22 Cdo 2537/2006
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2537/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 214/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 26 Co 154/2006-60, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Příbrami ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 12 C 214/2005-42, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. 274 - zastavěný a parc. č. 86/3 v k. ú. O., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P. na LV č. 60000 pro katastrální území a obec O. ; dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 26 Co 154/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkající se stejných účastníků řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastnicí byla rovněž dovolatelka jako žalovaná. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a pod C 4660 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.


Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s podáním vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 17. dubna 2008


JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.


předseda senátu