22 Cdo 2514/2013
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013




22 Cdo 2514/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. H., zastoupené JUDr. Václavem Blovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 278/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 18 Co 454/2012-492, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Václava Blovského. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 29. ledna 2013, č. j. 18 Co 454/2012-492, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2012, č. j. 13 C 16/2004-446 (správně č. j. 13 C 278/2008-446), kterým soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 32/1995 vztahující se k rozsudku jmenovaného soudu ze dne 18. června 2002, č. j. 17 C 32/1995-114, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 13 Co 477/2002-455.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
V dané věci je pro posouzení věci podstatné skutkové zjištění, zda žalovaný již v původním řízení mohl vědět (mít objektivní podezření), že šlo o padělky obrazů. Toto zjištění je výsledkem hodnocení důkazů; nejde tedy o posouzení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel poukazuje na údajný rozdíl v hodnocení procesní otázky v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2815/2004, a ze dne 21. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 2932/2008. V prvním z těchto rozhodnutí se uvádí: Vyjde-li po skončení řízení najevo, že umělecký předmět, jehož ocenění bylo významné pro výsledek řízení, o jehož pravosti nebylo důvodu pochybovat, je padělkem, jde o novou skutečnost ve smyslu § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 2932/2008 však Nejvyšší soud jen konstatoval, že soudy v nalézacím řízení pominuly skutečnosti tvrzené žalovanou, které podle jeho názoru mohly být významné. Dovolací soud jinak nevyslovil žádný závazný názor o tom, zda žalovaný věděl či měl vědět o tom, že jde o padělky, pouze upozornil na skutečnosti, které měly být při hodnocení důkazů vzaty v úvahu, soudy je však opomenuly. Vztah rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2932/2008 k rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2815/2004 byl v prvně uvedeném rozhodnutí vysvětlen (str. 6); lze jen opakovat, že okruh přezkoumávaných skutečností nebyl v těchto rozhodnutích totožný. Jestliže soudy vzaly v úvahu skutečnosti, na které dovolací soud upozornil, a poté na základě vlastního hodnocení důkazů dospěly k závěru, že tvrzení o tom, že obrazy jsou falza, mohl dovolatel vznést již v původním řízení, není tu rozpor jejich rozhodnutí s žádným shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podmínky přípustnosti dovolání tak nejsou splněny.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu