22 Cdo 2603/2004
Datum rozhodnutí: 24.11.2004
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2603/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované obci N. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 933/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2004, č. j. 31 Co 321/2004-81, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 2. prosince 2003, č. j. 8 C 933/2000-72, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení ve věci žalobce obce N. V., proti žalovanému JUDr. V. L., správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva N. V. v likvidaci, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 1125/2002.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. července 2004, č. j. 31 Co 321/2004-81, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se domáhal zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, s tím, že podmínky pro přerušení řízení nejsou dány.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) vyjma věcí uvedených v § 237 odst. 2, dále v § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 a 3 OSŘ.

V dané věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení. Takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé. Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok. [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále Soubor ), pod C 264, Svazek 3].

Přípustnost dovolání tak nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 1. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 272/2001, uveřejněné v souboru pod C 287, Svazek 3, a usnesení z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002, uveřejněné tamtéž pod C 1189, Svazek 17. Rozhodnutí o přerušení řízení spadá mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení.

Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodoval o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu