22 Cdo 2679/2004
Datum rozhodnutí: 02.08.2005
Dotčené předpisy: § 149 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2679/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) B. H., a 2) Z. H., zastoupené advokátem, o určení nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 8 C 1024/2001, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 23 Co 166/2004-166, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 23 Co 166/2004-166, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. září 2003, č. j. 8 C 1024/2001-123, určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 291 pro obec a kat. území N., a to dům č. p. 258 na stavební parc. č. 2258 se stavební parc. č. 2258 o výměře 119 m2, garáž na stavební parc. č. 2259 se stavební parc. č. 2259 o výměře 48 m2 a parc. č. 275/13 zahrada o výměře 478 m2, patří do zaniklého, avšak nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství žalobce a žalované 2), uzavřené 12. 11. 1950, zaniklo rozvodem 29. 12. 1997. U soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 1264/2000 je vedeno řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2), zahájené na podkladě žaloby podané žalovanou 2), která sporné nemovitosti jako předmět bezpodílového spoluvlastnictví neuvedla. Kupní smlouvou z 29. 11. 1960, uzavřenou mezi L. M. jako prodávající a manžely B. a Z. H. jako kupujícími, nabyli žalobce a žalovaná 2) pozemek č. kat. 275/13 o výměře 643 m2, zapsaný ve vl. č. 2716 pozemkové knihy pro kat. území N., a to každý z nich v rozsahu ideální ½. V tomto rozsahu 17. 11. 1961 bylo jejich vlastnické právo vloženo do pozemkové knihy. Kupní smlouva byla schválena Radou ONV v N. výměrem z 21. 8. 1961, zn. Výst. 56/1/1960/69/30-31/11, a registrována bývalým Státním notářstvím v N. 14. 11. 1961 pod PR 438/61. U Katastrálního úřadu v N. není založena listina, která by se týkala dohody žalobce a žalované 2) podle § 29 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Sporné stavby byly postaveny za trvání manželství žalobce a žalované 2). K 20. 3. 2000 byli v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí v rozsahu každý ideální ½ zapsáni žalobce a žalovaná 2). Jako nabývací tituly byl u obou uveden odkaz na vl. č. 2716-11/66 pozemkové knihy. Darovací smlouvou, uzavřenou mezi žalovanou 2) jako dárkyní a žalovaným 1) jako obdarovaným 23. 6. 2000, darovala žalovaná 2) bez souhlasu žalobce ideální ½ předmětných nemovitostí žalovanému 1). Vklad práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v N. z 27. 7. 2000 s právními účinky vkladu k 28. 6. 2000. V katastru nemovitostí jsou nyní jako podíloví spoluvlastníci vedeni žalobce a žalovaný 1) každý v rozsahu ideální ½. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v katastru nemovitostí je jako spoluvlastník nemovitostí veden žalovaný 1). V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) by soud nemohl předběžně řešit otázku platnosti darovací smlouvy z 23. 6. 2000, přičemž její vyřešení je předpokladem toho, aby sporné nemovitosti mohly být vypořádány v uvedeném řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. V opačném případě by žalobci bylo znemožněno uplatnit jeho vnosy do těchto nemovitostí. Dále dovodil, že sporné nemovitosti patří do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného, bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2). Uvedl, že pokud žalobce a žalovaná 2) postavili stavby na uvedeném pozemku do 31. 3. 1964, tj. za účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., za situace, kdy žalobce a žalovaná 2) neprokázali, že by uzavřeli dohodu podle § 29 uvedeného zákona, jejich zákonné společenství majetkové se podle § 500 odst. 1, 2 ObčZ ve znění platném do 30. 6. 1969 transformovalo na bezpodílové spoluvlastnictví. Pokud by stavby byly postaveny po 1. 4. 1964, pak by se na ně vztahoval režim občanského zákoníku účinného do 31. 3. 1983, tj. ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Protože žalovaná 2) darovala ideální ½ nemovitostí žalovanému 1) bez souhlasu žalobce jako jejich bezpodílového spoluvlastníka, je darovací smlouva z 23. 6. 2000 neplatná. Žalobce se dovolal její relativní neplatnosti proti žalovanému 1) podáním ve věci sp. zn. 6 C 128/98 soudu prvního stupně, které bylo soudu doručeno 24. 10. 2001 a zástupci žalovaného 1) 1. 11. 2001. Ve vztahu k žalované 2) se relativní neplatnosti této smlouvy dovolal žalobou v této věci.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 23 Co 166/2004-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že uzavření darovací smlouvy ohledně nemovitostí není obvyklou správou majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nevyžadující souhlas druhého manžela. Námitku žalovaných, že předmětný nárok žalobce na určení je promlčen, odvolací soud neshledal opodstatněnou s tím, že právní účinky darovací smlouvy nastaly 28. 6. 2000 a žalobce podal danou žalobu v tříleté promlčecí lhůtě 14. 11. 2001.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam po právní stránce rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v řešení otázek,

a) zda nadále platí stanovisko Nejvyššího soudu, vyjádřené ve Sborníku Nejvyššího soudu III, str. 277, rozlišující pouze dvojí formu písemných právních úkonů, tj. prostou písemnou formu a formu úředního zápisu ,

b) zda za platnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, formu notářského zápisu o rozsahu jmění manželů splňovaly i úmluvy sepsané advokáty, byly-li notářsky registrované a došlo-li i ke schválení soudním usnesení pro zápis v pozemkové knize,

c) zda ve smyslu §§ 129 a 134 ObčZ lze se dovolávat i vydržení vlastnické formy, v konkrétním případě podílového spoluvlastnictví ideální ½ k předmětným nemovitostem namísto bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a zda i pro toto vydržení vlastnické formy nutno aplikovat vydržecí dobu desetiletou podle § 116 ObčZ č. 141/1950 Sb. v návaznosti na přechodová ustanovení ObčZ č. 40/1964 Sb., započalo-li oprávněné držení v dobré víře v roce 1962; současně zda pro tento případ vydržení neplatí nález Ústavního soudu č. 48 ze sv. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ,

d) zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, kdy řešení otázky, zda předmětné nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2), v době podání žaloby v této věci náleželo řešit jako otázku předběžnou ve sporu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2), a kdy žalobce podal žalobu po uplynutí tříleté lhůty od zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví,

e) zda pro právní formu podílového spoluvlastnictví dle úmluvy mezi manžely byla tato úmluva před platností ObčZ z roku 1964 a před platností zákona o rodině č. 94/1963 Sb. možná již pro průběh výstavby stavby, tj. nebyla svázána s dokončeností, a dokončením stavby za platnosti ObčZ z roku 1964 a ve smyslu přechodového ustanovení § 854 ObčZ č. 40/1964 Sb. se tak neměnila . Na bezpodílové spoluvlastnictví manželů se úmluvou manželů založená podílová spoluvlastnictví netransformovala.

K bodu d) vznesli otázku, zda skutečnost, že jeden z bývalých manželů podal návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví krátce před uplynutím tříleté lhůty, kdy do bezpodílového spoluvlastnictví nezahrnul konkrétní nemovitost v přesvědčení, že je v podílovém spoluvlastnictví obou bývalých manželů u každého v rozsahu ideální ½, a druhý z manželů tomuto přesvědčení v tříleté lhůtě neodporoval, nepředstavuje obdobu dílčí dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že dovolání nesplňuje předpoklady stanovené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť dovolací soud dosud neřešil právní otázku, jakým způsobem by měl soud vypořádat spoluvlastnictví bývalých manželů k nemovitostem, jestliže žalobce v žalobě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů tyto nemovitosti neoznačí jako předmět vypořádání a o jejich vypořádání nepožádá žádný z účastníků ani ve lhůtě uvedené v § 149 odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. srpnem 1998, je třeba na spor o vypořádání tohoto spoluvlastnictví aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen ObčZ ).

Podle § 149 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu právní věty a rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 31, C 2943), dovodil, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí. Dovolací soud neměl důvod od se tohoto právního názoru jakkoli odchýlit.

Z právního názoru prezentovaného uvedeným rozhodnutím logicky vyplývá, že došlo-li k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (částečnou) dohodou, která se netýkala nemovitostí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů náležejících, a nedošlo-li ve lhůtě tří let od zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví k další dohodě ani k zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ohledně nemovitostí, platí domněnka transformace bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitostem ve spoluvlastnictví podílové. Není rozumného důvodu, proč by tomu mělo být jinak v případě, že je zahájeno řízení o (částečné) vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a že se v průběhu uvedené lhůty se nemovitosti účastníků v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků nestaly předmětem řízení o vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Pokud tedy jak žalobce tak žalovaná 2) do 29. 12. 2000 neuplatnili u soudu vypořádání sporných nemovitostí ani se na jejich vypořádání dříve nedohodli, lze mít za jisté, že se tyto nemovitosti po uvedeném datu staly předmětem podílového spoluvlastnictví žalobce a druhé žalované.

Z uvedeného vyplývá nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů. S ohledem na vázanost odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 OSŘ) by bylo neúčelným formalismem, kdyby měl být zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena až tomuto soudu. Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 3 OSŘ zrušil jen rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud v této věci shledal hmotněprávní důvody, pro které nelze žalobě vyhovět, nebylo třeba se zabývat procesním předpokladem úspěšnosti žaloby podmínkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Na tomto místě se sluší pouze poznamenat, že žalobci nic nebránilo, aby se ve lhůtě pro něj stanovené v § 149 odst. 4 ObčZ domáhal u soudu vypořádání spoluvlastnictví sporných nemovitostí, ať již vlastní žalobou nebo v rámci řízení zahájeného žalobou žalované 2) ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 1264/2000 se současným uplatněním námitky relativní neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu žalovanou 2) na žalovaného 1) z důvodu uvedeného v § 145 odst. 1 ObčZ. Ostatně takovou námitku mohl vůči žalovaným uplatnit kdykoliv předtím, aniž by nějaké řízení mezi účastníky muselo probíhat. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 1264/2000 pak mohl soud spornou otázku povahy spoluvlastnictví účastníků k jejich nemovitostem, resp. důvodnosti námitky relativní neplatnosti sporné převodní smlouvy, řešit jako otázku předběžnou, neboť § 135 OSŘ tomu nijak nebrání.

Závěrem lze pro úplnost poznamenat, že s ohledem na řešení výše uvedené právní otázky zásadního významu dovolacím soudem nebylo také třeba zabývat se ostatními námitkami nesprávného právního posouzení uplatněnými dovolateli, pokud jimi tvrdili, že sporné nemovitosti se nikdy nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2). I kdyby se totiž tyto nemovitosti staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2), přešly by do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) v důsledku skutečnosti, že ve lhůtě uvedené v § 149 odst. 4 ObčZ nebylo navrženo jejich vypořádání v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přitom jejich spoluvlastnické podíly by byly stejné, jako podle tvrzení dovolatelů měly být v době vzniku spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) k předmětným nemovitostem.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu