22 Cdo 2621/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 2621/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. V. , zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 188/27, proti žalované D. V. , zastoupené Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 155/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 18. února 2015, č. j. 35 Co 139/2014-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):


Okresní soud v České Lípě ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 12 C 155/2012-108, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů (dále SJM ). Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. února 2015, č. j. 35 Co 139/2014-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podstata sporu spočívá v tomto: Žalobce tvrdil, že na výstavbu společného domu použil částku 375 000 Kč ze svých výlučných prostředků a žádal, aby v řízení o vypořádání SJM byla tato investice zohledněna; žalovaná ji popírala. Soud prvního stupně měl za to, že žalobce investici neprokázal; odvolací soud pak zopakoval důkaz stavebním deníkem, ze kterého zjistil, že mezi dobou výběrů peněz z účtu žalobce a zahájením stavebních prací není časová souvislost; proto je zřejmé, že vybrané částky nemusel žalobce na stavbu vynaložit. Jeho tvrzení nepodporují ani další, odvolacím soudem uvedené důkazy. Žalobce (dovolatel) však namítá, že nevěděl, proč odvolací soud důkaz stavebním deníkem uvádí; kdyby soud své úvahy předestřel, pak by dovolatel objasnill, proč bylo provedení prací ve stavebním deníku zaznamenáno až se zpožděním (které též v dovolání vysvětluje). Zdůrazňuje, že nenapadá hodnocení skutkových zjištění, ale postup odvolacího soudu v řízení, který ho jednoznačně poškodil a byl zcela prokazatelně v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.

Žalobce nevytyčuje právní otázku, jejíž řešení by mělo založit přípustnost dovolání, tato otázka je však v dovolání obsažena implicitně a lze ji formulovat takto: Je porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud provede důkaz, aniž by o tom, k jakému skutkovému zjištění směřuje, informoval účastníka, který nemohl předvídat, co má být důkazem zjištěno, a z tohoto hlediska se k němu vyjádřit? O takový případ však v dané věci nešlo; proto není ani třeba tuto otázku řešit.

V souladu s uplatněním projednací zásady tíží účastníka povinnost tvrzení i povinnost důkazní (§ 101 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud konstatoval, že v nauce civilního procesu se obecně uznává povinnost pravdivosti, a to i tehdy, není-li v procesních předpisech výslovně vyjádřena (viz např. usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 3062/09). Žalobce si musel být vědom toho, že uplatňuje nárok na investice do zhotovované stavby, že jde o investici spornou a že soud prvního stupně považuje jeho tvrzení za neprokázané; muselo být mu zřejmé, že důkaz stavebním deníkem je prováděn v souvislosti s jeho odvoláním, v němž uplatňoval tvrzenou investici. Již ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že dům ve Svojkově začali účastníci stavět až v roce 2003 a jako důkaz navrhla stavební deník (č. l. 43v.). Jestliže za této situace žalobce sám neupozornil soud (a to i soud prvního stupně), který o věrohodnosti údajů ve stavebním deníku neměl důvod pochybovat, že údaje v němobsažené nejsou správné a nenavrhl k tomuto tvrzení důkazy, pak nemůže soudu vytýkat, že z nich vyšel, ani to, že neuvedl důvod pro opakované provedení důkazu (viz též zásadu vigilantibus iura scripta sunt ). Lze poznamenat, že soud prvního stupně učinil závěr o neunesení důkazního břemene v této věci i bez argumentace stavebním deníkem.

V dané věci tak nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu