22 Cdo 2653/2011
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 121 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 2653/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského družstva Dolní Němčice, se sídlem v Dolních Němčicích 80, identifikační číslo osoby 00110281, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Krchňavým, advokátem se sídlem v Dačicích, Bratrská 303/I, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem se sídlem ve Studené, Družstevní 498, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 253/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2011, č. j. 7 Co 2388/2010-70, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Zbyňka Krchňavého.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Jindřichově Hradci ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 9 C 253/2009-30, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem vodohospodářské stavby dešťové kanalizace v obci D., k. ú. D. N., na parcelách č. 207/2, 1125/1, 176/1, (část spec. v zjednodušené evidenci jako parcela č. 215/12), 1126, 224/26, (část spec. v zjednodušené evidenci jako parcela č. 244/2 a 244/9), je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě o určení vlastnictví k dešťové kanalizaci umístěné na pozemcích uvedených ve výroku rozhodnutí, na niž si činí nárok oba účastníci. Bez tohoto určení odmítá Městský úřad v Dačicích vydat k žádosti společnosti LUČINA D. spol. s r. o. rozhodnutí o umístění stavby mléčné farmy, a proto účastníky vyzval k podání určovací žaloby. Předmětná kanalizace podle tvrzení žalobce odvádí vodu z jednotlivých staveb nacházejících se v areálu bývalého JZD Dolní Němčice, a to z posklizňové linky, která je ve vlastnictví společnosti LUČINA Dolní Němčice spol. s r. o., skladu obilí PROGRES ve spoluvlastnictví společnosti LUČINA Dolní Němčice spol. s r. o. a žalobce, kravína K-200 ve vlastnictví žalobce a kravína ve vlastnictví žalovaného. Jedná se o jedinou dešťovou kanalizaci v tomto středisku, která svádí dešťovou vodu z celého střediska a která je ve vlastnictví žalobce. Žalovanému byl vydán kravín s močůvkovou kanalizací.

Soud vyšel ze zjištění, že předmětnou dešťovou kanalizaci vybudoval právní předchůdce žalobce při stavbě kravína v letech 1957 a 1959. Dne 13. 2. 1995 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o převodu nemovitostí v rámci vydání majetkového podílu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, na základě které nabyl žalovaný do svého vlastnictví kravín na parc. č. 81 se všemi součástmi a příslušenstvím, včetně ke kravínu náležející kanalizace.

Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, konkrétně podle § 3 odst. 2, 3 a 6, ve kterých zákon určuje, že vlastníkem kanalizační přípojky zřízené přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. 1. 2002, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na kanalizaci. Ze zákona vyplývá, že kanalizační a vodovodní přípojky nejsou nadále součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny. Mezi účastníky bylo nesporné, že dešťovou kanalizaci vybudoval žalobce (resp. jeho právní předchůdce). Soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že se stal vlastníkem předmětné dešťové kanalizace na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze 13. 2. 1995. V článku IV. smlouvy je jednoznačně uvedeno, že žalobce převedl na žalovaného stavbu kravína na parc. č. st. 81 v k. ú. D. N. u D. se všemi součástmi a zákonným příslušenstvím, konkretizované jako vlastní stavba kravína včetně kanalizace k tomuto kravínu náležející a dále vodovod se studnou sloužící k přívodu vody do kravína. Z technické zprávy k projektu kanalizace farmy JZD Dolní Němčice, zakázka č. 1190 S/8 09 56, jasně vyplývá, že kanalizace byla vybudována v letech 1957 až 1959 jako příslušenství kravína. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že stavba kravína je připojená na předmětnou dešťovou kanalizaci, a takto byla spolu s kravínem smlouvou z 13. 2. 1995 převedena do vlastnictví žalovaného, nemohl být žalobce v řízení úspěšný.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 7 Co 2388/2010-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem vodohospodářské stavby - dešťové kanalizace v obci Dačice, k. ú. D. N. zbudované na parcele č. 207/2 ostatní plocha, 1125/1 ostatní plocha, 176/1 orná půda a 1126 ostatní plocha a dále na pozemcích v zjednodušené evidenci parcely č. 244/2, 244/9 a 215/12. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud doplnil dokazování šetřením na místě samém, listinou označenou jako soupis hmotného investičního majetku podle středisek listopad 2009 a technickou kartou HIM (na ní není uveden rok). Po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl dokazování v rozsahu, který byl navrhován, a nezjistil úplně skutkový stav. Podle odvolacího soudu se žalobci podařilo prokázat, že smlouvou o převodu nemovitostí nebyla na žalovaného převedena tzv. dešťová kanalizace, která vede po pozemcích označených ve výroku rozsudku, ale pouze kanalizace, která sloužila k odvodu vod sváděných z vnitřku kravína, tj. močůvky a vod z přípravny mléka a umývárny. Soud vzal za nepochybné, že tyto vody, které jsou znečištěné, nemohou být napojovány na stejnou kanalizaci jako je kanalizace určená ke svádění dešťové vody. Žalobce prokázal, že jsou zde dvě stavby, které jsou označované jako kanalizace, přičemž jedna souvisí s provozem kravína a druhá slouží pouze k odvádění čistých dešťových vod nejen z kravína, ale i z dalších staveb, které byly postaveny později, a z nich některé jsou stále ve vlastnictví zemědělského družstva. Odvolací soud považoval za nelogickou situaci, kdyby žalovanému nebyla spolu s kravínem vydána kanalizace sloužící k odvodu močůvky a znečištěné vody z kravína, a naopak mu byla vydána kanalizace, která slouží k odvádění v podstatě čisté dešťové vody z různých staveb, z nichž některé zůstaly nadále ve vlastnictví žalobce. I když ve smlouvě není přesně a jednoznačně označená kanalizace, která byla spolu s kravínem žalovanému vydána, v návaznosti na výše uvedené uvěřil soud tvrzení žalobce, že byla vydána kanalizace nutná k provozu kravína a nebyla vydaná dešťová kanalizace, která je předmětem sporu. Soud prvního stupně správně na věc aplikoval § 3 zákona č. 274/2001 Sb., podle kterého vlastníkem kanalizační přípojky, zřízené před 1. 1. 2002, je vlastník pozemku nebo stavby na kanalizaci připojené, neprokáže-li se opak. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci byl prokázán opak. Právní předchůdce žalobce kanalizaci zbudoval jako příslušenství kravína a posléze na ni připojil další stavby, přičemž pozemky, po kterých je kanalizace vedena, jsou ve vlastnictví různých vlastníků. Samotná kanalizace je však ve vlastnictví toho, kdo ji zbudoval, tedy právního nástupce původního vlastníka, jímž je žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a v němž uplatňuje jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, vychází z nesprávných skutkových zjištění a je postaveno na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud doplnil dokazování dvěma listinami, a to soupisem hmotného investičního majetku a technickou kartou HIM (hmotného investičního majetku). Tyto provedené důkazy ve svém rozhodnutí nijak nehodnotí; i když nemají pro věc žádnou vypovídací hodnotu, měl se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádat. Dále doplnil řízení o místní šetření. Skutková zjištění, která na základě místního šetření učinil, však nikterak právně nehodnotil, ačkoliv se žalovaný domnívá, že právě ta vedla ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť při jednání konaném před místním šetřením soud ve smyslu § 118a o. s. ř. upozornil žalobce, že jím dosud navržené a předložené důkazy nemusí postačovat k prokázání tvrzení, že dešťová kanalizace nebyla předmětem převodní smlouvy (čl. 50 v).

Žalovaný poukazuje na skutečnost, že při místním šetření nevyšlo nic nového najevo. Byla prokázána fyzická existence dešťové kanalizace, jejíž provedení odpovídá projektové dokumentaci a technické zprávě ke stavbě kravína a rovněž bylo prokázáno, že stavba kravína obsahuje i samostatnou vnitřní močůvkovou kanalizaci sloužící k odvádění močůvky do jímek vně kravína, která je vlastní součástí stavby kravína, o které žalobce tvrdí, že byla součástí smlouvy ze 13. 2. 1995. Naopak nebylo prokázáno, že na předmětnou dešťovou kanalizaci je napojena jiná kanalizace ve vlastnictví žalobce. Ohledně této skutečnosti zůstalo jen u předpokladů budoucího napojení obsaženého v Technické zprávě k projektu kanalizace z roku 1957. Žalobce své tvrzení, že k tomuto napojení skutečně došlo, nijak neprokázal a k prokázání nedošlo ani při místním šetření. Pokud odvolací soud opírá své měnící rozhodnutí o zjištění, že do předmětné kanalizace je sváděná voda i z dalších staveb postavených později, a na tomto zjištění staví názor, že by bylo nelogické, kdyby žalobce žalovanému nevydal spolu s kravínem kanalizaci sloužící k odvodu močůvky a znečištěné vody z kravína a naopak mu vydal kanalizaci, která slouží k odvádění v podstatě čisté dešťové vody z různých staveb, z nichž některé zůstaly nadále ve vlastnictví žalobce, pak takové skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Podle žalovaného z provedeného dokazování lze učinit skutkové zjištění, že součástí stavby kravína je i vnitřní kanalizační systém sloužící k odvádění, jímání a zadržování močůvky, který nebyl samostatnou realizační etapou stavby kravína a neměl samostatný rozpočet ani posléze vlastní inventární číslo. Nejedná se tak o samostatnou věc v právním smyslu, ale jde o součást stavby kravína. Společně s výstavbou kravína, avšak jako samostatná realizační etapa na základě vlastního projektu, vlastní technické zprávy a posléze i vlastního inventárního čísla byla vybudována kanalizace, která měla sloužit k odvádění odpadové vody z projektovaného kravína a srážkové vody, s možností napojit na ni v budoucnu další objekty. Smlouvou z 13. 2. 1995 pak převedl žalobce na žalovaného stavbu kravína se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. vlastní stavbu kravína včetně kanalizace k němu náležející označenou ve smlouvě samostatným inventarizačním číslem. Žalovaný považuje za nelogické, aby spolu s kravínem na něj nebyla převedena kanalizace, která k němu vždy náležela, a na níž je funkčně závislý. To bylo také obsahem nabývací smlouvy. Pro posouzení věci není podstatné, zda na tento svod byly či nebyly později připojené další stavby. Poukazuje na skutečnost, že tento stav žalobci téměř 15 let vyhovoval a že ke sporu došlo až potom, co na pozemcích, pod kterými je kanalizační sběrač, začala se žalobcem spřízněná organizace plánovat rozsáhlou výstavbu.

Žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že otázku vlastnictví kanalizace nelze posuzovat podle zákona č. 274/2001 Sb., který upravuje vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky, ale neřeší vlastnictví staveb majících povahu vodních děl, jako je předmětná kanalizace, nýbrž je třeba je posoudit podle občanského zákoníku. V tomto směru poukazuje, jako již v nalézacím řízení, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, na které již dříve poukazoval. Pro posouzení podle občanskoprávních předpisů se nabízí podle žalovaného tři možnosti řešení: buď se jedná se o součást kravína, tedy věci hlavní [§ 120 občanského zákoníku ( obč. zák. )] nebo o příslušenství stavby kravína podle § 121 obč. zák. v obou případech by kanalizace sdílela právní osud věci hlavní nebo jde o málo pravděpodobnou možnost, že se jedná o samostatnou věc. I v tomto případě se žalovaný domnívá, že kanalizace je v jeho vlastnictví, do kterého přešla smlouvou z 13. 2. 1995, kde je dostatečně identifikována. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za neopodstatněné. Krajský soud po provedení doplnění dokazování zejména místním šetřením správně zjistil skutkový stav, který správně posoudil podle zákona č. 274/2001 Sb. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí.

Dovolatel vytýká, že odvolací soud provedl některé důkazy, které pak nehodnotil a neučinil z nich žádná zjištění. Pokud takto odvolací soud postupoval, je zjevné, že tyto důkazy nakonec považoval za nevýznamné pro rozhodnutí ve věci (což ostatně připouští i dovolatel); i kdyby skutečnost, že to výslovně v odůvodnění neuvedl, založila vadu řízení, nemohlo by jít o takovou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Skutkové zjištění, že na spornou kanalizační přípojku jsou napojeny i jiné budovy, než kravín, učinil odvolací soud na základě ohledání na místě samém. Žalovaný tvrdí, že tato skutečnost se z ohledání nepodává. K tomu dovolací soud uvádí, že ohledání na místě (§ 130 odst. 2 o. s. ř.) je důkazem, jehož závěry též podléhají hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř. Dovolací soud může přezkoumávat hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení, jen je-li toto hodnocení zjevně nepřiměřené. Je-li toto hodnocení pouze v rozporu s tvrzením jedné ze stran, nemůže to být samo o sobě důvodem k zpochybnění tohoto hodnocení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 374/2004). Dovolací soud neshledává závěry z ohledání, zachyceného v protokolu o místním šetření (s. 57 a násl.), za zjevně nepřiměřené; jeho výsledky nemůže zpochybnit jen to, že žalovaný i v jeho průběhu podával vlastní verzi toho, jak se věci mají.

Kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace (§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že součástí kanalizace jsou ty stavby, které slouží k jejímu provozu, nikoliv ty, ze kterých je jako v daném případě jen do kanalizace odváděna srážková voda.

Kanalizační přípojka je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Kanalizační přípojka není vodním dílem (§ 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích).

Vlastníkem vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky, popřípadě jejích částí zřízených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak (§ 3 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích).

Vnitřní kanalizace je potrubí určené k odvádění odpadních vod, popřípadě i srážkových vod, z pozemku nebo stavby až k místu připojení na kanalizační přípojku. Vnitřní kanalizace není vodním dílem (§ 2 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích).

V dané věci jak odvolací soud, tak soud prvního stupně posuzovaly spornou stavbu jako kanalizační přípojku ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Podle dovolatele však uvedený zákon nelze na danou věc aplikovat, vlastnictví je třeba posoudit podle občanského zákoníku. Dovolatel výslovně nepolemizuje se závěrem, že sporná stavba je kanalizační přípojkou, nicméně tomuto pojmu se vyhýbá a stavbu označuje jako kanalizaci ; ta je upravena v § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. V průběhu řízení však nebylo prokázáno, že by sporná stavba byla samostatnou kanalizací a že by splňovala znaky vyžadované zákonem (viz např. § 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).

Soud prvního stupně v části reprodukující stanovisko žalobce uvedl, že dešťová kanalizace... končí v propusti pod komunikací; totéž konstatoval na základě místního šetření i odvolací soud (str. 4 rozsudku). Ať již jde o kanalizační přípojku (ústí-li do hlavní kanalizace) nebo o kanalizaci samotnou (jak by se mohlo vyložit tvrzení dovolatele), nemůže jít o součást pozemku a v případě kanalizační přípojky ani o součást stavby; kanalizace a kanalizační přípojky jsou totiž na základě zákona o vodovodech a kanalizacích samostatnými předměty právních vztahů (nemovitostmi). Kanalizační a vodovodní přípojky nejsou součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny. Vlastníkem kanalizační nebo vodovodní přípojky, zřízené před 1. 1. 2002, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak; vlastníkem přípojek zřízených po tomto datu je osoba, která na své náklady přípojku pořídila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tím je vyloučena možnost, aby na spornou stavbu bylo nahlíženo jako na součást pozemku.

Dovolatel opírá své tvrzené vlastnictví o smlouvu ze dne 13. 2. 1995, kterou nabyl do svého vlastnictví nejen budovu kravína, ale i tam výslovně uvedenou kanalizaci ke kravínu náležející. Není sporu o tom, že sporná kanalizace byla vybudována spolu s kravínem; je však samostatnou věcí a její právní osudy tak mohou být jiné, než osudy kravína.

Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 obč. zák.). Příslušenství je samostatnou věcí, nesdílí tedy bez dalšího osudy věci hlavní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, uveřejněný pod č. 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jistě nelze vyloučit, že v době, kdy kanalizační potrubí sloužilo jen odvodnění kravína, mohlo být jeho příslušenstvím; tento stav se však musel nutně změnit v okamžiku, kdy z rozhodnutí vlastníka začalo sloužit více stavbám. Dále je třeba uvést, že v případe, že stavbě sloužily dvě kanalizace (vnitřní kanalizace a kanalizační přípojka) a na žalovaného byla převedena jen jedna, byla smlouva v této části objektivně neurčitá; důkazní břemeno o tom, že převedena měla být právě dešťová kanalizace tak leží na nabyvateli, který o uvedenou smlouvu své právo opírá. Je jistě možné, že byl přesvědčen o tom, že jde o spornou kanalizaci, jistě má logiku tvrzení, že měl za to, že mu s kravínem byla převedena kanalizace mu sloužící, stejně tak však má logiku tvrzení žalobce, že by nepřeváděl kanalizaci, na kterou byly napojeny další objekty. Šlo by tak o nevědomou dvoustrannou neshodu mezi vůlí a projevem; chyběl by tak zásadní předpoklad smlouvy, shodná vůle, a smlouva by nevznikla.

Dovolacím námitkám tak nelze přisvědčit; závěr o tom, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že spolu se stavbou kravína nabyl i spornou kanalizaci tak není zřejmě nepřiměřený, a nejsou splněny podmínky ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Lze dodat, že není-li kanalizace součástí pozemku, je nemovitou stavbou, která nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí (§ 5 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 5 písm. d), § 7 písm. d/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem 5.300,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil žalobci náklady dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1) .

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu