22 Cdo 261/2006
Datum rozhodnutí: 02.11.2006
Dotčené předpisy: § 119 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 132 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.





22 Cdo 261/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republiky Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/6, proti žalovanému A. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 178/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 27 Co 501/2005-56, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 27 Co 501/2005-56, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. srpna 2005, č. j. 3 C 178/2005-30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Rakovníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č. j. 3 C 178/2005-30, určil, že vlastníkem ideální poloviny garáže, která se nachází na pozemku p. č. stavební 5696 o výměře 26 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 8315 pro k. ú. R. a obec R., vedeným Katastrálním úřadem pro S. kraj, katastrální pracoviště R., je Česká republika a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušný hospodařit s tímto majetkem státu . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že ve věci dědictví po E. M., která zemřela 27. 11. 2002 bez zanechání závěti, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 11. 2004, č. j. 22 D 4/2003-199, které nabylo právní moci 27. 11. 2002, bylo potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitelky připadá jako odúmrť České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tímto majetkem byla mj. určena ideální polovina domu č. p. 940 na stavební parc. č. 1291, ideální polovina stavební parc. č. 1201, zapsané na listu vlastnictví č. 266 pro obec a kat. území R., se stejným podílem součástí a příslušenství, zejména kolnou, venkovními úpravami a garáží. Ve věci dědictví po E. M. právní zástupce žalovaného oznámil Obvodnímu soudu pro Prahu 7, že sporná garáž je výlučným vlastnictvím žalovaného, není dosud zaměřena a vložena do katastru nemovitostí. Rozhodnutím z 28. 9. 1971 Městský národní výbor v R., odbor výstavby, adresovaným žalovanému, rozhodl, že stavba garáže č. p. 940 v R. je proveditelná a příslušná. Povolení k trvalému užívání stavby garáže u domu č. p. 940 bylo žalovanému uděleno rozhodnutím téhož orgánu z 23. 11. 1972. V katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 8315 pro kat. území R. jsou jako spoluvlastníci pozemků parc. č. 1291 a 5696 zapsáni A. a M. M., každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Jako nabývací titul je mj. uvedeno shora citované usnesení. Na listu vlastnictví č. 8132 je žalovaný zapsán jako výlučný vlastník garáže bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené na pozemku parc. č. 5696, zapsaném na listu vlastnictví č. 8315. Nabývacím titulem je potvrzení o trvání a účelu užívání stavby z 2. 7. 2003. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil právní závěr, že ke dni nabytí dědictví, tj. k 27. 11. 2002, žalovaný nebyl vlastníkem garáže, která tvořila příslušenství věci hlavní, a jako příslušenství bylo nabytí vlastnictví státu potvrzeno dědickým rozhodnutím. K zápisu garáže do katastru nemovitostí došlo sice před vydáním dědického rozhodnutí, avšak po smrti zůstavitelky, proto garáž jako příslušenství věci hlavní, nikoli jako samostatná věc, byla důvodně zahrnuta do dědictví po Evě Macákové. Určením spoluvlastnického práva žalovaného lze dosáhnout shody mezi dědickým rozhodnutím a zápisem v katastru nemovitostí. V tom také soud prvního stupně spatřoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 27 Co 501/2005-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že nemůže obstát, aby vedle sebe existovaly právní tituly svědčící o vlastnictví různých osob k téže nemovitosti . Proto při posuzování nabývací titulů účastníků z hlediska jejich časové posloupnosti a závaznosti, má prioritu nabývací titul žalobce.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v řešení otázky vlastnictví k předmětné garáži v rozporu s hmotným právem. Podle žalovaného při určení vlastnictví nelze vycházet ze zásady časové posloupnosti , ale jen a pouze na základě právních titulů, které zná hmotné právo, a tj. nabytí vlastnictví pořízením věci, když hledisko, kdy toto vlastnictví bylo jen a pouze stvrzeno zápisem do katastru nemovitostí je hlediskem podružným . Namítá, že vlastnictví garáže nabyl dávno před úmrtím E. M. Garáž postavil na pozemku, který byl ve spoluvlastnictví, sám pro sebe na základě rozhodnutí příslušného orgánu. E. M. o stavbu garáže nežádala ani ji nekolaudovala ani ji neužívala. Dům a byt v něm od samého počátku žádné příslušenství neměl. Zůstavitelka je také v převodních smlouvách nikdy neuváděla. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem a stávající judikaturou dovolacího soudu.


Podle § 132 odst. 1 ObčZ vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.


Žalobce opírá své vlastnické právo k jedné ideální polovině předmětné garáže o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 11. 2004, č. j. 22 D 4/2003-199, jímž bylo rozhodnuto ve věci dědictví po zemřelé E. M. tak, že veškerý majetek zůstavitele připadl jako odúmrť žalobci.


Žalobce však mohl nabýt jen ten majetek, který zůstavitelka ke dni smrti, tj. k 27. 11. 2002, vlastnila. Případné zařazení majetku, který zůstaviteli, ke dni jeho smrti nepatřil, do soupisu aktiv dědictví a rozhodnutí soudu o tom, kdo majetek nabývá, nemá vliv na skutečné vlastnictví k němu; nanejvýš může založit oprávněnou držbu dědice.


Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992, vyslovil právní názor, že zařazení určité věci státním notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců, schválené rozhodnutím státního notářství jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení . Shodný právní názor zaujal v usnesení z 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004 [viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále Soubor rozhodnutí), C 2772, sešit 30].


Pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví. Pro všechny orgány je však závazné jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k osobám, které účastníky tohoto řízení nebyly. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný v publikaci Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha, 1986.


Z uvedeného pro daný spor vyplývá závěr, že soud v tomto řízení není vázán rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 11. 2004 pokud jde o vztah mezi účastníky řízení a že skutečnost, že podle označeného rozhodnutí žalobci připadla jako odúmrť jedna ideální polovina předmětné garáže, sama o sobě ještě neznamená, že žalobce ji opravdu nabyl do vlastnictví. Pro rozhodnutí v tomto případě je nerozhodné, kdy došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětné garáži do katastru nemovitostí, ale rozhodující je, kdo se skutečně stal jejím vlastníkem (popř. spoluvlastníkem), zda zemřelá E. M. nebo žalovaný.


Jde-li o nově vytvořenou stavbu, která je samostatnou věcí ve smyslu občanského práva (§ 119 odst. 2 ObčZ), platí, není-li dohodnuto mezi zúčastněnými osobami jinak, že jejím vlastníkem se stává stavebník. Dovolací soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536, svazek 22, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou nabývání vlastnictví k nově vytvořené stavbě, kdy dospěl k právnímu závěru, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení .


Také platí, že nabyl-li někdo vlastnictví k určité věci, nezmění se její vlastnictví pouhou skutečností, že začne sloužit jinému vlastníku jiné věci jako její příslušenství . Ostatně z ustanovení § 121 odst. 1 ObčZ, podle kterého příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány, vyplývá, že příslušenstvím věci ve smyslu tohoto ustanovení, nemůže být věc, která vlastníku věci hlavní nenáleží.


Dovolací soud závěrem podotýká, že žalovanému, s ohledem na dobu postavení garáže, vzniklo vlastnické právo dříve, než mělo vzniknout žalobci, a před smrtí E. M. a dále že nebylo zatím prokázáno, že by o toto právo některým z možných způsobů ztráty vlastnictví přišel.


Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. listopadu 2006





JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu