22 Cdo 2658/2011
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 130 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2658/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně RELBY, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 539, identifikační číslo osoby 64829383, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Semilech, Bavlnářská 137, proti žalované OREA-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, identifikační číslo osoby 25842480, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, adresa pro doručování pobočka v Praze 2, Římská 14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 173/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2011, č. j. 20 Co 534/2010-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Pavlíny Marešové.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Okresní soud v Semilech ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 8 C 173/2008-191, výrokem pod bodem I. připustil změnu žaloby ve znění tam uvedeném. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků označených v geometrickém plánu společnosti Geometr, v. o. s., č. 95-40/2008 ze dne 22. 7. 2008 jako parcely č. 1685/3, 1685/5 a 1685/6 oddělených z parc. č. 1685/3, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Semily a dále určení, že je vlastnicí stavby garáží na parc. č. 1685/3 a budovy nezapsané v katastru nemovitostí, způsob využití dílna průmyslové dopravy, na parc. č. 1685/5 a 1685/6, vše v k. ú. a obci Semily. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované (pouze do nákladů řízení) rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 20 Co 534/2010-236, rozsudek soud prvního stupně v odvoláním napadeném výroku pod bodem II. potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku pod bodem III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a uvedla, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastnicím známy, a proto dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Napadený rozsudek takovým rozhodnutím není.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud řešil právní otázku vydržení vlastnického práva v rozporu se stávající konstantní judikaturou a v rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 134, § 130 a § 129 obč. zák. Podstatou jejích námitek je, že soud nesprávně uzavřel z korespondence z roku 2002, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky vydržení vlastnického práva ke stavbě garáží na parc. č. 1685/3 a ke stavbě dílny na parc. č. 1685/5 a 1685/6 a dospěl k závěru, že tyto nedržela v dobré víře po celou desetiletou vydržecí dobu. Uvedená korespondence se však týkala pouze pozemků, na nichž stavby stojí, a nikoliv uvedených staveb. Soud nepřihlédl k tomu, že podle právní úpravy stavby nemusely sdílet právní osud pozemků. Rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tak popřelo vlastnické právo žalobkyně minimálně k uvedeným stavbám.

Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, nepřešly do majetku její právní předchůdkyně KOLORA, a. s., na základě schváleného privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci státního podniku KOLORA bavlnářské závody k 1. 12. 1993, kdy k tomuto dni přešel na KOLORA, a. s., privatizovaný majetek vymezený v privatizačním projektu jako závod 01 Semily, který v sobě zahrnoval i uvedené nemovitosti. Nemovitosti se nacházejí v uzavřeném výrobním areálu žalobkyně a tvoří s ním uzavřený funkční celek. Žalobkyně a rovněž její právní předchůdci měli vždy za to, že se jedná o jejich vlastnictví. Je přesvědčená, že vydržela minimálně předmětné stavby garáží a dílen podnikové dopravy, když korespondence z roku 2006, kde jsou stavby zmiňovány, již nemohla mít vliv na běh vydržecí doby, existoval zde byť domnělý titul a nemovitosti nerušeně užívala po zákonem stanovenou vydržecí dobu.

Žalobkyně namítá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, polemizuje tak s postupem soudu při hodnocení důkazů. K tomu dovolací soud uvádí, že způsob hodnocení důkazů je jasně upraven v § 132 o. s. ř. a nemůže v zásadě založit otázku zásadního právního významu; navíc toto tvrzení naplňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který podle výslovného znění § 237 odst. 3 o. s. ř. v tomto řízení nelze uplatnit.

Otázku dobré víry, že předmětné nemovitosti žalobkyni vlastnicky patří, dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Dobrá víra oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává ( r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006) . Úvaha, že vědomost o nedostatku vlastnictví pozemků mělo vyvolat objektivně pochybnost o vlastnictví staveb na nich zřízených není zjevně nepřiměřená.

Dovolatelka napadá zjištění odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nebyly předmětem privatizace, neuvádí však, v čem by napadené rozhodnutí mělo v této souvislosti po právní stránce zásadní význam, a ani dovolací soud tento význam neshledává. Nadto je třeba uvést, že podle konstantní judikatury nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo. Žalovaná má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou učiněnou vyhláškou č. 64/2012 Sb., částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč. Náklady nejsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty, protože zástupkyně neosvědčila, že je jejím plátcem. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. března 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu