22 Cdo 2516/2008
Datum rozhodnutí: 14.06.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c)) o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 122 odst. 1 o. s. ř., § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2516/2008


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. N. , zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, proti žalovaným: 1) O. N. , a 2) Ing. H. K. , zastoupeným JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hořická 974, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 127/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2008, č. j. 21 Co 531/2007-93, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Matyáše.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že jeho otec M. N. a jeho matka O. N., žalovaná 1), byli ke dni úmrtí M. N. (22. 4. 1972) bezpodílovými spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí. Ty nebyly zahrnuty do masy majetku náležejícího do dědictví po M. N. projednávaného v roce 1972. Jako vlastnice nemovitostí byla v evidenci, později v katastru nemovitostí v době projednávání dědictví státním notářem i v době podání žaloby zapsána pouze žalovaná 1).

Okresní soud v Hradci Králové ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 13 C 127/2006-56, výrokem pod bodem I. určil, že ke dni smrti M. N., narozeného dne a zemřelého dne , byli manželé, pan M. N., a paní O. N., rozená T., narozena dne , bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 23 v části obci P., stojícího na stavební parcele číslo 9, stavební parcely číslo 9 o výměře 783 m2, označené jako zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcelní číslo 17/1 o výměře 3.000 m2 označeného jako zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, na listu vlastnictví číslo 44 pro katastrální území P., obec D., okres Hradec Králové , výrokem pod bodem III., že žaloba ve vztahu k druhé žalované se zamítá a výrokem pod body II. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná 1) byla v katastru nemovitostí pro obec D., katastrální území P. ohledně sporných nemovitostí (dále nemovitosti ) zapsána na listu vlastnictví č. 44 jako jejich jediná vlastnice. Manželství s M. N. uzavřela 5. 2. 1955. Nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení. Žalovaná 1) získala pozemek od R. Š. kupní smlouvou uzavřenou 14. 7. 1962, s výstavbou domu započala v roce 1963 a jeho stavbu ukončila 10. 7. 1965. K úhradě nákladů výstavby domu, kterou realizovala sama, použila prostředky z půjčky a dále od svých rodičů, kteří jí tak uhradili práci vykonanou v jejich domácnosti.

Soud prvního stupně posoudil věc podle § 22 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, a podle § 143 a § 856 odst. 1 občanského zákoníku ( obč. zák. ) ve znění účinném k 30. 6. 1969. Dospěl k závěru, že pokud jde o pozemky, byla kupní smlouva uzavřena v době trvání manželství žalované 1) s M. N. a staly se proto součástí zákonného majetkového společenství, transformovaného později na bezpodílové spoluvlastnictví manželů ( BSM ). Nemovitosti tedy měly být po zůstavitelově smrti vypořádány v dědickém řízení, a proto žalobě proti žalované 1) zcela vyhověl. Vůči žalované 2) žalobu zamítl pro nedostatek její věcné pasivní legitimace s konstatováním, že jí se bude celá věc dotýkat pouze v případě, že bude dodatečně projednáno dědictví , když je v postavení neopomenutelné dědičky.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované 1) rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 21 Co 531/2007-93, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I., pokud jím bylo určeno, že ke dni smrti M. N., nar. , a zemř. , byli manželé M. N. a O. N., roz. T., nar. ., bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 23 na st. par. č. 9 v obci D. a katastrálním území P., a v části výroku pod bodem III, pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované 2) o určení, že pozemky st. parc. č. 9 a parc. č. 17/1 v obci D. a katastrálním územ P., byly ke dni smrti M. N. v bezpodílovém spoluvlastnictví M. N. a O. N., roz T. , výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve zbývající části výroku pod bodem I a ve zbývající části pod bodem III. se rozsudek okresního soudu mění takto: Žaloba s požadavkem na určení, že pozemek st. parc. č. 9 a pozemek parc. č. 17/1 v obci D. a katastrálním území P. byly ke dni smrti M. N. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů M. N. a O. N., roz. T., se ve vztahu k žalované 1) zamítá, ve vztahu k žalované 2) se určuje, že dům čp. 23 na st. parc. č. 9 v obci D. a katastrálním území P. byl ke dni smrti M. N., nar. , a zemř. 22. 4. 1972, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů M. N. O. N., roz. T. , a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil. Z výpovědi žalované 1) zjistil, že manžel od ní odešel když dceři bylo 1,5 roku a sama byla ve 3. měsíci těhotenství, odcházel pracovat ke svým rodičům, domů žádný příjem nepřinášel, výživné mu bylo strháváno exekučně a na výstavbu domu nepřispíval . Ze žalobcovy výpovědi vyplynulo, že neví přesně, jak byly nemovitosti nabyty . Svědkyni B. P. bylo známo, že pozemky na stavbu domu koupili žalované 1) její rodiče, resp. dali jí na to peníze . Totéž vyplynulo z výpovědi svědkyně M. T. Odvolací soud konstatoval, že v době úmrtí M. N. byl dům součástí BSM.

Ohledně pozemků však uzavřel, že je žalovaná 1) do svého vlastnictví nabyla z prostředků darovaných jí jejími rodiči; nemohou se tedy nacházet v BSM.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje, jak tvrdí, dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.; podle obsahu dovolání jde však jen o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) Napadá část výroku I. týkajícího se žalované 2) a výrok pod bodem II. Uvádí, že odvolací soud vedle správného konstatování, že dům byl oprávněně zařazen do BSM a že žalovaná 2) byla ve sporu věcně pasivně legitimována, zaujal zcela nepřijatelné a nesprávné stanovisko ohledně pozemků, u nichž uzavřel, že do BSM nenáležely. V této souvislosti dovolatel namítá nesprávný průběh a závěr důkazně hodnotícího procesu odvolacího soudu, vycházejícího z nevěrohodné výpovědi svědkyně M. T., z níž vyplynulo, že si jsou s žalovanou 1) blízké, o daru peněz rodiči žalované 1) na nákup pozemků nic nevěděla, nic konkrétního nevypověděla a svoji výpověď několikrát měnila. Na tom ničeho nemění ani výpověď svědkyně B. P., která o původu peněz k nákupu pozemků rovněž nic nevěděla a z její výpovědi nelze dovozovat jakékoliv okolnosti týkající se daru peněz na koupi pozemků. Žalovaná 1) tak neunesla důkazní břemeno, neboť nebyla schopna prokázat, a původně ani netvrdila, že pozemky koupila za peníze získané darem od svých rodičů, resp. že by ti pro ni pozemky koupili. V řízení bylo naopak prokázáno, že k nákupu pozemků došlo za trvání manželství, a byť byla účastnicí kupní smlouvy pouze žalovaná 1), staly se pozemky součástí majetkového společenství, resp. BSM. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalované ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání samy nepodaly, ač v řízení dochází ke značné kolizi morálky a práva . Nezavinily, že žaloba byla podána s odstupem 45 let; proto mohly soudu předložit důkazy jen v omezeném rozsahu. Přesto odvolací soud akceptoval z části uplatnění fikce , že dům patří do dřívějšího majetkového společenství manželů, k čemuž postačovalo pouhé tvrzení žalobce a údaje z administrativní evidence . Přestože soud měl rozhodnout ve vztahu k nim příznivěji, nakonec tento rozsudek ve snaze věc ukončit akceptovaly. Žalobcovo tvrzení o nevěrohodnosti svědkyň odmítají, neboť M. T., jako blízká příbuzná, znala v obecném rozsahu všechny okolnosti včetně majetkových poměrů v celé rodině. Navrhují, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7).

Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. má příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (viz Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 580).

Žalobce tvrdil, že i předmětný pozemek byl součástí majetkového společenství žalované 1) a jejího manžela, o bližších okolnostech jeho nabytí však nebyl informován. Žalovaná 1) naproti tomu tvrdila, že jde o její výlučný majetek, neboť pozemek zakoupila za peníze darované jí jejími rodiči. Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že peníze na zakoupení pozemku získala žalovaná 1) darem od rodičů, a proto pozemek se nestal součástí zákonného majetkového společenství a později ani společného jmění manželů. Uvedené skutkové zjištění učinil zejména na základě výpovědí svědkyň B. P. a M. T. B. P. sice vypověděla, že už neví, kdy a jakou částku rodiče žalované 1) darovali, ale potvrdila, že již v době zakoupení pozemku se žalovaná 1) vyjadřovala tak, že na koupi měla dostat peníze od rodičů. M. T. soudu sdělila, že stejnou informaci ví přímo od (již zemřelých) rodičů této žalované.

Nelze dovodit, že by hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, bylo zjevně nepřiměřené. Samotná okolnost, že jde o osoby, které mají k žalované 1) vztah, nemůže mít za následek hodnocení jejich výpovědí jako nevěrohodných. Je skutečností, že slyšeny soudem prvního stupně o nabytí vlastnictví pozemku nic neuvedly, ovšem z protokolu nevyplývá, že by soud či účastníci ohledně pozemku vznesli dotazy; výpovědi se týkaly jen stavby na pozemku zřízené. S přihlédnutím k tomu, že i v kupní smlouvě byla jako nabyvatelka pozemku uvedena jen žalovaná 1), nevymyká se hodnocení důkazů odvolacím soudem pravidlům logického myšlení a dovolací soud je nemůže zpochybnit.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a úspěšné žalované 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jim vznikly. Představují odměnu advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 13.600,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalované oprávněné podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu