22 Cdo 2563/99
Datum rozhodnutí: 27.02.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2563/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Z. H., a 2) J. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 C 155/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, čj. 12 Co 706/98-581, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, čj. 12 Co 706/98-581, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 20. ledna 1998, čj. 9 C 155/93-414, určil, že "vlastníkem ideálních 3/4 p. p. č. 2217(orná půda o výměře 3.269m2), p. p. č. 2237 (orná půda o výměře 44.014 m2), p. p. č. 2243 (orná půda - ostatní plocha o výměře 1.637 m2), p. p. č. 2244 (orná půda - ostatní plocha o výměře 2348 m2) p. p. č. 2247 (orná půda o výměře 1.463 m2, p. p. č. 2197 (orná půda - ostatní plocha o výměře 2.556 m2, p. p. č. 1690 (zahrada o výměře 5.497 m2) zapsaných na LV č. 2333 pro k. ú. B., obec P., okres P. a vlastníkem ideálních 3/4 p. p. č. 1729 (les o výměře 28.423 m2), p. p. č. 1748 (les o výměře 7.146 m2), jakož i p. p. č. 1747 (ostatní plocha o výměře 15.455 m2) , která je zapsána na LV č. 2308 pro k. ú. B., obec P., okres P. a vlastníkem ideálních 3/4 p. p. č. 2230 o výměře 2.325 m2, která byla původně zapsána na LV č. 1515 pro k. ú. B. P., okres P., je žalobce" a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 3/4 k předmětným nemovitostem nabyla V. D. dědictvím po L. P., zemřelém 21. 7. 1983. Dospěl k závěru, že kupní smlouvou, kterou 7. 6. 1993 uzavřel JUDr. S. F. v zastoupení V. D. se žalovanými ohledně uvedených spoluvlastnických podílů, vloženou do katastru nemovitostí k témuž dni, nemohla být V. D. zavázána. Ta jmenovanému sice udělila písemnou plnou moc k prodeji těchto podílů, ale v době uzavření smlouvy již stejně jako žalovaní věděl, zejména když podepsal tzv. pokus o smír žalovaných z 27. 5. 1993, že V. D. žalovaným podíly prodat nechce. Také bez zbytečného odkladu uvedený úkon dodatečně neschválila. V. D. 4. 11. 1994 zemřela a jejím jediným dědicem ze závěti, který dědictví neodmítl, je Z. R., který tak vstoupil do řízení, zahájeno k žalobě V. D., na její místo na základě univerzální sukcese. Dědické řízení po zemřelé V. D. vedené pod sp. zn. D 1962/94 u soudu prvního stupně není skončeno. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. spatřoval soud prvního stupně v tom, že na základě kupní smlouvy ze 7. 6. 1993 jsou jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Zdůraznil také, že k tomuto zápisu došlo i přesto, že návrhu na vklad spoluvlastnických práv podle této smlouvy přecházel návrh na vklad těchže práv z 3. 6. 1993 podle smlouvy uzavřené 17. 5. 1993 mezi V. D. a B. P. jako spoluvlastnicemi předmětných pozemků a žalobcem a jeho manželkou B. R. Katastrální úřad vložil smlouvu ze 7. 6. 1993 , když "zohlednil" v katastru nemovitostí ke dni 27. 5. 1993 zapsané předkupní právo žalovaných ke spoluvlastnickým podílům V. D. k předmětným pozemkům.

Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11. 9. 1999, čj. 12 Co 706/98-581, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že Z. R. je jako jediný v úvahu přicházející dědic procesním nástupcem zemřelé žalobkyně V. D. ve smyslu § 107 OSŘ, když právním nástupcem zemřelé osoby je její dědic. Poukázal však na to, že jako žalobce původně podanou žalobu změnil na určení spoluvlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Uvedl sice, že taková žaloba je přípustná za předpokladu, že žalobce má na žalovaném určení naléhavý právní zájem, ale dále se již zbýval jen otázkou věcné legitimace žalobce. Dospěl k závěru, že "žalobce je sice jediným v úvahu připadajícím dědicem po V. D., a i když se dědictví nabývá podle § 460 OBčZ smrtí zůstavitele, nelze o jeho žalobě na určení vlastnictví, jestliže se jím domáhá určení vlastnictví pro sebe, rozhodnout před skončením dědického řízení. Vzhledem k tomu, že jen v rámci tohoto řízení a pouze v něm připadá v úvahu odmítnutí dědictví původně povolaným dědicem případě přijetí dědictví, lze za dědice ve vlastním slova smyslu považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu nabytí dědictví potvrzeno. Do té doby možno osobu ucházející se o dědictví považovat za jen za "domnělého dědice", který se pak nositelem práv a povinností spadající do dědictví stane se zpětnou účinností k době smrti zůstavitele na základě výsledku dědického řízení. V současné době tedy Z. R. není aktivně legitimován k podání návrhu, který je předmětem tohoto řízení."

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace. Ustanovení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen "ObčZ" - jednoznačně stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a dědic je oprávněn nakládat s věcmi, které nabývá děděním jen na základě faktu dědění ze zákona nebo závěti, nikoli na základě usnesení soudu podle § 175s OSŘ, kterým je skončeno projednání dědictví. Pokud odvolací soud uvažuje o možností odmítnutí dědictví, pak žalobce se již v dědickém řízení po zemřelé V. D. vyjádřil tak, že dědictví neodmítá. Navíc svým počínáním - pokračováním v tomto sporu - dal také najevo, že dědictví odmítnout nechce. Dále žalobce připomíná, že jediný dědic může bez omezení prodat věci do dědictví náležející, neboť z § 175r OSŘ vyplývá, že omezení dispozice s věcí náležející do dědictví souhlasem soudu je třeba jen tehdy, je -li dědiců více. Nic tedy nebrání tomu, aby jediný dědic mohl podat žalobu na určení vlastnictví a domoci se autoritativního výroku potvrzujícího jeho vlastnictví. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Považují za správný závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace na žalovaném určení, když věcná legitimace je jedním z předpokladů žaloby na určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Do rozhodnutí soudu o dědictví po zemřelé V. D. je žalobce jen dědicem domnělým. Nadto žalovaní podali u soudu prvního stupně 2. 8. 1999 žalobu na neplatnosti závěti V. D. Kromě toho žalobce podal u soudu prvního stupně 2. 6. 1999 další žalobu na určení neplatnosti budoucí smlouvy o kupní smlouvě, kterou s V. D. uzavřeli. Upozorňují také na to, že dědicem po V. D. nemůže být žalobce také proto, že se dopustil vůči ní křivého obvinění, jak vyplývá ze spisu "VS- OOP - 248/93 Policie".

Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že dovolání podané včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ) je přípustné /§ 238 odst. l písm. a) OSŘ/, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a shledal dovolání důvodným.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ/ žalobce nenamítal a dovolacím soudem zjištěny nebyly. Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ

Žaloba o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není - určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ může být úspěšná, za splnění dvou předpokladů: jednak, že účastníci mají věcnou legitimaci a jednak že na žalovaném určení je naléhavý právní zájem.

Věcnou legitimací v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten prvního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde.

V dané věci, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem, je věcně legitimován za předpokladu, že je vlastníkem nemovitostí, resp. že nabyl vlastnictví k nim dědictvím po zemřelé V. D.

Podle § 460 ObčZ se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. K přechodu zůstavitelem zanechaného majetku dochází tedy bezprostředně v okamžiku smrti fyzické osoby, nabytí vlastnického práva dědictvím není podmíněno rozhodnutím soudu, jímž se potvrzuje nabytí dědictví. Zákon však vedle smrti zůstavitele předpokládá rozhodnutí dědice, zda se chce nebo nechce stát právním nástupcem zůstavitele. Podle § 463 ObčZ může totiž dědic dědictví odmítnout, ledaže svým počínáním dal najevo, že dědictví odmítnout nechce (§ 465 ObčZ).

V daném případě je žalobce jediným dědicem zemřelé V. D. V tomto řízení, v němž se původně V. D. z titulu spoluvlastnického práva domáhala vydání nemovitostí, předložil jako její dědic plnou moc 6. 3. 1995, čímž dal najevo, že dědictví po ní neodmítá. Kromě toho se v řízení o dědictví ještě 10. 3. 1997 výslovně vyjádřil, že dědictví neodmítá (viz čl. 36 spisu sp. zn. D 1962/94 soudu prvního stupně).

To znamená, že pokud byla V. D. ke dni své smrti spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu ideálních 3/4, pak žalobce nabyl spoluvlastnický podíl a je věcně legitimován k podání žaloby na určení, že mu takové právo náleží.

Závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace žalobce je tedy nesprávný, resp. předčasný, neboť otázku, zda V. D. ke dni smrti skutečně spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a zda spoluvlastnictví mohlo přejít na žalobce jako jejího dědice, odvolací soud neřešil. Stejně tak se nezabýval otázkou, zda je naplněn druhý předpoklad úspěšné žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, tj. naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Tato otázka nemohla proto být ani předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ nesprávný, byl podle § 243b odst. 1, 2 OSŘ zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2001

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková