22 Cdo 2631/2009
Datum rozhodnutí: 10.09.2009
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2631/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. R., 2) A. R., zastoupeným advokátem, o zrušení rozhodnutí většinového podílového spoluvlastníka a úpravu užívání, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 7 C 233/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 56 Co 154/2008-47, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Bruntále, pobočka Krnov (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 7 C 233/2007-27, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal a) zrušení rozhodnutí žalovaných ze dne 14. září 2006 o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku, b) úpravy užívání půdního prostoru v domě č. 369/70 na O. ul. v K., dvora odděleného živým plotem a užívání kůlny altánu na pozemku parc. č. 910 - zahrada a kójí v kůlně na pozemku parc. č. 909 zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území K. O. n. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 56 Co 154/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s přípustností dovozovanou z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Ve vztahu k námitce, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neuvedl žádné skutečnosti podřaditelné pod uvedený dovolací důvod; ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení, zda většinový podílový spoluvlastník rozhodující o úpravě užívání společné věci ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) musí rozhodnout tak, aby rozsah užívání společné věci jednotlivými spoluvlastníky určený rozhodnutím většinového spoluvlastníka korespondoval velikosti jejich spoluvlastnických podílů ve smyslu § 137 obč. zák. (se sankcí neplatnosti takového rozhodnutí v případě, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka tomuto principu neodpovídá).

Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. listopadu 2008.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu neřeší, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým č. 19) Nejvyšší soud vyložil, že většinový spoluvlastník může rozhodnout o užívání věci i tak, že menšinového spoluvlastníka z užívání věci zcela vyloučí, čímž akceptoval názor vyjádřený již v (i dovolatelem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 22) a dovolací soud nemá důvodu se od těchto závěrů konstantní soudní praxe odchýlit.

Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že je-li většinový podílový spoluvlastník oprávněn rozhodnout o užívání věci podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že menšinového spoluvlastníka z užívání věci zcela vyloučí, tím spíše je oprávněn rozhodnout o užívání způsobem, kdy menšinový spoluvlastník bude i nadále věc užívat, nicméně v rozsahu menším než odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Pro úplnost této části odůvodnění pak dovolací soud dodává, že užívá-li většinový spoluvlastník společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu a menšinový podílový spoluvlastník nemůže v důsledku rozhodnutí spoluvlastníka většinového užívat společnou věc v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu, vzniká mu vůči většinovému spoluvlastníku právo na poskytnutí finanční náhrady a většinovému spoluvlastníku povinnost tuto náhradu poskytnout (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 829 a násl. a tam citovanou rozsáhlou judikaturu).

Poukazoval-li dovolatel v dovolání na skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak k tomuto poukazu dovolací soud nemohl přihlédnout již z toho důvodu, že dovolatel žádný důvod podřaditelný uvedenému zákonnému ustanovení v dovolání neuvedl, neboť obsahem dovolání je pouze kritika právního závěru odvolacího soudu soustředěná do dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu. Dovolací soud pak je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

K dovolatelem naznačené okolnosti, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka o hospodaření se společnou věcí by bylo možno poměřovat i jeho rozporem s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. nemohl dovolací soud přihlédnout z důvodu, že se jedná o tvrzení uplatněné až v dovolacím řízení a nikoliv v řízení před nalézacími soudy, přičemž v dovolání nelze nové skutečnosti ve věci samé uplatňovat (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že k samotnému žalobcem uplatněnému nároku na zrušení rozhodnutí většinového spoluvlastníka o úpravě užívání společné věci je dovolací argumentace žalobce vnitřně rozporná, dovozuje-li neplatnost rozhodnutí většinového spoluvlastníka. Jestliže by totiž rozhodnutí většinového spoluvlastníka mělo být pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, nebylo by možno jej soudním rozhodnutí zrušit právě z důvodu jeho neplatnosti.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. září 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu