22 Cdo 2545/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 2545/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti žalovaným 1) Mgr. O. O. a 2) V. Ž. , zastoupené JUDr. Ing. Renátou Dimitrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 96/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2014, č. j. 37 Co 61/2014-299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. října 2013, č. j. 45 C 96/2010-267, zamítl návrh žalobkyně, aby určil, že je vlastníkem ve výroku I. označených nemovitostí, rozhodl, že žalované 1) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované 2) (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 37 Co 61/2014-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), výrok III. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dle dovolatelky je právní posouzení odvolacím soudem v příkrém rozporu s existujícími důkazy . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a jeho rozhodnutí považuje za správné. Odvolací soud hodnotil všechny provedené důkazy a na základě takto zjištěného skutkového stavu správně rozhodl.
Dle žalované 2) dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) ].
V dovolání není vůbec uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka nevymezuje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
V podstatné části dovolání žalobkyně podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dle dovolatelky odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jí navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o nákladech řízení mezi těmito účastnicemi.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu