22 Cdo 2508/2015
Datum rozhodnutí: 17.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 2508/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. K. D. , zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 4 Braníku, Zelinářská 530/10, proti žalovanému R. C. , zastoupenému Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1 Josefově, Pařížská 68/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 191/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2015, č. j. 21 Co 489/2012-885, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 665,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jiřího Dostála, advokáta se sídlem v Praze 1 Josefově, Pařížská 68/9.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 10 C 191/2006-638, ve výroku I. žalovanému přikázal ze společného jmění manželů (dále též SJM ) do výlučného vlastnictví truhlářskou dílnu, nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, dále pozemky parc. č. st. 119, parc. č. 23/9, parc. č. 23/12, parc. č. 151/10 a parc. č. 151/11, to vše v katastrálním území Č., obci S. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 096 610 Kč ve čtyřech splátkách. Ve výrocích II. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 21 Co 489/2012-769, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného truhlářskou dílnu, nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, dále pozemky parc. č. st. 119, parc. č. 23/9, parc. č. 23/12, parc. č. 151/10 a parc. č. 151/11, to vše v katastrálním území Č., obci S. Žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 15 857,40 Kč. V tomtéž výroku uložil žalovanému povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu 1 088 681,30 Kč. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 22 Cdo 2498/2013-827, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 21 Co 489/2012-885, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci v SJM připadá do výlučného vlastnictví žalovaného truhlářská dílna žalovaného na pozemku parc. č. st. 119, pozemek parc. č. st. 119, pozemek parc. č. 23/9, pozemek parc. č. 23/12, pozemek parc. č. 151/10 a pozemek parc. č. 151/11, zapsané na LV č. 1 657 pro k. ú. Č., obec S., včetně strojového zařízení a vybavení, zásob dřeva [výrok I. a)]; žalobkyni připadá do výlučného vlastnictví zůstatek na účtu vedeném Českou spořitelnou, a. s., v částce 15 857,40 Kč ke dni 14. 6. 2006 [výrok I. b)]; uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 563 681,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku [výrok I. c)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [výrok I. d) a e) a výrok II.].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud sice promítl do svého rozhodnutí závěry kasačního rozhodnutí dovolacího soudu stran vypořádání všech závazků přináležejících k podniku bez ohledu na jejich právní režim , ale objektivně již nezjistil, zdali se výlučné půjčky žalovaného nestaly pouze nástrojem umělého snížení hodnoty podniku, a to s ohledem na poněkud zvláštní okolnosti; půjčky byly totiž převzaty za účelem nákupu nafty, která byla obratem prodána, a nebyly poskytnuty bezhotovostně, jak vyplývalo z platné legislativy. Prostředky z půjček byly za trvání SJM spotřebovány pouze žalovaným, protože řádně nehospodařil v rámci SJM. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že v případě závazků převzatých žalovaným se jedná o vnos do SJM. Operace byly dokazováním soudu prvního stupně prokázány jako účelové a fiktivní. Je zcela evidentní, že úkony, které činil žalovaný v rozhodném období, jednoznačně směřovaly ke snížení aktiv, a tím i hodnoty podniku a vypořádacího podílu. Závazky žalovaného byly fiktivní, o čemž svědčí, že byly uzavřeny v období rozvodu, byly realizovány hotovostně, byť právní úprava presumovala bezhotovostní platby. Všechny operace související s prodejem nafty byly na hraně až za hranou zákona. Odvolací soud se nezabýval ani namítanou otázkou neplatnosti právních úkonů podle § 39 obč. zák., kdy docházelo k obcházení zákona č. 254/2004 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nereflektující výsledky dokazování; bez jakéhokoliv logického zdůvodnění totiž byli vyslechnuti 3 svědci, přičemž o opakovaném výslechu nebyla žalobkyně informována, vyslechnuti nebyli naopak svědci, které ona navrhla, čímž došlo k porušení zásady rovnosti a práva na spravedlivý proces. Zpochybňuje výpověď znalce Hálka, jakož i věrohodnost výpovědi věřitele O., který si nepamatoval ani základní podrobnosti půjčky. Napadá i vadnost výpočtu vypořádacího podílu, neboť se domnívá, že do vypořádání měla být zanesena celá částka 600 000 Kč, kterou měli účastníci doma v hotovosti, a nikoliv toliko částka poloviční. Žalobkyně shrnuje, že neměla možnost vyslechnout svědky, jak požadovala u odvolacího soudu, odvolací soud neřešil skutkový stav objektivně, a jeho rozhodnutí je zatíženo zřejmě chybným výpočtem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření nesouhlasí s fiktivností půjček, které byly prokázány. Půjčky nebyly promlčeny, neboť věřitel O. je včas uplatnil soudně. Návrhy žalobkyně na doplnění dokazování odvolací soud neprovedl, když je nepovažoval za významné pro rozhodnutí věci. Poukázal dále na kasační rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se odvolací soud řídil. Nelze přesně kvantifikovat účelnost jednotlivých investic v rámci podnikání, a proto je případná kritika nepřípadná. Nesouhlasí ani s námitkou proti nesprávnému výpočtu vypořádacího podílu. Zdůrazňuje, že žalobkyně převzala polovinu úspor, přičemž neprokázala, že je ke dni zániku manželství spotřebovala, a proto byla částka 300 000 Kč zahrnuta do vypořádání. Rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevybočilo z konstantní judikatury dovolacího soudu, žalobkyně ostatně ani nevymezila žádnou právní otázku, obsahem dovolání je pouhá kritika důkazů a polemika se skutkovými závěry, a proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Ačkoliv dovolatelka předesílá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu žádnou takovou právní otázku nevymezila, ta nevyplývá ani z obsahu jejího dovolání. Obsahem dovolání je totiž především nepřípustná polemika dovolatelky se zjištěným skutkovým stavem, popřípadě polemika s postupem soudů obou stupňů v rámci procesu dokazování; to se týká obzvláště stěžejních skutkových zjištění odvolacího soudu stran vzniku půjčky mezi žalovaným a panem O. a s tím souvisejících dovolacích námitek, že skutkový stav zjištěný dokazováním byl odlišný, že půjčky měly být toliko fiktivní, jakož i námitky, že peníze byly spotřebovány pouze žalovaným.
Přípustnost dovolání nezakládají samy o sobě ani námitky vad řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], tj. vedle námitky nesprávného postupu v dokazování, především námitka překvapivosti postupu soudu. Toliko pro úplnost je třeba uvést, že je-li v odvolání namítán nesprávně zjištěný skutkový stav, má odvolací soud povinnost se s touto námitkou vypořádat, jinými slovy má podrobit zjištěný skutkový stav přezkumu, v rámci toho může dokazování doplnit a dospět k vlastním skutkovým zjištěním (§ 213 o. s. ř.). Pokud proto odvolací soud zopakuje zčásti dokazování, nemůže být jeho postup rozhodně překvapivým. Odvolací soud se v dané věci vypořádal s tím, proč žalobkyní navržené důkazy v řízení neprovedl, a proto z tohoto hlediska by nebylo možné odvolacímu soudu rovněž čeho vytknout.
Přípustnost dovolání nemůže založit dále námitka, že u půjček nebylo prokázáno, že se jedná o vnos do SJM, neboť na této námitce nijak rozhodnutí odvolacího soudu postaveno není, když vypořádání těchto půjček bylo provedeno v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 22 Cdo 2498/2013-827.
Přípustnost dovolání nezakládá také námitka neplatnosti obchodů žalovaného pro obcházení zákona č. 254/2004 Sb. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle soukromého práva. K porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, jako předpisu veřejného práva do oblasti soukromoprávních vztahů pak dovolací soud dovodil, že účelem zákona č. 254/2004 Sb. je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona č. 254/2004 Sb. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 498/2015 (dostupné na www.nsoud.cz ), a v něm uvedenou judikaturu].
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka údajně vadně provedeného výpočtu vypořádacího podílu. Pomine-li dovolací soud, že dovolatelka ani v této souvislosti nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání, není její námitka ani důvodná. Předmětem soudního vypořádání SJM účastníků mohou být toliko položky, které účastníci řádně učinili předmětem vypořádání do tří let od zániku manželství [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Jestliže žalovaným byla předmětem vypořádání SJM učiněna hotovost ve výši 400 000 Kč, kterou si měla žalobkyně vzít v roce 2006, přičemž odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobkyně si měla vzít toliko 300 000 Kč, není možné do vypořádání zahrnout další částku 300 000 Kč s tím, že ji měl mít ke dni zániku manželství u sebe žalovaný, pokud žádným z účastníků nebyla tato položka v řízení o vypořádání SJM řádně uplatněna ve stanovené lhůtě 3 let.
Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. února 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu