22 Cdo 2648/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 142 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 2648/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. M. , zastoupeného Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v Brně, Vachova 5, proti žalovanému J. S. , o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 201/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2015, č. j. 54 Co 911/2014-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu): Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 11 C 201/2006-284 (po zrušení předchozího rozsudku v odvolacím řízení a dispozici účastníků s žalobou), určil, že pozemek parc. č. 294/1 v katastrálním území S., obec B., zapsaný na listu vlastnictví č. 81 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Bystřice nad Pernštejnem, je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. 22/2 v témže katastrálním území a obci, zapsaného na listu vlastnictví č. 100, spočívajícím ve služebnosti odpovídající právu uvedených vlastníků: 1) chůze a jízdy v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmeny A , B , C , D a E v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. L. K. z 5. 6. 2013, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, 2) stání všech druhů vozidel včetně přípojných a pracovních, případně vozidel tažených zvířaty i stání tažných zvířat po dobu stání vozidla, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmenem D uvedeného geometrického plánu, 3) skladování, manipulace a práce s věcmi, které se obvykle skladují na dvorcích či v hospodářských stavbách, venkovských hospodářských staveních, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene písmenem E v uvedeném geometrickém plánu. Právo nezahrnuje ustájení zvířat. Vlastníci služebného pozemku parc. č. 294/1 jsou povinni uvedená práva trpět (výrok I.). Dále soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 72 411 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ). Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu s odůvodněním, že měl ve věci neúspěch pouze v nepatrné části (zde poukázal na již pravomocné zamítnutí části žaloby (viz výrok II. rozsudku ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 11 C 201/2006-131) a na to, že stanovení rozsahu věcného břemene záviselo na úvaze soudu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 54 Co 911/2014-307, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v jeho části, kterou soud prvního stupně rozhodl, že se určuje, že pozemek parc. č. 294/1 je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. 22/2, spočívajícím ve služebnosti, které odpovídá právo chůze a jízdy těchto vlastníků, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmeny B a C v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. L. K., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 in fine a § 224 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil skutečnost, že se žalobce domáhal i určení existence věcného břemene, kterému odpovídalo právo užívání části pozemku parc. č. 294 jako zelené plochy předzahrádky, a to v rozsahu větším, než jak byl později vymezen v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. K., a dále, že žalobce nebyl zcela úspěšný ani s (posléze upraveným) žalobním návrhem týkajícím se části pozemků označených ve zmíněném geometrickém plánu písmeny B a C . Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný se určení existence věcného břemene nebránil, zpochybňoval jen jeho rozsah označený žalobcem.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013. Za zásadní otázku procesního práva, kterou bylo nutné z hlediska procesního úspěchu či neúspěchu účastníků řešit pro konečné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, považuje otázku, zda v případě, že řízení je rozloženo na více etap, které se liší rozsahem uplatněného nároku (zde požadovaného určení) i mírou úspěchu a neúspěchu účastníků, lze tyto etapy pominout, nebo zda je nezbytné je zohlednit.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013.
V rozsudku se uvádí: Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí ve věci, uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01 ). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení, by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení. Odvolatel, či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího, či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel, či dovolatel v konečném důsledku uspěl a částky, do níž odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího, či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím, či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího, či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Uvedená hlediska však odvolací soud ve svém rozhodnutí o náhradě nákladů předchozích řízení nezohlednil, když posuzoval úspěch žalobce ve všech řízeních, a tedy i v řízeních odvolacích a řízení dovolacím, s ohledem na původně žalovanou částku, bez zohlednění toho, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalobce v konečném důsledku uspěl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů třetího (posledního) odvolacího řízení postupoval s ohledem na aktuální výši předmětu řízení .

O stejný případ jako v citovaném rozhodnutí v projednávané věci nešlo; již proto není dána přípustnost dovolání pro rozpor napadeného rozsudku s ním. Jde-li o žalobu na nepeněžité plnění (jako v v dané věci na rozdíl od věci sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, ve které závěry tam uvedené jsou vztaženy výslovně na peněžité plnění), je posouzení toho, zda šlo o úspěch jen částečný či o neúspěch v poměrně nepatrné části, ponecháno na úvaze soudů rozhodujících v nalézacím řízení; jde o normu s relativně neurčitou hypotézou. Tam, kde jde o nárok na peněžité plnění, je možné postupovat způsobem nastíněným ve zmíněném rozhodnutí; pokud však jde o spor ohledně určení věcného břemene, uvedená exaktní kritéria uplatnit nelze. To samozřejmě nevylučuje, aby soud zvážil úspěšnost účastníků v jednotlivých etapách; zde se však nelze obejít bez volné úvahy. Je na soudu, aby zvážil, zda a nakolik byly strany v takovém řízení úspěšné, a aby svou úvahu odůvodnil; dovolací soud může tuto úvahu zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená (odporuje pravidlům logického myšlení). Nakolik lze do této úvahy promítnout v konkrétní věci úspěšnost v jednotlivých stádiích řízení, je součástí uvedené úvahy.

V projednávané věci vzal žalobce část žaloby zpět (viz č. l. 123 zpětvzetí se ovšem týkalo jen oprávnění původní žalobkyně B. M.); soud prvního stupně části jeho žaloby vyhověl, část pravomocně zamítl (č. l. 131 právní moc 12. 1. 2011). Poté odvolací soud rozsudek ve vyhovující části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (č. l. 152 právní moc 30. 11. 2011); v tomto dalším řízení žalobce rozšířil žalobu (č. l. 185n. 25. 4. 2012) a poté soud prvního stupně žalobě vyhověl (č. l. 284). Odvolací soud však vyhovující rozsudek částečně změnil tak, že žalobu zčásti zamítl, ve zbývající části jej potvrdil (č. l. 307).

Z toho se podává, že (s přihlédnutím k procesnímu postoji žalovaného, který existenci věcného břemene nepopíral, spor byl o jeho rozsah, a žalovaný se tomu, jak jej vymezil žalobce, bránil zčásti právem) úvaha odvolacího soudu, že oba účastníci měli ve věci přibližně stejný úspěch, resp. že rozhodně nešlo jen o neúspěch žaloby jen v poměrně nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), není zjevně nepřiměřená, a to ani s přihlédnutím k tomu, že předmět řízení se měnil a že o některých částech bylo pravomocně rozhodnuto již před vyhlášením napadeného rozsudku (že tedy lze v řízení rozpoznat různé etapy ). Žalobce to sice popírá a argumentuje tím, jaký měly jednotlivé položky (rozsah práva odpovídajícího věcnému břemeni) význam, resp. jak velká část pozemku měla být věcným břemenem v neúspěšné části dotčena a čemu mělo sloužit. To jsou však subjektivní kritéria, ke kterým v zásadě nelze přihlížet; náklady vynaložené na zastupování v řízení o určení existence věcného břemene se v zásadě neliší podle toho, jak velkou část nemovitosti je jím zatížena, příp. jaký význam má pro účastníky (viz též mimosmluvní odměny upravené v § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb.; advokátní tarif jejich výši nestanoví s ohledem na rozsah či význam věcného břemene). Pokud jde o posuzování hodnoty předmětu sporu (a o to žalobce částečně dovolání opírá, když posuzuje význam a tedy nepřímo i hodnotu rozsahu věcného břemene), Nejvyšší soud již vyslovil, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015); to platí tím spíše v případech určení práv odpovídajících věcnému břemeni.

V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu