22 Cdo 2605/2015
Datum rozhodnutí: 23.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 3 o. s. ř.



22 Cdo 2605/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) D. P., a b) D. P. , zastoupených JUDr. Břetislavem Puzoněm, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Tržní 23 a 24, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku Místku, Foersterova 712, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 73/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2014, č. j. 57 Co 472/2014-423, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 310,52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce JUDr. Břetislava Puzoně. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 13 C 73/2012-334, zrušil ve výroku I. podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV č. 258 pro k. ú. D., obec D., a to k pozemku parc. č. 1149 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům a k pozemku parc. č. 1150 zahrada, ve výroku II. přikázal výše uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) na vyrovnání podílu částku 312 607,50 Kč a ve výroku IV. mu uložil povinnost zaplatit na vyrovnání podílu částku 312 607,50 Kč také žalobkyni b). Ve výroku V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náhradu nákladů řízení ve výši 20 028,- Kč, dále ve výroku VI. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 46 407,- Kč a ve výroku VII. o povinnosti zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 46 407,- Kč i žalobkyni b). Konečně ve výroku VIII. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na účet Okresního soudu soudní poplatek ve výši 7 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného usnesením ze dne 31. října 2014, č. j. 57 Co 472/2014-423, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VIII. potvrdil, ve výroku VI. a VII. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 137 368,- Kč a tutéž částku je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení i žalobkyni b). Dále pak rozhodl o povinnosti zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) částku 4 818,- Kč a stejnou částku i žalobkyni b).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací i prvoinstanční soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak . Dále uvádí, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že přiznaná úhrada nákladů řízení je zjevně nepřiměřená nejen povaze a obsahu sporu, nýbrž i majetkovým a osobním poměrům dovolatele. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvedli, že požadavek odvolatele, aby náklady řízení byly posuzovány dle ust. § 150 o. s. ř., je vzhledem k rozhodným okolnostem absurdní. Navrhli odmítnutí dovolání.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě trpí dovolání vadou, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť žalovaný řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, když pouze citoval text ustanovení § 237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání by nezaložila ani žalobcem předkládaná otázka vymezení pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Řešení této otázky je v soudní praxi Nejvyššího soudu ustálené a odvolací soud se od přijatých závěrů neodchýlil.
Podle § 142 odst. 1 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve výběru civilní judikatury, 1980.
Uvedená východiska akceptovala i aktuální judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
Odvolací soud dále uzavřel, že v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné dle ust. § 150 o. s. ř. pro nepřiznání či snížení nákladů řízení, které každému z žalobců vznikly.
Tomuto závěru nelze z pohledu dovolacího přezkumu nic vytknout, neboť je zcela ve shodě s publikovanou judikaturou (např. usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, nebo usnesení ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .) a obstojí i v poměrech konkrétního případu.
Jelikož dovolání žalovaného trpí vadou, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, můžou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. července 2015

Mgr. David H a v l í k
předseda senátu