22 Cdo 2551/2013
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 10 odst. 5 předpisu č. 156/1975Sb., § 59 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb., § 14 předpisu č. 290/2002Sb., § 15 předpisu č. 290/2002Sb.



22 Cdo 2551/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty ASTRA Město, se sídlem v Praze 10, V Korytech 157/27, IČO: 00538477, zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrzalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jaurisova 514/6, proti žalovaným: 1) AFK Záběhlice, se sídlem v Praze 10, U Záběhlického zámku 120, IČO: 40614964, zastoupenému JUDr. Žofií Chromcovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1968/9, a 2) České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitosti a uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 109/2010, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 100/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Vrzala na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 10 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 13 C 109/2010-67, určil, že žalobkyně je od 1. ledna 2003 vlastnicí pozemků parc. č. 2847/3, 2847/9 a 2847/13 v katastrálním území Z., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 3117 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.), zamítl žalobní návrh, aby byla žalované 2) uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku sepsat a předat žalobkyni nebo doporučeně zaslat návrh protokolu podle § 15 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o předání a převzetí majetku pozemků parc. č. 2847/3, 2847/9 a 2847/13 v katastrálním území Z., obci P., a to s náležitostmi podle § 15 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 100/2012-103, rozsudek soudu prvního stupně v určovacím výroku I. a ve výrocích III. až V., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako důvod uvádí § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože v řízení bylo určováno vlastnické právo ke dni 1. ledna 2003, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. května 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného 1) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
V daném případě přicházela do úvahy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a to pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle dovolatele zásadními právními otázkami, které byly odvolacím soudem nesprávně posouzeny, jsou: 1) zda mohl Obvodní národní výbor přenechat platně nemovitý národní majetek do trvalého užívání, přestože jej neměl ve své správě,
2) zda může být hospodářská smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání platná i přesto, že neobsahuje všechny náležitosti podle § 10 odst. 5 vyhl. č. 156/1975 Sb.,
3) zda je pro vyčlenění části občanského sdružení nutné majetkoprávní vypořádání i se souhlasem původního sdružení,
4) zda může výpůjčka vzniklá podle § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., zaniknout neužíváním nemovitosti. Prvními dvěma otázkami dovolatel napadá platnost hospodářské smlouvy ze dne 20. ledna 1983 o odevzdání národního majetku (sporných pozemků) do trvalého užívání, kterou uzavřel Obvodní národní výbor v Praze 10 s právní předchůdkyní žalobkyně (Tělovýchovnou jednotou Zahradní město Záběhlice). Neplatnost spatřuje především v tom, že v době uzavírání hospodářské smlouvy byly pozemky v užívání Státního statku hlavního města Prahy, n. p., Obvodní národní výbor v Praze 10 je tedy neměl ve své správě, a nemohl k nim proto platně zřídit právo trvalého užívání ve prospěch žalované. Rovněž tvrdí, že smlouva neobsahovala všechny podstatné náležitosti ve smyslu § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb. , o správě národního majetku, neboť v ní nebyly uvedeny konkrétní podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání.

Ustanovení § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 20. 1. 1983, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání. Ustanovení § 24 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k ve znění k 20. 1. 1983, stanoví, že právní úkony socialistické organizace jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy. Právními předpisy se přitom ve smyslu čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, rozuměly i vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy.

Absencí náležitostí hospodářských smluv stanovených tehdy platnými vyhláškami č. 156/1975 Sb. , o správě národního majetku, a vyhlášek ji nahrazujícími, tedy vyhlášek č. 90/1984 Sb. a č. 119/1988 Sb. , se Nejvyšší soud již zabýval a například ve skutkově obdobném rozhodnutí ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3855/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl v nálezech ze dne 23. února 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. června 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a proto za předpokladu, že si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti . Nejvyšší soud ve shora označené věci dále uzavřel, že jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným písemně vyhotoveným a rutinním aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako jiné socialistické organizaci než státní , a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal [ ]. Ostatně, pokud by soud vyslovil po více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého užívání žalobci nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04. Dovolací soud na základě toho dovodil, že vznik práva trvalého užívání na základě hospodářských smluv, v nichž není vymezen účel trvalého užívání nemovitosti, nelze za daných okolností zpochybnit. Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 540/2009, publikovaném rovněž na www.nsoud.cz . V rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 1054/2008, publikovaném tamtéž, pak dospěl Nejvyšší soud ke stejnému závěru i v případě absence podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání.
Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od této judikatury, která chrání dobrou víru a právní jistotu subjektů soukromoprávních vztahů. Ačkoli tedy z čistě formálního hlediska hospodářské smlouvy skutečně neobsahovaly náležitost požadovanou relevantními a právně závaznými vyhláškami, je nutné uzavřít, že vznik práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem nelze zpochybňovat pouze na základě absence podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání v uzavřených hospodářských smlouvách.
Neplatnost hospodářské smlouvy nemůže založit ani námitka, že aby s předmětnými pozemky mohl Obvodní národní výbor v Praze 10 nakládat, musely by mu být nejprve odevzdány do správy jejich tehdejším uživatelem, kterým byl Státní statek hlavního města Prahy, n. p.
Podle § 10 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 20. 1. 1983, k odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním (dále jen "trvalý uživatel") jsou příslušné okresní a městské národní výbory, v jejichž obvodu je odevzdávaný národní majetek. Má-li být odevzdán do trvalého užívání nemovitý národní majetek, který není ve správě okresního nebo městského národního výboru, v jehož obvodu je, převede se dříve do jeho správy. Se souhlasem příslušného ministerstva financí mohou výjimečně i jiné organizace odevzdat nemovitý národní majetek, který mají ve správě, do trvalého užívání.
Sporné pozemky byly v době uzavírání hospodářské smlouvy ve vlastnictví státu a příslušné k odevzdání majetku do trvalého užívání byly okresní a městské národní výbory, v jejichž obvodu se odevzdávaný národní majetek nacházel. Jestliže hospodářskou smlouvu uzavřel za stát Obvodní národní výbor v Praze 10, který byl v té době příslušný k nakládání s majetkem státu, nelze dovodit její neplatnost pouze na základě skutečnosti, že v tehdejší pozemkové evidenci byl jako jejich uživatel veden Státní statek hlavního města Prahy, n. p., a že tedy změna ve správě majetku nebyla v tehdejších knihovních knihách zaznamenána.

Ústavní soud v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), zdůraznil, základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando, O., Beale, H. (eds.) Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2 nd ed. Kluwer Law International, 2000, článek 5, 106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím .

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, resp. obou soudů, je shodný s právním názorem judikovaným Nejvyšším soudem i Ústavním soudem. Odvolací soud tedy v dovoláním napadeném rozsudku řešil shora vymezenou právní otázku v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další dovolatelem vymezené právní otázky, zda je pro vyčlenění části občanského sdružení nutné majetkoprávní vypořádání i se souhlasem původního sdružení a zda může výpůjčka vzniklá podle § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., zaniknout neužíváním nemovitosti.
Dovolatel při vznášení těchto otázek přehlíží skutkové zjištění odvolacího soudu (které nezpochybňuje), že mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla dne 26. 6. 1995 uzavřena smírčí smlouva, ve které obě strany uvedly, že pozemky má v trvalém užívání žalobkyně, která je zároveň vlastníkem objektů na nich postavených. Žalobkyně se dle smlouvy zavázala umožnit žalovanému 1) na pozemcích provozovat své poslání, organizaci, přípravu a vedení družstev AFK při fotbalových soutěžích , a to na dobu neurčitou. V takovém případě není pro rozhodnutí soudu podstatné vyřešení otázky právního nástupnictví žalovaného 1) (jeho vyčlenění), a s tím spojeného přechodu práva trvalého užívání pozemků, neboť přímo z dohody žalobkyně a žalovaného 1), uzavřené několik let po vzniku a tvrzeném vyčlenění žalovaného 1), vyplývá, že právo trvalého užívání pozemků i nadále svědčilo žalobkyni, která žalovanému 1) pouze umožnila pozemky rovněž využívat.
Vzhledem k tomu pak není pro rozhodnutí ve věci podstatná ani otázka, zda může výpůjčka zaniknout neužíváním vypůjčené věci, když přímo z dohody účastníků vyplývá, že nemovitosti i nadále trvale užívala žalobkyně.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady za její zastoupení advokátem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 2 500,- Kč, stanovenou podle § 6, § 9 odst. 3, písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 2 800,- Kč. Rovněž mu náleží částka 588,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 3 388,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu