit za spravedlivé. Žalovaná odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, podle nichž soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, případně aby ve věci sám rozhodl tak, že návrh žalobce na vypořádání předmětných členských práv a povinností se zamítá a žalobci se ukládá nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Dovolání je nepřípustné, neboť ve věci existuje obsáhlá a konstantní judikatura, která vychází z právní úpravy a řeší správně právní otázku vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Žalovaná měla před vznikem manželství k bytu toliko užívací právo, jež nemělo žádnou majetkovou hodnotu. To se následně transformovalo na společný nájem bytu a později s přechodem domu do vlastnictví bytového družstva na společný nájem družstevního bytu manžely, a proto bez ohledu na to, kdo uhradil členský vklad, se oba účastníci stali společnými členy předmětného družstva se stejnými právy a povinnostmi a společnými nájemci družstevního bytu. V řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 78/2011 došlo k určení toho, komu připadá družstevní podíl a s ním spojená práva a povinnosti v předmětném družstvu, a proto bylo následně třeba ještě vypořádat majetkovou hodnotu družstevního podílu. V probíhajícím řízení přitom nelze podle judikatury dospět k závěru, že členský podíl do společného jmění manželů nikdy nepatřil. Odvolací soud správně aplikoval § 142 odst. 1, neboť již nastoupila fikce § 150 odst. 4 občanského zákoníku, podle níž podíly obou účastníků jsou stejné. Vzhledem k tomu měl žalobce nárok na podíl ve výši poloviny hodnoty členského podílu oceněného znaleckým posudkem na částku 920 000 Kč. Uplatnění disparity vypořádacího podílu není na místě, neboť takovou námitku a tvrzené investice je třeba uplatnit do 3 let od zániku manželství v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Přesto odvolací soud rozhodl o tom, že žalobci připadá menší hodnota, než kolik by mu měla správně přináležet, což nemá oporu v zákoně ani v judikatuře, přesto žalobce proti tomuto postupu nevznesl námitku formou dovolání. Je absurdní tvrzení, že žalobce zneužívá judikatury, neboť toliko v řízení uplatnil svá práva, která mu náležejí. Veškerá judikatura, na niž v průběhu řízení žalobce poukazoval, je na souzenou věc dopadající a přiléhavá. Naopak judikatura Ústavního soudu na věc nedopadá, neboť existují zcela jasné a srozumitelné právní normy nepřipouštějící jiný výklad. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 10. února 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].

Dovolatelka v první řadě nesouhlasí s posouzením, že podíl v bytovém družstvu nabytý sice za trvání manželství, ale v průběhu rozvodového řízení, který žalovaná uhradila ze svých výlučných prostředků, se stal součástí společného jmění manželů.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008, (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2010, 14, str. 521), vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle § 705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění [obdobně v řízení o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu] dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo dříve učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle § 159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011 (uveřejněné pod č. C 10 049 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

Dovolatelka závěr o tom, že v řízení o vypořádání hodnoty členského podílu není možné přezkoumávat, zda podíl v bytovém družstvu tvořil předmět společného jmění manželů , nikterak nezpochybňuje a nepřednáší relevantní argumentaci, která by svědčila ve prospěch odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe. Dovolací soud podotýká, že ve své aktuální rozhodovací praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015), neshledal důvod, aby se od uvedených judikatorních závěrů jakkoliv odchýlil, přičemž na správnosti dříve dovozených právních závěrů nadále setrvává.

Vzhledem k tomu, že v řízení o vypořádání hodnoty členského podílu nelze zpochybnit závěr, že členský podíl v předmětném družstvu nebyl předmětem společného jmění manželů, není námitka dovolatelky zpochybňující tuto otázku pro posouzení případu rozhodující a nemůže založit v posuzované věci přípustnost dovolání.

Dovolatelka dále namítá, že mělo být při vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu přistoupeno k disparitě vypořádacích podílů tím způsobem, že žalobci na vypořádání nebude přiznána žádná náhrada či jen symbolická částka.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 12, str. 476), dovolací soud vysvětlil, že je-li zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu rozvedenými manželi a určeno, kdo z nich bude jako nájemce a člen družstva byt užívat, zaniká společné členství v družstvu. Členský podíl v družstvu se jako původně společné majetkové právo manželů stává ve vztahu k družstvu majetkovým právem jen jednoho z manželů. Pokud v daném případě do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví ke zrušení práva společného užívání družstevního bytu účastníky ve smyslu § 177 obč. zák. (společného nájmu družstevního bytu podle § 705 odst. 2 obč. zák. v platném znění) a k vypořádání členského podílu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nedošlo, pak jeho vypořádání spadá pod režim § 149 odst. 4 obč. zák. jako tzv. ostatní majetkové právo manželům společné. Toto právo se již vypořádává podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 obč. zák.), nikoli za použití § 150 obč. zák. Jestliže se žalobce stal podle pravomocného rozhodnutí soudu jediným nájemcem výše označeného družstevního bytu a výlučným členem stavebního bytového družstva, je tím nezměnitelně dáno právo žalované na vypořádání celkové hodnoty členského podílu podle zásad uvedených v § 142 obč. zák. se závazným východiskem, že podíly účastníků jsou stejné . Tyto závěry se přitom plně uplatní i v režimu společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 178/2007 (uveřejněný pod č. C 6 595 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2334/2005 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo aktuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015].

Z uvedeného je možné dovodit, že pokud se nejedná o případ uvedený v § 705 odst. 2 věta první obč. zák., do tří let od zániku manželství nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a k dohodě či rozhodnutí o tom, kdo z nich bude jako nájemce, a jestliže následně v této lhůtě nedošlo ani k vypořádání hodnoty členského podílu dohodou či soudním vypořádáním, přechází hodnota členského podílu do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů s tím, že každému z bývalých manželů bude přináležet jedna polovina této hodnoty. Odepřít přiznání této hodnoty pak v zásadě není možné, neboť tím by došlo de facto k odnětí vlastnického práva bez náhrady [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru)].

V posuzovaném případě byl podíl v předmětném družstvu nabyt účastníky za trvání manželství a soudy v předcházejícím řízení o zrušení společného členství v bytovém družstvu účastníků a rozhodnutí o tom, kdo bude nadále nájemcem družstevního bytu, dovodily, že podíl v předmětném družstvu byl předmětem společného jmění manželů. K vypořádání hodnoty členského podílu do tří let od zániku manželství dohodou nedošlo a ani v této lhůtě nebyl podán návrh na vypořádání hodnoty členského podílu rozhodnutím soudu, a proto odvolací soud zcela správně dovodil, že nastoupila domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., a při soudním vypořádání hodnoty členského podílu je tak třeba postupovat podle úpravy pro vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k této skutečnosti ovšem nemohlo dojít k tomu, že by odvolací soud přistoupil k disparitě vypořádacích podílů, protože ta v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zásadě nepřichází v úvahu, neboť takový postup by vedl k nezákonnému odnětí vlastnického práva bez náhrady. Je proto možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvodu, aby se od ní jakkoliv odchýlil.

Není dále možné přisvědčit žalované, že s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), není rozhodnutí odvolacího soudu spravedlivé.

Je třeba zdůraznit, že odvolací soud v posuzovaném případě přihlédl k tomu, že členský podíl v družstevním bytě byl získán díky investici žalované z jejich výlučných prostředků, a proto jako spravedlivé řešení považoval připuštění vnosu z výlučného majetku žalované do majetku ve společném jmění manželů, ačkoliv pro takový postup neměl odvolací soud po uplynutí tří let od zániku manželství zákonnou oporu.

V této souvislosti dovolací soud připomíná, že soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 9, str. 350)]. I vypořádání nároků spočívajících v investici z výlučného majetku do majetku společného v řízení o vypořádání společného jmění manželů předpokládá, že v takovém řízení účastník uplatní požadavek na úhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a učiní tak tento nárok předmětem řízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru)]. Současně však platí i časový rámec pro uplatnění takových nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty investice, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. Pokud v uvedené tříleté lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5 055 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (všechny dostupné na www.nsoud.cz) ].

Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že pokud žalovaná do tří let od zániku manželství neuplatnila k vypořádání tzv. vnos v podobě uhrazení členského podílu ze svých výlučných prostředků, neměl k němu odvolací soud podle judikatury dovolacího soudu přihlédnout. Pokud tak přesto odvolací soud učinil, neboť považoval takové řešení s ohledem na okolnosti případu za spravedlivé, postupoval spíše v duchu žalovanou uváděné judikatury Ústavního soudu a nikoliv v rozporu s ní. Žalobce pak proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal dovolání, a proto dovolací soud s ohledem na dispoziční zásadu a zásadu zákazu reformatio in peius nemohl případné pochybení odvolacího soudu v neprospěch žalobce odstranit.

Jelikož nebylo možno žalované přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. srpna 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu