22 Cdo 2570/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění do 01.01.2013



22 Cdo 2570/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. V. , zastoupené JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, proti žalovanému R. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 312/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2013, č. j. 12 Co 408/2012-236, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2013, č. j. 12 Co 408/2012-236, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Přerově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 16 C 312/2009-204, vypořádal zaniklé společné jmění manželů účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vyjmenované movité věci (výrok I.), dále žalovanému přikázal členská práva a povinnosti v nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA 2, družstvo, IČ 25829670, se sídlem v Hranicích, Hromůvka 1877 (výrok II.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 757.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. února, č. j. 12 Co 408/2012-236, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pochybil, neboť se nezabýval vnosy vynaloženými účastníky na společný majetek, které v průběhu řízení uplatnili. Přisvědčil žalovanému, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1122/2006 nedopadá na vnosy uplatněné ohledně majetku, který byl jako předmět řízení vymezen v rámci tříleté lhůty po zániku SJM. Žalobkyně v žalobě podané 19. 6. 2009 navrhla vypořádání hodnoty členských práv a povinnosti spojených s užíváním družstevního bytu a nebytovým prostorem (garáží). Jestliže žalovaný uplatnil k těmto hodnotám vnosy 80.000,- Kč a 150.000,- Kč, měl se jimi soud prvního stupně jako včas uplatněnými zabývat. To platí i ohledně žalobkyní tvrzeného vnosu vynaloženého na společný osobní automobil. Dále odvolací soud uvedl, že neshledává důvodné námitky žalovaného proti znaleckému posudku ze dne 28. 6. 2011, kterým byla zjištěna hodnota členských práv a povinností v bytovém družstvu. Dodal však, že v průběhu odvolacího řízení, poté, co byl zpracován znalecký posudek, došlo ke dvěma změnám vyhlášky č. 3/2008 Sb., vydané k provedení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku; vzhledem k tomu bude nezbytné cenu aktualizovat. Uložil dále soudu prvního stupně, aby se po doplnění dokazování zabýval námitkou žalovaného na odchýlení se od rovnosti vypořádacích podílů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (Čl. II bod 1) - dále o. s. ř. , a to, že se odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 149 odst. 2 a § 150 odst. 4 občanského zákoníku (dále obč. zák. ), jestliže za včas uplatněné považoval ty vnosy, které se týkaly majetku, jehož vypořádání bylo v řízení navrženo do tří let od zániku společného jmění manželů (dále SJM ). Také z judikatury Nejvyššího soudu, a to rozsudků sp. zn. 22 Cdo 1122/2006, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, vyplývá, že také vnos manžela (to, co ze svého vynaložil na společný majetek) lze uplatnit jen ve lhůtě tří let od zániku SJM. Dále namítá, že hodnota členských práv a povinností spojených s užíváním bytu se podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého vycházel soud prvního stupně, zjišťuje ke dni zániku práva společného nájmu bytu - to znamená v daném případě ke dni 1. dubna 2008. Odvolací soud však přesto nařídil soudu prvního stupně doplnění znaleckého posudku ze dne 28. 6. 2001 s odůvodněním, že po tomto datu došlo ke dvěma změnám vyhlášky č. 151/1997 Sb. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastnicí řízení. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle judikatury dovolacího soudu soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 5055, a řadu dalších rozhodnutí). Předmětem soudního vypořádání se tak mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu v uvedené tříleté lhůtě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012), a to i v případě, že společný majetek, na který byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání. Mezi společnou věcí a vnosem na ni vynaloženým není taková souvislost, která by jejich právní osud, pokud jde o vypořádání SJM, spojovala např. tak, jak je tomu u věci a její součásti, res. příslušenství; jde o samostatné majetkové kusy, jejichž vypořádání může být provedeno i odděleně (např. na tom, komu bude věc nadále patřit, se účastníci dohodnou, zatímco vnos bude třeba řešit v soudním řízení).

V dalším rozhodnutí dovolací soud uvedl: Soud může vypořádat jen ten majetek, hodnoty a závazky tvořící SJM, které účastníci navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr platí i ve vztahu k návrhům toho z manželů, kterému byla žaloba o vypořádání SJM doručena po třech letech od zániku SJM. Tento závěr není dotčen okolností, kdy došlo k zahájení řízení o vypořádání SJM, či tím, zda v tomto řízení docházelo k průtahům. K vypořádání takových hodnot nemůže dojít ani prostřednictvím aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, Soudní rozhledy č. 11 12/2012).

Od uvedených rozhodnutí se tak odvolací soud při posouzení otázky včasného uplatnění vnosu vynaloženého manželem z jeho výlučného na majetek společný odchýlil; v této části je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

To platí i ohledně posouzení otázky oceňování členského podílu v bytovém družstvu. K tomu se uvádí: Judikatura prošla určitým vývojem, který byl završen rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 47/2011. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání SJM bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva je třeba vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. Od tohoto rozhodnutí se odvolací soud rovněž odchýlil, jestliže dospěl k závěru, že pro určení obvyklé ceny členského podílu jsou významné změny předpisů o oceňování majetku, ke kterým došlo až po zániku práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a jejich společného členství v družstvu. Ve zmíněném rozhodnutí velký senát uvedl: Cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou. Je-li třeba tento členský podíl, představující majetkovou hodnotu, ocenit (jako v daném případě) v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, přičemž oceňování věcí a jiných majetkových hodnot pro potřeby vypořádání bezpodílového není účelem stanoveným některým zvláštním předpisem. Jinými slovy neexistuje předpis, který by pro potřeby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odkazoval na zákon č. 151/1997 Sb. Znalec tak musí vyjít z tzv. tržní ceny členského podílu v rozhodné době a místě. Pokud odvolací soud vyšel z jiného právního názoru, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu