22 Cdo 2617/99
Datum rozhodnutí: 22.03.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2617/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. B., B) V. B., a C) V. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému L. S., zastoupenému advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 4/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 1998, č. j. 6 Co 1881/98-126, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. S. M.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 22. října 1998, č. j. 6 Co 1881/98-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 14. května 1998, č. j. 13 C 4/94-109, jímž byla zamítnuta žaloba, "aby se žalovaný zdržel rozšíření přístavby domu čp. 146 až na hranici vlastní stavební parcely č. 3585 s pozemkovou parc. č. 3593/1, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 481 pro k. ú. D. V. u Č. B., která náleží do vlastnictví žalobců" a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.



Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 3593/1 - ovocný sad v kat. území D. v. u Č. B., každý v rozsahu id. 1/3. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. 3585 s domem čp. 24/1469 v témže kat. území. Společná hranice mezi uvedenými pozemky je východní hranicí pozemku parc. č. 3585. Žalovaný v rozporu se stavebním povolením, vydaným odborem výstavby a územního plánování MěNV v Č. B. z 16. 2. 1990, provedl přístavbu uvedeného domu až k východní hranici svého pozemku. Podle znaleckého posudku V. P. zadní průčelí domu žalovaného je realizováno tak, že v délce 503 cm je provedeno až na hranici s pozemkem žalobců, v délce 386 cm je od hranice vzdáleno 152 cm. V části domu posunuté až na hranici pozemků je v přízemí pevně uzavřený okenní otvor o velkosti 140x140 cm, v části nacházející se v odstupu 152 cm je otevírací okenní otvor o velikosti 80 x 140 cm a v jeho úrovni sklepní okno. Půdorysná část domu provedená k hranici je přízemní, zakrytá rovnou terasou, na níž je možný vstup dvoukřídlými dveřmi. Z výpovědi svědka J. M. a předložených fotografií bylo zjištěno, že objekty původně umístěné na pozemku žalobce až k východní hranici, a to prádelna s oknem, směřujícím na pozemek žalobců, koupelna a tzv. dřevníky, sloužící k uskladnění uhlí a dříví byly samostatnými objekty přístupnými ze dvora a v letech 1989 -1990 demolicí zanikly. Za přístavbu, která zasahuje až na východní hranici pozemku žalobce parc. č. 3585, byla žalovanému uložena stavebním úřadem pokuta a rozhodnutím z 8. 11. 1993 bylo přerušeno řízení o návrhu na změnu rozhodnutí o umístění přístavby a nástavby domu žalobce. Žalobci byli odkázáni na soud ohledně námitek, týkajících se situování přístavby na hranici pozemku a umístění prosklené stěny - okna na hranici. Ohledáním na místě samém bylo zjištěno, že vpravo od domu žalovaného se nachází "původní zástavba zasahující až na vlastnickou hranici s pozemkem žalobců. Jde o průčelí domu s dvěma okny, z nichž jedno je větší než prosvětlovací otvor v přístavbě žalovaného. Též vlevo od domu žalovaného se na vlastnické hranici s pozemkem žalobců nachází původní zástavba s prosvětlovacími otvory osazenými neprůhlednými luxferami s průhlednými větracími okénky. Na této původní stavbě ve výšce 2 m zasahuje do prostoru na pozemkovou parcelu žalobců v šířce 30 cm odvětrávací komín. Východní a jižní strana pozemku je nezastavěna, navazuje na louku rovněž ve vlastnictví žalobců." Podle shodných vyjádření účastníků se původně na vlastnické hranici mezi jejich pozemky nacházela zeď ve výšce odpovídající současné přístavbě domu žalobce s průhledným prosvětlovacím otvorem.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný nezasáhl do vlastnického práva žalovaných k pozemku parc. č. 3593/1 v kat. území D. V. u Č. B. ve smyslu § 127 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "ObčZ"), tedy že by je jako vlastník domu čp. 24/1469 obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům. Takové obtěžování by připadalo v úvahu jen tím, že by žalovaný v průčelí domu umístil větší počet oken o větší velikosti oproti původnímu stavu. Soud však přihlédl k tomu, že i okna sousedních nemovitostí směřují na pozemek žalobců, který má charakter rozlehlého ovocného sadu, který není intenzivně využíván. Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nemohou, vzhledem k tomu, že přístavba byla již vybudována, domáhat ochrany negatorní žalobou, ale jen žalobou na odstranění stavby podle § 135c ObčZ. Taková žaloba připadá v úvahu, jen jde-li o stavbu na cizím pozemku, zatímco žalovaný zbudoval stavbu na vlastním pozemku. Podle odvolacího soudu by negatorní žaloba byla po právu za situace, kdy někdo nad míru přiměřenou obtěžuje jiného nebo vážně ohrožuje výkon jeho práv. V daném případě však nebylo zjištěno, že by tak žalovaný nad míru přiměřenou poměrům žalobce obtěžoval nebo vážně ohrožoval výkon jejich práv. Odvolací soud také uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku žalobců, že nebylo přihlédnuto k nálezu Ústavního soudu ČR uveřejněného pod č. 88/1998 Sb. Zdůraznil, že občanský zákoník plně respektuje vlastnické právo jako základní právo občana a je v souladu s Listinou práv s svobod (usnesení č. 2/1993 Sb. - dále jen "Listina"). Občanský zákoník vychází z rovnosti vlastníků a kolize vlastnických práv řeší v § 127. Kromě toho se předmětný nález týká zákona o půdě v souvislosti se zřizováním věcných břemen, takže jeho použití v dané věci není ani případné. Konečně odvolací soud poukázal na to, že soud rozhoduje o občanskoprávních námitkách účastníků stavebního řízení, na soud však nelze odkazovat s takovými námitkami, které i když vyplývají z vlastnického práva a sledují jeho ochranu, jsou v podstatě stavebního charakteru a je tedy příslušný rozhodovat o nich stavební úřad. Do pravomoci stavebního úřadu tak náleží např. stanovení vzdálenosti stavby od stavby sousední, popřípadě od sousedního pozemku, umístění oken, výška budovy, určení charakteru budovy a pod. To však nevylučuje možnost, aby se ten, který se cítí ohrožen ve výkonu svých práv, obrátil s návrhem na soud v souladu s ustanovením § 127 ObčZ.



Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují v prvé řadě z § 237 odst. l písm. g) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ"). Namítají, že teprve "při závěrečných rekapitulacích" si uvědomili, že žalovaný zpravidla přicházel k jednání soudu z kanceláře předsedy senátu odvolacího soudu A. T. a zpravidla se tam i vracel. Z toho dovozují, že poměr předsedy senátu ke všem účastníkům nebyl neosobní a vznikly tak pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dále uvádějí, že přípustnost dovolání vyplývá i z § 238 odst. l písm. b) OSŘ, neboť soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze 14. 5. 1998, č. j. 13 C 4/94-109, jinak, než v dřívějším rozsudku, když byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení z 27. 11. 1997, č. j. 6 Co 2539/97-97. Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že kolizi vlastnických práv účastníků bylo třeba posuzovat podle § 127 ObčZ v tom smyslu, zda v dané věci jde o imise, jak už také odvolací soud vyslovil ve zrušujícím usnesení. Žalobci se nedomáhali ochrany před imisemi, ale ochrany před omezením jejich vlastnických práv zřízením nepovolené stavby na společné hranici pozemků. Posouzením věci podle § 127 ObčZ soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nejsou přístavbou žalovaného nad míru přiměřenou obtěžování, aniž se zabýval otázkou, zda jsou vážně ohrožováni. Stávající provedení domu žalovaného povede k tomu, že by mu § 127 odst. 3 ObčZ vzniklo právo vstupovat na pozemek žalobců, a to nejen k dokončení stavby, ale k běžnému užívání, např. mytí neotvíratelného okna. Takové právo vstupu je už významným zásahem do vlastnických práv žalobců. Kromě toho je § 127 ObčZ založen na principech vymezených čl. 11 Listiny a nelze ho využít k dílčímu vyvlastnění podle § 127 ObčZ. K tomu však dojde tím, že žalovaný bude vstupovat na pozemek žalobců s odvoláním na zákonnou normu, ač k tomu dosud právo neměl a při řádném provedení stavby by je ani nezískal. Podle žalobců se výklad odvolacího soudu, že ochrana může být poskytnuta jen podle § 127 ObčZ jako ochrany před imisemi dostává do rozporu s první větou tohoto ustanovení, které v návaznosti na nález č. 88/1998 Sb. je třeba vyložit tak, že poskytuje ochranu jakémukoliv jednání, které by ohrožovalo výkon práv jiného vlastníka. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný odmítl tvrzení žalobců, že by k jednáním soudu přicházel a odcházel z kanceláře předsedy odvolacího senátu A. T. Poukázal na to, že tvrzení žalovaných zpochybňuje už to, že se konalo jediné jednání odvolacího soudu, kterému žalobci nebyli ani přítomni. Považuje také za nepřijatelné, že žalobci nevznesli námitku podjatosti už při jednání odvolacího soudu. Dále žalovaný uvádí, že dovolání nemůže být přípustné podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ, neboť ve zrušovacím usnesení nevyslovil odvolací soud právní názor, kterým by byl soud prvního stupně vázán, ale ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo pro nepřezkoumatelnost. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.



Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky a že jde o dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Odvolací soud totiž v usnesení z 27. 11. 1997, č. j. 6 Co 2539/97-97, zavázal soud prvního stupně, aby ve smyslu § 127 ObčZ zkoumal, zda žalovaný nad míru přiměřenou poměrům obtěžuje žalobce nebo ohrožuje výkon jejich práv, když soud prvního stupně učinil pouze závěr o omezení vlastnických práv žalobců žalovaným, aniž však omezení subsumoval pod předpoklady pro poskytnutí ochrany vymezené v § 127 ObčZ. Soud prvního stupně pak dalším rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl tak jinak, než v rozsudku předchozím, kterým žalobě vyhověl.



Dále odvolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. To znamená, že se zabýval otázkou, zda v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ.



Žalobci sami namítali vadu podle § 237 odst. l písm. g) OSŘ, která je mimo jiné dána, pokud v řízení rozhodoval vyloučený soudce.



Podle § 14 odst. l OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.



Žalobci vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu A. T. dovozovali z jeho vztahu k žalovanému, kterého "zpravidla v den jednání soudu prvního nebo druhého stupně viděli vcházet nebo vycházet ze dveří kanceláře označené jménem tohoto soudce". K jejich tvrzení provedl dovolací soud ve smyslu § 243a odst. 2 OSŘ dokazování, přičemž tvrzené skutečnosti nebyly prokázány. Výpovědi všech žalobců v prvé řadě neopovídají jejich tvrzení. Tak žalobce A) se zúčastnil jednání soudu prvního stupně jen jednou a vzhledem k časovému odstupu si nepamatoval, co se před nebo po jednání dělo. Také žalobkyně B) nevypověděla nic konkrétního, když uvedla, že jedenkráte viděla žalovaného vejít do dveří s označením předseda senátu krajského soudu, nevybavila si, zda to bylo při jednání soudu prvního stupně nebo odvolacího ani zda na dveřích bylo jméno A. T. Žalobkyně C) sice vypověděla, že při odchodu z jednací síně soudu prvního stupně viděla žalovaného vcházet do dveří, na které se její manžel šel podívat a zjistil na nich jmenovku A. T. Také její manžel J. M. jako svědek vypověděl, že jezdil ke každému soudnímu jednání a 3x viděl žalovaného vcházet do určitých dveří, ze kterých pak zase vyšel. Na dveřích pak zjistil jmenovku A. T. a z uvedených dveří viděl vycházet muže, ve kterém při jednání poznal předsedu senátu A. T. Při hodnocení provedených důkazů dovolací soud vycházel z vyjádření A. T., který uvedl, že účastníky zná jen z osobního kontaktu při nařízeném jednání a z výpovědi žalovaného, že se s A. T. setkal jen v jednací síni. Pro nevěrohodnost výpovědi žalobkyně C) a jejího manžela pak svědčí i to, že žalobkyně C) skutečnosti o vztahu žalovaného a A. T. v průběhu řízení před soudy obou stupňů vůbec neuvedla. Návštěvy žalovaného u předsedy senátu A. T. tak nebyly prokázány.



K vadě podle § 237 odst. l písm. g) OSŘ ani žádné z vad v § 237 odst. l OSŘ uvedeným v řízení nedošlo, stejně jako k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ/.



Žalobci také neodůvodněně vytýkají soudům obou stupňů nesprávnost aplikace § 127 odst. l ObčZ. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda zjištěný skutkový stav věci zakládá ze strany žalobce jako vlastníka domu obtěžování žalobců jako vlastníků sousedního pozemku nad míru přiměřenou poměrům nebo zda vážně ohrožuje výkon jejich vlastnických práv. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě bylo možno uvažovat jen o tom, zda nad míru přiměřenou poměrům jsou žalobci obtěžováni okny v domě žalovaného směřujícími na pozemek žalobců a proč k naplnění skutkové podstaty "obtěžování nad míru přiměřenou poměrům" nedošlo. Také odvolací soud se zabýval otázkou, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům nebo dále o vážné ohrožení výkonu práv žalobců, tedy neomezil se, jak je v dovolání neprávem vytýkáno, jen na posouzení otázky obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Přitom také správně zdůraznil, že soud neřeší otázku vzájemné vzdálenosti staveb nebo vzdálenosti staveb od hranice pozemku, což přísluší stavebnímu úřadu, ale jen posuzuje, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují poskytnutí ochrany podle § 127 ObčZ. Jeho závěr, že zjištěný skutkový stav (jak je shora uveden) v daném případě vážné ohrožení práv žalobců nezakládá, je správný. Lze podotknout, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný neoprávněně zasahoval do vlastnického práva žalobců: samotná skutečnost, že vlastník pozemku zřídí stavbu při hranici pozemku ještě není neoprávněným zásahem do práv vlastníka pozemku. Vážné ohrožení práv ve smyslu § 127 odst. 1 ObčZ samo o sobě nezakládá omezení vlastníka pozemku umožnit vlastníku sousední stavby vstup na pozemek, pokud je to nezbytné k údržbě stavby podle § 127 odst. 3 ObčZ, ale je rovněž třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem. Dovolací soud je také zajedno s odvolacím soudem v závěru, že občanský zákoník plně specifikuje ochranu vlastnického práva, upravenou v obecné podobě čl. 11 Listiny. Kolize výkonu vlastnických práv je mimo jiné řešena v § 127 odst. l ObčZ, podle kterého věc byla posouzena. Nemůže obstát námitka žalobců, že s ohledem na čl. ll Listiny by měla být poskytnuta ochrana jakémukoliv ohrožení vlastnického práva. Žalobci přehlíží, že výkon vlastnického práva bez omezení daných výkonem práv jiných vlastníků je v reálném světě vyloučena. Ochrana je proto vlastníkovi poskytována jen za předpokladu, že zásah do jeho vlastnického práva dosahuje určitého stupně - v § 127 ObčZ vyjádřeného "obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům" a "vážným ohrožením práv".



Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je i z hlediska žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ správný, bylo dovolání podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.

Žalovaný měl v dovolacím řízení úspěch a proto mu podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náleží náhrada nákladů, které mu vznikly. Ty jsou dány odměnou za zastoupení advokátem, která se podle Hlavy 1, části dvanácté, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. stanoví podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Její výše je dána odměnou za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání v částce 500 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč, celkem částkou 575 Kč /§ 7, § 9 odst. l, § 11 odst. l písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./.



Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2001

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová