22 Cdo 2668/98
Datum rozhodnutí: 12.12.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2668/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. proti žalované I. V., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 230/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 1998, č j. 10 Co 752/97-148, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. června 1997, čj. 15 C 230/96-26 ve znění, že žalovaná je povinna vyklidit dům čp. 364 a parcelu č. 146 - stavební plocha v obci a katastrálním území H., zapsané na LV č. 327 u Katastrálního úřadu v B., pracoviště v K. do 31. 12. 1998". Změnil výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.139,60 Kč tak, že jí uložil tuto povinnost jen do výše 5.879,- Kč a dále rozhodl o její povinnosti uhradit náklady odvolacího řízení. Zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.



Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem shora uvedených nemovitostí, které nabyl kupní smlouvou, uzavřenou s R. S. 6. 6. 1996, a že tyto nemovitosti jsou zapsány na příslušném listu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu. R. S. nemovitosti získala jako osoba oprávněná ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě"), když předchozím uživatelem nemovitostí byl Státní statek H. Rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí R. S. nabylo právní moci 1. 2. 1995. Soudy dále dospěly k závěru, že z majetku obhospodařovaného Státním statkem H. žalovaná získala dražbou, konanou 26. 5. 1995 privatizovanou jednotku" označenou ve smlouvě, uzavřené 26. 5. 1995 mezi P. f. ČR a žalovanou, jako část majetku SPZ H.", takže tento majetek není blíže a podrobněji specifikován. Pokud žalovaná užívala nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení a které byly již před dražbou předmětem kupní smlouvy mezi R. S. a žalobcem, neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobce. Zatímco soud prvního stupně uložil žalované předat žalobci vyklizený pozemek do 15 dnů od právní moci rozsudku, změnil odvolací soud tuto lhůtu tak, že ji stanovil datem 31. 12. 1998. Návrh žalované na připuštění dovolání zamítl s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. l písm. a/ o. s. ř. a § 239 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Uvádí, že při veřejné dražbě 26. 5. 1995 získala do vlastnictví část majetku Státního zemědělského podniku H., přičemž byla přesvědčena, že tak získala i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu, a proto je i užívala. Posléze však zjistila, že 28. 11. 1994, tedy ještě před dražbou, byla mezi jmenovaným podnikem a R. S. uzavřena dohoda o jejich vydání podle zákona o půdě a ta byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. R. S. posléze Dne 6. 6. 1996 nemovitosti prodala žalobci. Je přesvědčena, že dohodou o vydání nemovitostí z 28. 11. 1994 nepřešlo vlastnictví nemovitostí na R. S., neboť v dohodě nejsou nemovitosti označeny v souladu s § 5 odst. l písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. Z bodu IV. dohody není zřejmé, o které nemovitosti vlastně jde a pokud se týká budovy, pak jediná zmínka o ní se nachází u označení druhu pozemku, kde je pouze údaj čp. 364". Tato dohoda je tedy podle jejího názoru neurčitá, nevymezuje předmět vydání a je tedy neplatná. Tuto skutečnost odvolací soud podle dovolatelky posoudil tak, že nedostatek smlouvy je napraven správním rozhodnutím z 2. 1. 1995, v němž jsou nemovitosti konkretizovány. To je však v rozporu s postupem stanoveným zákonem o půdě, neboť pozemkový úřad při rozhodování pouze schvaluje dohodu o vydání nemovitostí, ale nerozhoduje o převodu ani vymezení nemovitostí, které jsou jeho předmětem. Katastrální úřad pak pochybil v tom, že jako podklad pro zapsání práv použil rozhodnutí pozemkového úřadu a nikoliv obsah dohody o vydání nemovitostí. Dovolatelka dále soudu vytýká nesprávnost argumentace o jeho vázanosti rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 135 o. s. ř. Soud je vázán rozhodnutím o schválení dohody o vydání nemovitostí v této dohodě uvedených. Není však vázán vymezením, kterých nemovitostí se dohoda týká. Z toho dovolatelka usuzuje, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a jeho žaloba měla být zamítnuta. To mělo být učiněno i vzhledem k existenci práva žalované na uzavření dohody o nájmu podle zákona č. 90/1991 Sb. a č. 427/1990 Sb. Není správný názor odvolacího soudu, že jí nemohlo vzniknout právo nájmu, když zákon č. 92/1991 Sb. v platném znění hovoří o převodu majetku státu (nikoliv tedy jiných subjektů) na jiné osoby. Dodává, že v důsledku dražby podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. vzniká právo vydražitele na uzavření nájemní smlouvy s vlastníkem nemovitostí, v níž je provozní jednotka umístěna. Tímto vlastníkem nemusí být stát, ale jakýkoliv subjekt a odkazuje dále na § 4 odst. 4 téhož zákona, kde je stanovena povinnost mimo jiné vymezit osobu, která je vlastníkem stavby nebo pozemku, kde je provozní jednotka umístěna". S odkazem na shora uvedené shrnuje:

l. dohoda o vydání nemovitostí není v souladu s požadavky katastrálního zákona, neboť předmětné nemovitosti vymezuje nepřesně,

2. nedostatky dohody nelze nahradit správním rozhodnutím pozemkového úřadu,

3. soud je při rozhodování vázán toliko skutečností schválení dohody, nikoliv vymezením rozsahu převáděných nemovitostí, uvedených ve správním rozhodnutí,

4. vydražiteli provozní jednotky vzniká při dražbě právo na uzavření smlouvy o nájmu podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. proti jakémukoliv vlastníkovi nemovitostí.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.

Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, případně odkázal-li v odůvodnění na ustanovení § 220 nebo § 219 o. s. ř.; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci však odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve lhůtě k plnění. Práva a povinnosti účastníků tedy nebyla v rozsudku odvolacího soudu stanovena odlišně od rozsudku soudu prvního stupně(viz rozhodnutí publikované pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto dovolání podle uvedeného ustanovení není přípustné.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání též o § 239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí však zásadní význam nemá.

Za otázku zásadního významu považuje dovolatelka, zda v případě, že v dražbě prováděné podle zák. č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, byla vydražena provozní jednotka, vzniká vydražiteli právo na uzavření smlouvy o nájmu podle § 15 tohoto zákona proti jakémukoliv vlastníku nemovitosti. Řešení této otázky však není pro danou věc významné.

Provozní jednotka je definována v § 2 odst. 1 zák. č. 427/1990 Sb. tak, že jde o movité a nemovité věci, které jako majetková podstata provozních částí organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou. Již za skutečnosti, že v daném případě šlo o privatizaci části majetku ve správě zemědělské organizace je zřejmé, že nešlo o privatizaci provozní jednotky ve smyslu uvedeného zákona; také soudy v nalézacím řízení neučinily zjištění, že by o provozní jednotku šlo. Proto je pro konkrétní věc řešení právního postavení vydražitele provozní jednotky nevýznamné a nemůže jít o otázku zásadního právního významu. Lze podotknout, že z obsahu spisu je zřejmé, že mělo jít o dražbu nemovitostí, přičemž omylem byly do dražby zařazeny nemovitosti v soukromém vlastnictví; nešlo tedy o dražbu provozní jednotky umístěné v nemovitosti jiného vlastníka.

Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání věci nemůže mít za následek konvalidaci absolutně neplatné dohody. Tento právní názor vyslovil dovolací soud v rozsudku ze dne 22. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1857/97, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999, podle kterého je spor o posouzení platnosti smlouvy uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě a schválené pozemkovým úřadem sporem občanskoprávním a jeho projednávání je v pravomoci soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Schválení smlouvy podle § 9 odst. 2 zákona o půdě nemůže konvalidovat případnou neplatnost této smlouvy. Obdobný názor zaujal i Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 45/2000. V dané věci žalovaná tvrdila, že dohoda je neplatná proto, že šlo o vydání majetku, který přešel na stát před 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodnou dobu. Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že nemovitosti, o které jde, přešly na stát na základě prohlášení o vzdání se přídělu z 3. 1. 1952. Za této situace nebylo možno tvrzení žalované o neplatnosti dohody přisvědčit bez ohledu na správnost závěru odvolacího soudu, že nemůže přezkoumávat platnost dohody o vydání věci. Ani v této části nejde tedy o rozhodnutí zásadního významu.

Pokud jde o určitost rozhodnutí, odvolací soud uvedl, že pokud jde o označení vydávaného domu, není dohoda o vydání věci zcela perfektní", neboť dům je uveden jako čp. 364, není však uvedeno, že se jedná o dům" a dodává, že tento nedostatek byl zhojen rozhodnutím pozemkového úřadu. Jak vyplývá ze shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, nelze v případě, kdy dohoda o vydání věci je neurčitá, a proto absolutně neplatná (§ 37 obč. zák.), zhojit tento nedostatek v rozhodnutí o schválení dohody. Odvolací soud pak sice připustil, že dohoda není zcela perfektní", ale nepovažoval ji za neurčitou. Takový závěr by nebylo možno učinit. V předmětné dohodě se uvádí, že právní předchůdci oprávněné osoby byli vlastníky zemědělské usedlosti čp. 364 a dalších pozemků, vše v k. ú. H. Dále se uvádí, že tyto nemovitosti připadly státu a že oprávněná osoba k nim uplatňuje restituční nároky. Pokud se v dalším textu konstatuje, že povinná osoba vydává čp. 364" bez další specifikace, je z textu dohody objektivně jasné, že jde o zemědělskou usedlost čp. 364 v k. ú. H. Dohoda o vydání věci tedy není absolutně neplatná pro neurčitost a úvahy odvolacího soudu o její konvalidaci jsou nadbytečné, když ani odvolací soud závěr o její neurčitosti neučinil. K poznámce odvolacího soudu o tom, že dohoda není zcela perfektní" lze poznamenat, že je skutečně žádoucí, aby smlouva o převodu nemovitosti byla uzavřena tak, že by nepotřebovala další výklad. Pokud takto napsána není, nicméně z jejího obsahu musí být i třetím osobám jasné, co bylo předmětem převodu, nejde o případ smlouvy neurčité. Proto by bylo pro daný případ nadbytečné řešit otázku případné konvalidace a ani z tohoto hlediska není rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu.

Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné, a to ani podle jiných ustanovení o. s. ř. (zejména § 237 odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§ 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2000

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová