22 Cdo 261/2001
Datum rozhodnutí: 02.10.2002
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 261/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 13/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2000, č. j. 14 Co 194/2000-375, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2000, č. j. 14 Co 194/2000-375, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. prosince 1999, č. j. 4 C 13/96-343, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. ledna 1998, č. j. 4 C 13/96-121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 1998, č. j. 4 C 13/96-129, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně chatu evidenčního čísla 3 na stavební parcele č. 258 v kat. úz. Ú. u D. a blíže označené věci movité tvořící vybavení bytu v celkové ceně 85 445,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil Fiat Regata v ceně 72 100,- Kč, počítač s příslušenstvím v ceně 10 000,- Kč a další blíže označené věci movité, vše v celkové ceně 106 450,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného dále přikázal pohledávku z běžného účtu ve výši 137,06 DEM a pohledávka vůči N. V. SRN ve výši 12 509,07 DEM a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 370 470,85 Kč. Soud prvního stupně přitom přihlédl mimo jiné k částce 109 538,30 Kč zaplacené na splátkách z leasingové smlouvy ohledně osobního automobilu Volkswagen Vento. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 15. června 1998, č. j. 14 Co 175/98-139 , shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu potřeby dalšího dokazování.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 18. prosince 1998, č. j. 4 C 13/96-275, přikázal účastníkům do jejich výlučného vlastnictví tytéž věci a ve stejné ceně jako v předchozím rozsudku, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 325 658,30 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V rámci širšího vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví taktéž mimo jiné zohlednil částku 109 538,30 Kč vynaloženou na osobní automobil Volkswagen Vento.

Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 23. června 1999, č. j. 14 Co 125/99-303, opakovaně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Námitku žalovaného, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří mimo jiné osobní automobil Fiat Regata a počítač, jakož i námitku týkající se částky 109 538,30 Kč vynaložené ze společných prostředků na leasingové splátky, odvolací soud neshledal důvodnou. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, jaká částka byla vynaložena na pořízení automobilu Mercedes, případně jaké další náklady na něj byly vynaloženy, ze společných prostředků.

Soud prvního stupně do dalším doplnění dokazování rozsudkem ze dne 20. prosince 1999, č. j. 4 C 13/96-343, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal chatu evidenčního čísla 4 s pozemkovou parcelou č. 258 v kat. úz. Ú., zapsanou u Katastrálního úřadu v D. na LV č. 430 pro okres D., obec Ú., kat. úz. Ú. u D., a blíže označené věci movité, vesměs vybavení bytu a zařízení provozovny kadeřnictví, vše v celkové ceně 180 103,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil Fiat Regata, v ceně 72 100,- Kč, počítač v ceně 10 000,- Kč, osobní automobil Mercedes 200D, SPZ DOC 44-31 a další blíže označené věci movité , vše v celkové ceně 456 317,- Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 325 658,30 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. února 1995, který nabyl právní moci dne 18. března 1995. K tomuto dni zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví účastníků a k dohodě o jeho vypořádání mezi účastníky nedošlo. Oba účastníci jako manželé společně podnikali v oblasti taxislužby, kadeřnictví, pedikúry a kosmetiky na základě dohody o sdružení fyzických osob podnikatelů od roku 1992 až do rozvodu manželství, kdy je možné mít za to, že oba ze sdružení vystoupili. Podle soudu prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci přikázané účastníkům, jak vyplývá z výroku rozsudku, včetně osobních automobilů Fiat Regata a Mercedes 200D, čtyř vysílaček do osobních automobilů a zařízení provozovny kadeřnictví, když dovodil, že pokud věci sloužily k výkonu podnikatelské činnosti oběma účastníkům, je nutné je zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Z téhož důvodu za věc patřící do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků považoval i osobní automobil Opel Record, se kterým žalovaný havaroval v SRN, a proto v rámci širšího vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádal finanční prostředky vyplacené žalovanému z pojistného plnění. Do společného majetku nezařadil svatební šaty v částce 1 700,- Kč s tím, že půjčování svatebních šatů nebylo předmětem smlouvy o sdružení v podnikání, s touto částkou ale uvažoval jako s částkou vynaloženou ze společných prostředků na majetek žalobkyně. Při vypořádání dále přihlédl k částce 109 538,30 Kč vynaložené na splácení leasingu vozidla Volkswagen Vento, neboť po rozvodu manželství účastníků a po zaplacení zůstatkové hodnoty se stal vlastníkem vozidla žalovaný jako nájemce, tudíž uvedená částka byla vynaložena na majetek žalovaného. Dále přihlédl k částce 163 148,50 Kč zaplacené žalobkyní po zániku bezpodílového spoluvlastnictví na společný dluh účastníků. Vycházel z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné.

Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. srpna 2000, č. j. 14 Co 194/2000-375, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně označenou chatu a věci movité vyjma zařízení provozovny kadeřnictví, vše v celkové ceně 85 445,- Kč, žalovanému přikázal osobní automobil Fiat Regata v ceně 72 000,- Kč, počítač v ceně 10 000,- Kč a další movité věci vyjma čtyř vysílaček do osobních automobilů a osobního automobilu Mercedes 200D, tedy věci v celkové ceně 104 850,- Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání 198 102,50 Kč. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání nerozhodl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování konstatováním částí výpovědí účastníků, sdělením finančního úřadu, obsahem daňových přiznání za rok 1992 a 1993 a spisem Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 5 C 55/96, a dospěl k závěru, že smlouva o sdružení uzavřená mezi účastníky podle § 829 a násl. ObčZ je bez data a je proto otázkou, kdy vznikla a stala se účinnou, a přinejmenším v čl. 3 je neplatná, neboť nevymezuje určité věci do sdružení vložené a to který z účastníků smlouvy je tam vložil. Předmět podnikání kadeřnictví provozovala žalobkyně jako své povolání, žalovaný provozoval taxislužbu. U každého z nich šlo o samostatný výkon povolání a věci k tomuto povolání sloužící jsou podle § 143 ObčZ z bezpodílového spoluvlastnictví vyloučeny. Proto do bezpodílového spoluvlastnictví nezařadil čtyři vysílačky a zařízení kadeřnictví. Z výpovědi žalovaného učiněné v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 55/96 zjistil, že osobní automobily Fiat Regata a Mercedes 200D se používaly i pro potřeby rodiny, tedy nesloužily výlučně výkonu povolání žalovaného. Z výpovědí svědků, rodičů žalovaného, v tomtéž řízení ovšem odvolací soud zjistil, že automobil Mercedes 200D byl pořízen z půjčky, poskytnuté rodiči výlučně žalovanému, dosud neuhrazené, takže jde o věc, která byla pořízena z výlučných prostředků žalovaného, proto do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tedy patří jen automobil Fiat Regata, který ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví byl v držení žalovaného. V rámci širšího vypořádání k podílu žalovaného odvolací soud připočetl pohledávku z běžného devizového účtu ve výši 137,06 DEM (2 560,30 Kč), pohledávku vůči N. V. AG ve výši 1 000,- DEM (18 680,- Kč) a částku 141 233,- Kč po přepočtu vyplaceného plnění z pojištění a dále přihlédl k částce 109 538,- Kč zaplacené podle leasingové smlouvy, kterou uzavřel žalovaný na automobil Volkswagen Vento a vynaložené na majetek žalovaného. Rovněž přihlédl k částce 163 148,- Kč zaplacené žalobkyní po zániku bezpodílového spoluvlastnictví na společný dluh a k částce 58 360,- zaplacené po zániku bezpodílového spoluvlastnictví na tento dluh žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. srpna 2000, a to pokud jím byl do výlučného vlastnictví žalovaného přikázán osobní automobil Fiat Regata, počítač s příslušenstvím a vypořádána částka 109 538,- jako částka vynaložená na majetek žalovaného, podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jinou vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v nesprávném hodnocení důkazů ohledně osobního automobilu Fiat Regata a osobního automobilu Volkswagen Vento a v souvislosti s posledně uvedeným automobilem nesouhlasí s tím, že na majetek žalovaného byla vynaložena částka 109 538,- Kč. K nesprávnému právnímu posouzení věci namítá, že osobní automobil Fiat Regata nemohl tvořit masu bezpodílového spoluvlastnictví, neboť byl evidován jako vozidlo používané k provozování živnosti taxislužba, která je provozovaná v rámci koncese, a tudíž nebylo možné, aby účastníci tuto činnost provozovali společně, i když existovala smlouva o sdružení, podle názoru žalovaného neplatná. Žalobkyně nositelkou koncese pro výkon taxislužby nebyla. Respektování smlouvy o sdružení by bylo obcházením zákona. Tento automobil nebyl zakoupen ze společných prostředků, ale z osobní půjčky žalovaného u P. K., který vypověděl, že finanční prostředky byly převedeny z účtu P. K. na účet žalovaného. Je nelogické věřit svědkyni P., matce žalobkyně, která tvrdila, že částku 36 000,- Kč půjčila spolu s manželem žalobkyni na zakoupení nábytku, a nevěřit dvěma svědkům, P. K. a Z. K., kteří nejsou na výsledku sporu osobně zainteresováni. Žalovaný vlastnil tento automobil do 19. 11. 1997 a protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je nemožné, aby k 28. 8. 2000 mu byl přikázán do vlastnictví. Pokud žalobkyně tvrdila, že tento automobil byl používán i pro potřeby rodiny, pak o tom nepředložila důkaz. Účastníci vlastnili i jiná motorová vozidla, jedno auto měla žalobkyně výhradně pro sebe. Automobil nebyl oceněn běžným způsobem a částka 72 100,- je neobjektivní. Do bezpodílového spoluvlastnictví neměl být zařazen ani počítač s příslušenstvím. Na tomto počítači žalovaný zpracovával veškeré administrativní a organizační úkoly spojené s provozem taxislužby. Osobní automobil Volkswagen Vento byl používán pro potřeby taxislužby výlučně žalovaným na základě leasingové smlouvy, přičemž částky, které jsou uživatelem vozidla placeny leasingové společnosti, představují nájem za používání automobilu a proto toto nájemné nemůže být započteno k tíži žalovaného. Předmětem vypořádání mohl být pouze zisk, který daný automobil vynášel, ale ten podléhá jinému režimu než režimu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Vydání tohoto prospěchu se žalobkyně mohla domáhat ve lhůtě stanoveném občanským zákoníkem. Dále namítá, že ve výroku odvolacího soudu je uvedeno, že majetek, který tvořil předmět BSM, je v celkové hodnotě 190 295,- Kč, kdežto ve výroku uvedeného soudu je pak uvedena částka zcela jiná, odlišná, a to částka 392 731,- Kč, ke které soud dospěl výpočtem, který nemá s výrokem soudu cokoliv společného . Důkazy týkající se výplaty finančních prostředků z Německa nebyly získány zákonným způsobem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska podmínek jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalovaný nenamítá a dovolacím soudem zjištěny nebyly.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1999).

Pokud žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně osobního automobilu Fiat Regata, počítače s příslušenstvím a částky 109 538,- Kč, pak s ohledem na výše uvedené neshledal dovolací soud dovolání v tomto rozsahu přípustným podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, poněvadž i když rozsudek odvolacího soudu je měnící, při porovnání rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy ohledně těchto dvou věcí a uvedené částky vycházely ze shodných skutkových zjištění i právního posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu má povahu rozsudku potvrzujícího. Soud prvního stupně ohledně uvedených věcí rozhodl shodně i v dřívějších rozsudcích v této věci, jež byly odvolacím soudem zrušeny. Nezbytná podmínka přípustnosti dovolání, - rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně zde tedy chybí.

Dovolání není přípustné ani z hlediska § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku rozsudku dovolání nepřipustil.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalovaného by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že by šlo o případ uvedený v § 239 odst. 2 OSŘ, když odvolací soud nerozhodl o návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas.

Z posledně citovaného ustanovení OSŘ vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení může být přípustné jen za naplnění dále uvedených předpokladů. Prvým je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní. Řešení jiné otázky, tj. řešení otázky skutkové, popř. otázky správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ nemůže založit. Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Konečně dalším navazujícím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normu - tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právního předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Přípustnost podle § 239 odst. 2 OSŘ je dána, protože nelze říci, že by judikatura k problematice povinnosti nahradit to, co bylo za trvání manželství vynaloženo na leasingové splátky na věc pronajatou si k podnikání jedním z manželů, byla ustálena. Dovolacímu soudu je k této problematice známo jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 30 Cdo 2051/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1177, svazek 16, podle kterého při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se nepřihlíží k tomu, co bylo za trvání tohoto spoluvlastnictví vyplaceno jedním z účastníků podnikatelem - na leasingových splátkách, jestliže šlo jen o výdaje na podnikání tohoto účastníka. Právně významnými pro nabývání věci do BSM se stávají teprve v závěru, jako součást výsledku podnikatelské činnosti (se všemi nahodilostmi a riziky), po splnění příslušných daňových povinností . Nejde však o právní názor všeobecně sdílený.

K právní povaze leasingové smlouvy je třeba uvést, že v dispozitivních ustanoveních § 489 až § 496, vyjma § 493 odst. 1 věta druhá ObchZ o smlouvě o koupi najaté věci je v podstatě upraven pouze jeden typ leasingu - tzv. dvoustranný operativní leasing, zakotvující mimo jiné právo nájemce koupit si najatou věc během platnosti této smlouvy nebo po jejím zániku. Jinak se tento pojem (zvláště pak tzv. finanční leasing) v právním řádu nevyskytuje. Leasingovou smlouvu, i s přihlédnutím k úpravě operativního leasingu obsažené v obchodním zákoníku, lze obecně pokládat za smlouvu, jejíž podstatou je pronájem konkrétní věci za předem dohodnuté částky (leasingové splátky) a na předem stanovené období. Součástí obsahu smlouvy je zpravidla též ujednání, které nájemci umožňuje, aby uzavřením další smlouvy (nejčastěji smlouvy kupní) převedl předmět leasingu do svého vlastnictví.

V praxi se ustálily dva typy leasingu, a to leasing finanční a leasing operativní. Pro leasing finanční je charakteristické to, že na nájemce jsou pronajímatelem dlouhodobě a za úplatu převedena veškerá užívací práva k předmětu leasingu, včetně ovšem povinnosti zabezpečit péči o předmět leasingu a nést nebezpečí a rizika s užíváním věci spojená. Tento typ leasingu většinou končí převodem předmětu leasingu (pronajaté věci) do vlastnictví nájemce. Leasing operativní představuje spíše krátkodobější nájem věci, kdy pronajímatel zabezpečuje též údržbu předmětu leasingu a po skončení doby pronájmu se věc může vrátit zpět pronajímateli.

V obou typech leasingu je podstatné to, že pronajímatel zůstává vlastníkem věci po celou dobu jejího pronájmu. Nájemce je pouhým uživatelem věci, a to i v případě zaplacení všech leasingových splátek. K převodu vlastnického práva na nájemce je zpravidla třeba v souladu s podmínkami leasingové smlouvy totiž učinit ještě další právní úkon (např. uzavřít kupní smlouvu s pronajímatelem). Dále je nutno konstatovat, že při uzavření leasingové smlouvy (před vlastním převzetím předmětu leasingu) je nájemce obvykle povinen uhradit první zvýšenou splátku - tzv. akontaci. Povaha a význam akontace pak vyplývá z obsahu konkrétní leasingové smlouvy (např. jde o zálohu na další platby nájemného).

Při absenci výslovné právní úpravy tohoto smluvního typu ve vztahu k finančnímu leasingu a s ohledem na dispozitivní charakter úpravy operativního leasingu lze mít za to, že pro řešení výše vymezené právní otázky je významný obsah konkrétní leasingové smlouvy uzavřené s dovolatelem. Bez posouzení jejího obsahu nelze říci, do jaké míry byly částky zaplacené v rámci leasingu nejenom nájemným z pronajatého automobilu a nakolik současně představovaly zálohu či splátky kupní ceny z jeho následného prodeje, resp. snižovaly tuto cenu.

Soudy obou stupňů vycházely toliko ze splátkového kalendáře leasingu, jímž provedly důkaz. Nevyžádaly si však a neprovedly důkaz pro rozhodnutí ve věci podstatnou leasingovou smlouvou. Účastníci sice důkaz leasingovou smlouvou nenavrhli, zákon však v § 120 odst. 3 věta první OSŘ připouští, aby i v řízení sporném soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy přichází v úvahu především v souvislosti s právním posouzením věci při aplikaci právního předpisu kogentní povahy na skutkový základ. Pokud má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu. Tím soudy obou stupňů zatížily řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].

Důsledkem neposouzení obsahu leasingové smlouvy je také neúplnost a tudíž i nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k aplikaci § 150 věty druhé ObčZ před novelou [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 zrušil rozsudky soudů obou stupňů, poněvadž důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. října 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu