22 Cdo 2685/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2015
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 104 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 2685/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Krajského regionálního centra Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích 3, Husova tř. 1847/5, identifikační číslo osoby 75084881, proti žalovaným: 1) ÚŘADOVNĚ INSPEKCE ČESKÉ ÚČETNÍ RADY, se sídlem v Praze 3, Olšanská 1a a 2) České účetní radě, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, identifikační číslo osoby 26983567, o vydání zapůjčených věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 144/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 20 Co 418/2013 - 206, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) usnesením ze dne 4. června 2013, č. j. 8 C 144/2012 - 167, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. října 2013, č. j. 20 Co 418/2013 - 206, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že nebyla splněna primární podmínka pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř., a tou je splnění zákonných předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Tato okolnost již byla soudem zkoumána v rámci tohoto řízení a soud prvního stupně o ní vydal rozhodnutí potvrzené odvolacím soudem se závěrem, že žalobci se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, neboť u něj nebyly splněny podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že zástupce podle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. žalobci nelze ustanovit z výše uvedeného důvodu a na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že nelze činit závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva na základě předpokladu, že dovolání nebude úspěšné.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) (správně jde o § 237 o. s. ř.) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (správně jde o § 241a odst. 1 o. s. ř.) .

Žalobce poukazuje na skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o neustanovení zástupce žalobci a namítá, že dostatečně doložil a prokázal své majetkové poměry již v době rozhodování o jeho žádosti o osvobození od placení soudního poplatku. Domnívá se, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že důvodem pro neustanovení zástupce a nepřiznání osvobození od soudního poplatku je trestná činnost statutárního zástupce žalobce, za kterou byl odsouzen. Organizaci žalobce však nelze ztotožňovat s osobou jejího statutárního zástupce Josefa Šofra a jeho protiprávní činnost nemůže mít vliv na fungování a v omezených možnostech činnost organizace žalobce a nelze za to postihovat celou organizaci. Jediným účelem žalob podávaných žalobcem, o nichž se soud zmiňuje, je získání zpět zapůjčených věcí, bez nichž nelze řádně provozovat činnost žalobce.

Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v době do 31. prosince 2013 (čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Ve smyslu usnesení velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, č. j. 31 NSČR 9/2015-A-57, dovolací soud nejprve zkoumal, zda u dovolatele, který v dovolacím řízení není zastoupen advokátem ani za něj nejedná osoba uvedená v § 21 o. s. ř., která má odpovídající právnické vzdělání, jsou splněny ve smyslu § 30 o. s. ř. předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Ty mohou být splněny teprve tehdy, jsou-li u odvolatele dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Obdobně se k přednosti vyřešení otázky osvobození od soudních poplatků vyjádřil odvolací soud v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013. Osvobození od soudních poplatků je podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na úvaze soudu, nicméně není možné ho přiznat, pokud to neodůvodňují poměry účastníka a pokud se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatnění práva.

Dovolatel napadá zjištění soudu prvního stupně, ze kterého vycházel i odvolací soud, že žalobce podává množství účelových žalob, které souvisejí s trestnou činností J. Š. (statutárního orgánu), která měla být kryta činností společností propojených se žalobcem. A dále napadá závěr soudu, učiněný na základě těchto zjištění, že žalobce nesplňuje jednu z podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. pro poskytnutí osvobození od soudních poplatků, neboť svévolně a zřejmě bezúspěšně uplatňuje tvrzené právo.

Ze skutečností předložených obvodním soudem je patrné, že dovolatel, stejně jako dalších cca 160 pobočných spolků České účetní rady, je účelový projekt jednoho muže (J. Š.), který v minulosti prokazatelně prostřednictvím organizační struktury žalovaného 2) páchal trestnou činnost. Rovněž je soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti známo, že jednotlivé pobočné spolky České účetní rady na sebe navzájem opakovaně podávají žaloby k soudu, které se ve více případech týkají vydání totožných věcí.

Dovolacímu soudu je navíc známo rozhodnutí (zatím nepravomocné) Ministerstva vnitra České republiky, odboru všeobecné správy, oddělení sdružování (dále jen ministerstvo ), ze dne 31. prosince 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008, kterým ministerstvo rozhodlo tak, že žalovaný 2) a všechny jeho organizační jednotky včetně žalobce, se rozpouští. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí bylo vydáno pro opakované porušování zákona, kdy spolek Česká účetní rada a jeho pobočné spolky uváděli jako své sídlo nemovitosti, pro jejichž užívání neměli právní důvod.

Ministerstvo proto zhodnotilo existenci žalovaného 2) a jednání jeho pobočných spolků, včetně žalobce, jako zneužití práva na sdružování občanů. Vyslovilo závěr, podle kterého tyto subjekty nesloužily k zákonem předpokládanému účelu sdružování občanů, nýbrž šlo o fiktivní právnické osoby, které v podstatě neměli osobní složku.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uvedl, že: o svévolné uplatnění práva půjde především tehdy, když Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže .

Dovolací soud vyšel ze shora uvedených zjištění soudů prvního i z dřívějších rozhodnutí dovolacího soudu a dospěl k závěru, že žalobce uplatňuje svoje právo svévolně.

Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. říká, že zákon nepřiznává osvobození od soudních poplatků, které slouží k zajištění rovného přístupu k soudu, těm navrhovatelům, kteří právo uplatňují svévolně. Jak plyne z výše uvedeného rozhodnutí, svévolně právo uplatňuje ten, kdo nečiní procesní úkony v zájmu ochrany svých práv a kdo svá subjektivní práva ani ochránit nechce.

S ohledem ke všem uvedeným skutečnostem dovolací soud uzavřel, že žaloba je ze strany dovolatele účelová a nemíří ve skutečnosti k ochraně jeho subjektivních práv. Proto dovolatel nemůže být osvobozen od zaplacení soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř, a proto mu nebude podle § 30 o. s. ř. ustanoven zástupce pro řízení.

Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., předseda senátu