22 Cdo 2507/2008
Datum rozhodnutí: 03.02.2010
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2507/2008

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) I. D. , b) M. D. , a c) Ing. J. D. , zastoupených advokátem, proti žalovanému R. m. N. , o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 113/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 4/2007-554, takto:


I. Dovolání se zamítá , pokud směřuje proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 4/2007-554, pod bodem I.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat jim sbírkové předměty , které původně vlastnil jejich právní předchůdce Ing. J. D. (zemřelý), který je zapůjčil v letech 1936 1939 M. s. v Č. K., předchůdci žalovaného, který je stále drží.

Okresní soud v Náchodě ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 6 C 113/2004-511, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 6 C 113/2004-522, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům společně a nerozdílně R. k. pro s. ú. vz. 1879-Sz2-ČK 387/41, inv. č. 274 (položka 59 žaloby) , výrokem pod bodem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen vydat žalobcům věci specifikované v tomto výroku pod položkami 1) až 100) bez položky č. 59, a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně na základě dokladů z 30. let minulého století zjistil, že v muzeu v Č. K. resp. v O. v. m. v N. byly sbírkové předměty zapůjčené Ing. J. D. . Nebylo však prokázáno, že předměty (s výjimkou r. k. pro s. ú.), jejichž vydání žalobci požadovali, jsou těmi věcmi, které měl Ing. J. D. muzeu zapůjčit. Věc posoudil podle § 126 občanského zákoníku ( obč. zák. ) s tím, že povinností žalobců bylo prokázat, že právě věci, jejichž seznam předložili, byly ve vlastnictví zůstavitele a že je žalovaný neprávem zadržuje. Pro úspěch sporu bylo tedy nutné ztotožnění věcí, které Ing. Jaroslav Dytrych vlastnil, s věcmi, jejichž vydání se žalobci na žalovaném domáhali. Soud uzavřel, že žádný z provedených důkazů neprokazuje tvrzení žalobců, že právě sbírkové předměty, které žádají vydat (kromě položky č. 59 ze seznamu věcí), jsou ty konkrétní předměty, které měl zapůjčit jejich právní předchůdce , a dále, že se žalobcům nepodařilo jednoznačně identifikovat sbírkové předměty patřící Ing. D. a tyto ztotožnit ..s předměty, které požadují vydat .

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 4/2007-554, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku pod bodem I tak, že návrh, aby žalovaný byl povinen vydat žalobcům společně a nerozdílně r. k. pro s. ú. vz. 1879-Sz 2-ČK 387/41, inv. č. 274 (položka 59 žaloby) se zamítá ; dále rozhodl, že jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje . O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; žalobcům uložil povinnost zaplatit náklady státu.

Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně, kromě rozhodnutí o věci uvedené ve výroku pod bodem I. (r. k. pro s. ú.), ztotožnil. Samu skutečnost, že žalobce tento k. mezi ostatními věcmi údajně poznal, neshledal dostatečnou pro závěr, že jde o věc z vlastnictví Ing. D. Identifikaci věci žalobce provedl z nezřetelné fotografie muže s k., ve skutečnosti nebylo možno zjistit jakékoliv znaky umožňující její porovnání s předmětem, který by měl žalovaný vydat žalobcům; navíc obdobné předměty obdrželo museum i od mnoha jiných dárců. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu učiněnému ve výroku pod bodem I. opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňují, jak tvrdí, dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (podle obsahu dovolání však jde o důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a v § 241 odst. 3 o. s. ř). Namítají, že odvolací soud porušil zásadu hodnocení důkazů, když svůj názor na prokázání existence a vlastnictví sbírkových předmětů a jejich ztotožnění opřel výlučně o listinu z roku 1933. Žalobci k prokázání svého tvrzení předložili řadu listin a důkazů; tyto důkazy provedl soud prvního stupně a nebyly jím zpochybněny. Odvolací soud navíc neprovedl žalobci navržené důkazy znaleckým posudkem a místním ohledáním. Přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu učiněnému ve výroku pod bodem II. žalobci opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují rovněž dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádějí, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil; zopakoval svůj názor na jeden a jediný důkaz, a to listinu z roku 1933 s tím, že další dokazování je nadbytečné, neboť stejně nelze sbírkové předměty ztotožnit . Znovu v podrobnostech připomínají další důkazy, které měl soud k dispozici, v konfrontaci s tím, jak je soudy hodnotily. Zásadní vadu řízení pak spatřují v neprovedení důkazů ohledáním některých sbírkových předmětů, znaleckým posudkem a místním ohledáním. Usuzují, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci a rovněž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; proto je na místě, aby dovolací soud učinil závěr, že rozhodnutí soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s odmítavým stanoviskem soudů k provedení dalších důkazů s jejich obecným závěrem, že nelze věrohodně zdokumentovat pohyb sbírkových předmětů a že nelze zatížit žalovaného provedením důkazů, kterými by prokázal svá tvrzení ohledně zániku zbraní či jiného zániku prokázané zápůjčky sbírkových předmětů . Provedení jimi navrhovaných důkazů považují dovolatelé za právně možné, nutné a spravedlivé. Dodávají, že musí být přihlíženo ke všemu, co v řízení a dokazování vyjde najevo . Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání připomíná, že je neopodstatněný již mnohokrát žalobci uváděný výčet listinných důkazů; ty měly soudy k dispozici již v devadesátých letech ve stejném řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 324/91, kdy spor skončil po řízení až
u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v neprospěch žalobce, tehdy M. D. Poukazuje na nově objevené důkazy jako padělky , popírá úspěšnost důkazu místním ohledáním a marné žalobcovo úsilí identifikovat požadované exponáty . Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců nevyhověl .

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části, ve které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí v této části přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 1, 2 obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaný zadržuje právě žalobcovu věc, tíží žalobce.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.).

Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, Soudní rozhledy č. 1/2007). V dané věci soud prvního stupně vyhověl žalobě ohledně r. k. pro ú. jen proto, že měl za to, že tento k. je zobrazen na fotografii předložené žalobci a že žalovaný uznal, že jde o k., který má v držení. Odvolací soud však provedl opětovně důkaz fotografií a konstatoval, že je natolik nezřetelná, že k. nelze ztotožnit ; navíc žalovaný má takových předmětů více od různých dárců. Pokud jde o údajné potvrzení žalobce, že k. na fotografii je totožný s tím, jehož vydání žalobci požadují, odvolací soud v souladu se spisem dovodil, že šlo o nepřesnou interpretaci žalobcova vyjádření. Hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, tak není zjevně nepřiměřené a je v souladu s hodnocením dalších provedených důkazů. Proto dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. není dán.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v zamítavé části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v dotčené části zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Ve zbývající části není dovolání, směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V dané věci by připadala přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339). Podstata dovolání žalobců je v tom, že namítá nesprávné hodnocení důkazů a tvrdí, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy; nejde proto o řešení právní otázky, které by mohlo navodit zásadní význam rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému, který by proti dovolatelům měl na jejich náhradu právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu