22 Cdo 2526/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 odst. 1 obč. zák., § 40 odst. 1 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 2526/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. Ž. , zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalovanému Ing. V. B., správci konkursní podstaty úpadce JUDr. A. Ž., zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, o určení neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 119/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 141/2013-692, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 141/2013-692, se ve výroku III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 9 C 119/2005-616, určil, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a JUDr. A. Ž. z 1. 11. 2004 je v části pod bodem 2. písm. b) a bodem 3. její přílohy č. 1, jimiž mělo dojít k vypořádání doplatku kupní ceny 200 000 Kč za prodej nemovitosti rekreačního objektu v R. nad J. dle kupní smlouvy ze 14. 6. 2002 a závazků JUDr. A. Ž. ve výši 19 199 543,84 Kč, neplatná (výrok I.). Ve zbytku žalobu na určení neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů zamítl (výrok II.) a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 141/2013-692, napadený rozsudek potvrdil v části výroku pod bodem I., pokud jím bylo určeno, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a JUDr. A. Ž. z 1. 11. 2004 je v části pod bodem 2 písm. b) její přílohy č. 1 jíž mělo dojít k vypořádání doplatku kupní ceny 200 000 Kč za prodej nemovitosti rekreačního objektu v R. nad J. dle kupní smlouvy ze 14. 6. 2002 neplatná (výrok I.). Ve zbývající části výroku pod bodem I. rozsudek změnil tak, že žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a JUDr. A. Ž. z 1. 11. 2004 je neplatná v části pod bodem 3 její přílohy č. 1, jíž mělo dojít k vypořádání závazků JUDr. A. Ž. ve výši 19 199 543,84 Kč, se zamítá (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů vůči oběma účastníkům řízení (výrok IV.). Shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšnějšímu žalovanému ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Vzal v potaz, že příčinou sporu bylo především to, že se žalobkyně nedostatečně seznámila s přílohami podepisované smlouvy, na druhou stranu žalovaný měl na situaci podstatný podíl. Na žalovaného, jako správce konkurzní podstaty, byly zákonem č. 328/1991 Sb. kladeny větší požadavky na odbornou způsobilost, týkající se rovněž uzavírání smluv spojených s činností správce. Přestože žalobkyně nebyla v této věci přiměřeně pečlivá, žalovanému lze přičíst k tíži, že pasivitě žalobkyně, která zjevně vycházela z její nezkušenosti, přihlížel, aniž by se ji pokusil upozornit na to, aby smlouvu přečetla a vyhotovení smlouvy jí předal. Přitom se jednalo o záležitost pro žalobkyni zcela zásadního ekonomického i osobního významu. Žalovaný, který dohodu koncipoval, navíc vyhotovení žalobkyni nepředal, přestože i jeho stíhá povinnost dbát, aby bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku sporů (§ 43 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - obč. zák.).

Proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 141/2013-692, podává dovolání jak žalovaný (dále také dovolatel ), který napadá výrok III., tak žalobkyně (dále také dovolatelka ), která dovoláním brojí proti výroku I. v části, ve které odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. a proti výroku II. Účastníci opírají přípustnost dovolání shodně o § 237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka navíc tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Důvod dovolání shodně spatřují v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání žalobkyně i vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu).

Žalovaný dovoláním napadá výrok III., kterým mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v nesprávné aplikaci § 150 o. s. ř. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil již tím, že účastníky neseznámil se záměrem aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., když tato aplikace byla v řízení překvapivá (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Takovým postupem dovolateli znemožnil vyjádřit se k uvedenému záměru a tím účinně hájit vlastní práva.

Nadto nesprávně posoudil samotnou aplikaci § 150 o. s. ř., neboť se nevypořádal se všemi okolnostmi projednávané věci, které za řízení vyšly najevo. Nevzal v úvahu chování žalobkyně v průběhu řízení, stejně jako to, že se nepokusila seznámit se s obsahem podepisovaných listin. Přehlédl také, že žalobkyně nepravdivě napadala dovolatele, ač sama tvrdila, že nepoctivého jednání se dopustil její manžel. Žaloba byla navíc podána účelově k maření konkursního řízení. Odvolací soud se nezabýval ani tím, zda je spravedlivé hradit náklady řízení z konkursní podstaty manžela na úkor věřitelů. Spravedlivým se rozhodnutí nejeví také s přihlédnutím k tomu, že zástupcům účastníků byla vyplacena odměna ve výši téměř 4 miliony Kč, zatímco žalovanému nebyla přiznána náhrada žádná.

V této souvislosti cituje četnou judikaturu dovolacího soudu, z které vyplývá, že mimořádné okolnosti pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. jsou dány tehdy, jevilo-li by se nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému účastníku a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby nesl náklady ze svého. Závěrem odkazuje na rozhodnutí, která připomínají, že je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci a že výjimky z pravidla je třeba v procesním právo vykládat restriktivně.

Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku III. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně k dovolání žalovaného uvádí, že odvolací soud postupoval při aplikaci § 150 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. byly dány, proto navrhuje dovolání žalovaného zamítnout nebo odmítnout.

K dovolání žalobkyně

Nejvyšší soud projednal dovolání žalobkyně v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů (zákon č. 40/1964 Sb.); dovolání není přípustné, rozhodnut odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a některé dovolací námitky vycházejí z jiného než zjištěného skutkového stavu. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).

Zjištěný skutkový stav je tento: Na místě manžela žalobkyně úpadce uzavřel s žalobkyní dohodu o vypořádání společného jmění manželů (SJM) žalovaný jako správce konkursní podstaty. Žalobkyně tvrdí, že manžel jí před podpisem dohody poslal návrh, podle kterého se jí ze společného majetku mělo dostat zejména id. 1/2 nemovitosti; nicméně při jednání s žalovaným podepsala dohodu s přílohami, podle kterých se jí nakonec nedostalo nic. Přílohy si nepřečetla, protože důvěřovala žalovanému jako správci konkursní podstaty a měla za to, že jsou totožné s těmi, které ji předtím poslal e-mailem manžel. V řízení se však neprokázalo, že by žalovaný o ev. omylu žalobkyně věděl či jej dokonce vyvolal; žalobkyni se podle soudu prvního stupně nepodařilo ani prokázat, že by měla v úmyslu uzavřít jinou dohodu, než jaká byla konkursním soudem schválena. Dovolatelka nyní z různých hledisek zpochybňuje platnost dohody o vypořádání SJM.

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání pro řešení právní otázky, zda dohoda o vypořádání SJM je smlouvou o převodu nemovitosti, a vyžaduje tak náležitosti takové smlouvy.

Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí písemný návrhu a jeho písemné přijetí. Jde-li však o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.

Pokud se dohody mezi manžely o vypořádání zaniklého SJM týkají nemovitostí, musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru (viz § 149a obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.).

Dohoda o vypořádání SJM vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva (§ 739 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

Došlo-li po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k dohodě o jeho vypořádání, podle níž připadne nemovitost z bezpodílového spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, nedochází tu k převodu nemovitosti nebo její části, o němž by musila být uzavřena smlouva odpovídající ustanovením § 46 odst. 1 a § 134 odst. 2 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.1973, sp. zn. 4 Cz 38/73, publikovaný pod č. 38/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004); tento právní názor převzala i odborná literatura (viz např. Bičovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník a předpisy souvisící. Panorama Praha, 1984, díl I., s. 247; viz též odkazy na toto rozhodnutí v novějších komentářích např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 234). Také nový občanský zákoník implicitně vychází z toho, že tu o převod nemovitosti nejde požaduje totiž písemnou formu tam, kde ji vyžaduje také ( i ) smlouva o převodu nemovitosti. Vzhledem k principu legitimního očekávání též nelze zpětně popřít správnost dosavadní praxe a tím znejistit (a dodatečně zneplatnit) dohody, které uzavírali účastníci zaniklých SJM v dobré víře ve správnost judikatury i literatury. Proto se dovolací soud v dané věci nehodlá odchýlit od právního názoru vysloveného v citovaných rozhodnutích, že dohody o vypořádání SJM, uzavřené podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož součásti je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, nemusí být na jedné listině ve smyslu § 46 odst. 2 obč. zák.

Z obsahu dovolání se podává údajně neřešená právní otázka, zda nedostatek fyzického spojení a nepodepsaných příloh ke smlouvě o vypořádání SJM způsobuje neplatnost smlouvy. Tuto otázku je třeba řešit s přihlédnutím ke skutkovému stavu, ze kterého odvolací soud vycházel; žalobkyně netvrdila, že by přílohy byly k textu smlouvy připojeny až po jejím podpisu, namítala však, že při podpisu měly přílohy jiný obsah než ten, se kterým ji před uzavřením smlouvy v e-mailové korespondenci seznámila třetí osoba její manžel. Z tohoto skutkového stavu vychází i dovolací soud.

K písemné formě se vyjádřila jak judikatura, tak i odborná literatura. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, publikovaný pod č. 92/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatuje: Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 206) . Závěr odvolacího soudu o dodržení písemné formy je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Zákon zjevně rozlišuje právní úkony, které jsou učiněny na jedné listině (§ 46 odst. 2 obč. zák.), od jiných obligatorně písemných právních úkonů, které na jedné listině být nemusí (§ 46 odst. 1 obč. zák.). Vyžaduje-li zákon, aby podpisy byly na jedné listině, lze tomuto požadavku vyhovět i způsobem stanoveným v § 7 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve spojení s § 2 prováděcí vyhlášky č. 36/2006 Sb. Nemusí-li však být projevy vůle stran dohody o vypořádání SJM na téže listině, a jsou-li zachyceny na více souvisejících listinách, nebrání její platnosti to, že každá z těchto listin není podepsána. I zde lze ostatně poukázat na doposud obvyklou praxi při uzavírání dohod o vypořádání SJM (a nejen jich), která nebyla v judikatuře nijak zpochybněna; přísné požadavky na podpis každé stránky dohody by mohly zneplatnit řadu obligatorně písemných dohod i smluv účastníků, uzavřených v minulosti, a to i v případech, kdy mezi účastníky není spor o tom, že zachycují jejich skutečnou vůli. Ustanovení § 46 odst. 2 poslední věta obč. zák. má pouze vyloučit běžný kontraktační proces, kdy nabídka a akceptace jsou na dvou odlišných listinách (např. v rámci korespondence), nikoli založit povinnost opatřit projevem vůle (podpisem) každou jednotlivou listinu, na které je dohoda zachycena (k tomu srovnej např. ELIÁŠ, K., a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Linde Praha, 2008. str. 289).

Na tom nic nemění ani skutečnost, že je obecně žádoucí, aby podepsány byly všechny listiny zachycující obsah dohody, neboť v opačném případě, může docházet ke sporům, které budou řešeny podle pravidel o důkazním břemenu (nyní výslovně § 566 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

Judikatura dovolacího soudu dovozuje, že vyčlenění nezbytné náležitosti smlouvy (essentialia negotii) do příloh není na překážku platnosti uzavřené smlouvy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99). To lze pro poměry dohody o vypořádání SJM konkretizovat. Odkazuje-li účastníky v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. písemně uzavřená a podepsaná dohoda o vypořádání SJM včetně nemovitostí, které byly jeho součástí, na způsob vypořádání uvedený v přílohách dohody, pak se tyto přílohy stávají obsahovou součástí dohody a platí pro ně vše, co bylo řečeno o obligatorně písemných smlouvách; ostatně občanský zákoník pojem příloha smlouvy nezná, zpravidla tak půjde o její součást, jen z technických důvodů připojenou za základní text. Přílohy se v takovém případě stávají obsahovou součástí dohody o vypořádání SJM. Otázky vznesené v této souvislosti dovolatelkou tak odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovozuje-li dovolatelka neplatnost smlouvy ze skutečnosti, že přílohy nebyly připojeny ke smlouvě, ač to smlouva samotná předpokládá, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že přílohy součástí smlouvy byly. Názor, že formulací přílohy jsou nedílnou součástí této dohody se zjevně rozumí obsahová neoddělitelnost příloh smlouvy, nikoli skutečnost, že jsou přílohy ke smlouvě fyzicky neoddělitelně připojeny, není nepřiměřený; ostatně tu jde o výklad projevu vůle, učiněný v nalézacím řízení na základě hodnocení důkazů, které dovolací soud nemůže přezkoumávat.

Ohledně příloh (nebo jiných nepodepsaných listin zachycujících obsah dohody) mohou vyvstat dva základní typy sporů: Účastník buď může tvrdit, že zejména v případě, že existuje jediný exemplář byly některé listy po podpisu dohody zaměněny, nebo může popírat, že ač k záměně či jiné manipulaci nedošlo listina nevyjadřuje jeho skutečnou vůli. O první případ v dané věci nešlo; žalobkyně netvrdila, že by někdo listiny po podpisu dohody zaměnil, uváděla, že podepsala dohodu, ke které byly přiloženy přílohy o jiném obsahu, než se domnívala, a že se s jejich obsahem při podpisu dohody neseznámila. Toto tvrzení lze zahrnout pod skutkovou podstatu omylu.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Skutečnost, že omyl může způsobit neplatnost právního jednání jen tehdy, vyvolal-li ho adresát právního úkonu či musel-li o něm vědět, akcentuje i ustálená judikatura dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nyní souzené věci nebylo prokázáno, že žalovaný (osoba, jíž byl právní úkon určen) omyl dovolatelky vyvolal, či o něm musel alespoň vědět, tedy že se jedná o omyl ve smyslu § 49a obč. zák.; o relevantní omyl tak nemohlo jít, a proto je otázka jeho omluvitelnosti nevýznamná. To, že se žalobkyně snad spolehla na fakt, že druhou stranou smlouvy je správce konkursní podstaty, nemůže být významné, neboť se neprokázalo, že by se na vyvolání omylu zaviněně podílel. Není tu tedy žádný z důvodů zakládající přípustnost dovolání.

Dovolatelka tvrdí, že správce konkursní podstaty je osobou s vyšší mírou důvěryhodnosti ; názor o vyšší věrohodnosti správce patrně opírá o to, že pro výkon funkce musí splňovat určité předpoklady. Tato otázka takto konkrétně položená - nebyla v judikatuře řešena, a to podle ní zakládá přípustnost dovolání. Jde však jen o speciální případ již řešené obecné právní otázky.

Zásada vigilantibus iura scripta sunt (chráněna jsou práva bdělých), která se uplatňuje i v konkursním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 435/99), na uzavírání smluv (dohod) se správcem, resp. o užší otázku, zda je omluvitelný omyl vyvolaný tím, že účastník dohody se s jejím obsahem vlastní vinou neseznámil, jen proto, že druhou stranou byl správce konkursní podstaty.

O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002), jinak řečeno, jestliže si žalobkyně dohodu před podpisem nepřečetla.

Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem souhlasí (viz § 8 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ,o konkursu a vyrovnání, dále ZKV!). Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (srov. § 8 odst. 2 ZKV). Požadavek odborné péče se vztahuje jen ke správě a zpeněžování konkursní podstaty; nelze dovodit, že by správce měl chránit i práva osob, se kterými uzavírá smlouvy týkající se konkursní podstaty a už vůbec nelze mít za to, že by tyto osoby mohly bez rizika pro svá práva podepisovat smlouvy, které jim správce předloží, aniž by se ujistily o jejich obsahu. To v dané věci navíc za situace, kdy nebylo prokázáno, že by o tvrzeném omylu správce věděl či vědět mohl a měl. Nějaké mimořádné okolnosti, svědčící v této souvislosti ve prospěch žalobkyně, které by umožňovaly věc posoudit v její prospěch, zjištěny nebyly. Naopak sama uvedla, že tušila, že manžel má finanční problémy, ten ji však ujišťoval o opaku a ona mu věřila; když poté zjistila, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, měl to pro ni být důvod k tomu, aby si tvrzení manžela více ověřovala. Ostatně uzavřená dohoda nevybočovala z linie nastolené judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006).

Při přijetí výkladu nastíněného dovolatelkou by musel být omluvitelným každý omyl spočívající v rozporu mezi podpisem písemně projevenou a představou účastníka, způsobený nepřečtením uzavírané dohody, i v případě, že by na druhé straně stál jako zástupce kontrahenta advokát, že by ji nedbalý účastník uzavíral se státem s tím, že osoby jednající jménem státu požívají vyšší důvěryhodnosti, apod. Je na každém, kdo smlouvu uzavírá, aby dbal na shodu jeho skutečné vůle s projevem.

Ani tvrzení, že přílohy smlouvy byly manželem zaměněny, nebylo v řízení prokázáno. Proto otázka, zda záměna příloh smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, není otázkou, na které napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí; lze zopakovat, že by tu šlo o omyl vyvolaný třetí osobou, který by mohl být relevantní jen za podmínek uvedených v § 49a obč. zák. Samotný obsah dohody, spočívající ve vypořádání SJM, nepochybně v rozporu s dobrými mravy není, a pokud by snad dovolatelka byla uvedena v omyl, bylo by to možno řešit právě jen podle výše uvedených pravidel o omylu.

Dovolatelka dále předkládá otázku, zda dohoda o vypořádání SJM je dostatečně určitá, nejsou-li vypořádávané závazky jednotlivě specifikovány, nýbrž pouze souhrnně označeny, a tuto otázku považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za doposud neřešenou. Jde však jen o specifický případ již řešené otázky výkladu právních úkonů, resp. jejich určitosti, a ta je judikaturou řešena. Odvolací soud se ani v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Na dohodu o vypořádání společného jmění manželů nejsou kladeny zvláštní obsahové požadavky oproti obecné úpravě právních úkonů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1342/2011, z literatury také ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Linde Praha, 2008, str. 684).

Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Pokud i přes použití všech interpretačních způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, pak je takový právní úkon v rozsahu neurčitosti či nesrozumitelnosti absolutně neplatný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). To, zda je určitý právní úkon nesrozumitelný, je vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, je třeba zohlednit všechny okolnosti konkrétní věci.

Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, citovaný v řadě dalších rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu).

Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že bod 3 přílohy č. 1 dohody o vypořádání SJM je dostatečně určitý. O rozsahu závazků nebylo mezi stranami sporu, neboť dohodu podepsaly obě smluvní strany (včetně manžela dovolatelky) a v této části (závazky připadnuvší manželovi) žalobkyně nenamítala, že by byla uvedena v omyl. Jestliže dohoda o vypořádání SJM měla být koncipována jako konečná, přičemž rozsah převáděných závazků byl určen tak, že se jedná o závazky vzniklé činností manžela a zároveň se strany zcela shodly na jejich výši (a to s přesností na haléře, když se jednalo o částku přesahující 19 milionů Kč), je zřejmé, že o rozsahu vypořádávaných závazků nebylo mezi stranami pochyb.

Vymezení vypořádávaných závazků není v rozporu ani s § 150 odst. 2 obč. zák., neboť věřitelé přihlášení do konkurzního řízení s dohodou manželů v tomto znění vyslovili souhlas prostřednictvím zástupce věřitelů (§ 26a odst. 2 věta druhá zákona č. 328/1991 Sb.); vůči jiným možným věřitelům, do konkurzního řízení nepřihlášeným, pak dohoda o vypořádání SJM nemá účinky a manželé ve vztahu k nim nadále zůstávají solidárními dlužníky (k tomu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. 5. 1970, sp. zn. 2 Cz 1/70, publikovaný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR z r. 1986, str. 504, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 12/2007, str. 467, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 909/2008).

Ostatně sama dovolatelka v této souvislosti nabízí analogické rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 (uveřejněné pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které se týká postoupení pohledávky. V odůvodnění rozhodnutí se výslovně uvádí, že dovolací soud se neztotožňuje s právním názorem, podle kterého dohoda postrádá znak určitosti právního úkonu, není-li v ní výslovně identifikována postupovaná pohledávka, o kterou v předmětné věci jde. Dále pak, že požadavek určitosti je naplněn, je-li z identifikace pohledávek nepochybné, které pohledávky jsou předmětem cesse. Vyvozuje-li proto dovolatelka z rozhodnutí obecný závěr, že požadavek určitosti dohody je naplněn až tehdy, je-li souhrn pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku, je třeba uvést, že takový závěr z předloženého rozhodnutí nevyplývá.

K námitce obrácení důkazního břemene: Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7/1998. Dovolací soud uvedl: Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 1/2008). Dovolatelka nicméně netvrdí, že by oproti době podpisu dohody došlo k záměně podepsaných příloh, popírá jen, že by v nich byla zachycena její skutečná vůle. Vyšel-li tedy soud ze skutkového zjištění, že podepsala smlouvu s přílohami, podle kterých měly nemovitosti připadnout manželovi, je na ní důkazní břemeno ohledně skutečností vylučujících právní následky jejího podpisem projeveného souhlasu, tedy skutečností zakládající právně relevantní vadu projevené vůle (omyl či donucení) ty však neprokázala. Rozsudek odvolacího soudu je tak i v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K obsahové oddělitelnosti části dohody o vypořádání SJM: Dovolací soud, vázán obsahem dovolání, se nemůže zabývat otázkou částečné neplatnosti dohody pro důvody soudy uvedené (viz k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soud ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 952/2002, podle kterého neplatnou část dohody o vypořádání společného jmění manželů nelze z povahy věci oddělit od jejího ostatního obsahu, což činí dohodu neplatnou v plném rozsahu.

Nelze však přisvědčit dovolatelce v její snaze uvedený závěr zobecnit. Předkládané rozhodnutí nepopírá již ustálenou judikaturu týkající se posouzení platnosti právního úkonu, nýbrž z ní zcela vychází. Tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze obsahově oddělit od zbytku právního úkonu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Zároveň dovolací soud pravidelně zdůrazňuje, že je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44, roč. 1998, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013). Je též třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem dané věci; vždy záleží na konkrétní skutkové situaci, a ta byla ve věci, na kterou dovolatelka odkazuje, jiná, než v dané věci.

I rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 952/2002 vychází z této ustálené rozhodovací praxe, když předkládaný závěr o neplatnosti celé dohody opírá právě o skutečnost, že neplatná část právního úkonu nebyla obsahově oddělitelná při zachování ostatní části dohody. V nyní souzené věci odvolací soud vyslovil neplatnost pouze té části dohody, která se týkala vypořádání doplatku kupní ceny 200 000 Kč z prodeje nemovitosti v R. nad J., neboť bylo zjištěno, že tato částka není součástí SJM (závěr o neplatnosti této části dohody dovolání nenapadají, a tak se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat).

S přihlédnutím k obsahu dohody a skutkovým okolnostem je správný právní názor odvolacího soudu, že v této konkrétní věci obsah neplatné části dohody lze oddělit od ostatní části dohody, aniž by byla dotčena platnost této zbylé části. Nedochází k situaci, kdy by část společného jmění manželů zůstala v důsledku částečné neplatnosti nevypořádána, ani tím nevzniká nerovnost v rozdělení majetku; zůstává totiž bezezbytku naplněno smluvené uspořádání, podle kterého celé SJM připadá do výlučného vlastnictví manžela.

Uzavřel-li odvolací soud, že neplatná část dohody je obsahově oddělitelná od její zbylé části, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu dovolatelkou uplatněných námitek v souladu s judikaturou dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

K dovolání žalovaného

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí také v rozsahu uplatněných námitek žalovaného a zjistil, že dovolání je důvodné; odvolací soud rozhodl o aplikaci § 150 o. s. ř. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud opakovaně vyslovil: Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci § 150 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, či dovolatelem odkazované usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Pokud odvolací soud nedal účastníkům příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud se nezabýval dále uplatněnými námitkami, které se vztahovaly k samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., neboť zrušením napadeného výroku se dovolateli otevírá procesní prostor uplatnit v odvolacím řízení námitky, se kterými se soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádá. Pokud krajský soud opětovně shledá, že existují důvody hodné zvláštního zřetele pro využití moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř., vytvoří účastníkům řízení nejprve prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci a teprve poté zváží, zda a jakým způsobem ustanovení § 150 o. s. ř. v dané věci aplikovat.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v dalším řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu