22 Cdo 2506/99
Datum rozhodnutí: 21.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2506/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. J., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: l) J. F. a 2) M. F., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 528/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 1998, č. j. 11 Co 115/98-168, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 1998, č. j. 11 Co 115/98-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 13. listopadu 1997, č. j. 10 C 528/95-149, tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy z 30. 9. 1993, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými ohledně domu čp. 19 s pozemkovými parcelami č. 4, 561 (správně 51), 214/1, 214/2, 149 (správně 149/1), 219, 229, 262, 263 a 352, vše k. ú. D. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Okresní soud, který žalobě na určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná vyhověl, vyšel ze zjištění, že žalobkyně smlouvu uzavřela v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež byla pro jeho uskutečnění rozhodující, přičemž tento omyl vyvolali žalovaní. Při jednání o uzavření smlouvy byla žalovanými ujištěna o jejich solventnosti, když první žalovaný tvrdil, že vlastní prosperující chovnou stanici, provozuje obchod s textiliemi a má příslib úvěru u peněžního ústavu. Byla tedy přesvědčena, ža žalovaní jsou schopni kupní cenu uhradit; pokud by tomu tak nebylo, nikdy by jim nemovitosti neprodala. Součástí kupní smlouvy bylo i ujednání, že žalovaní kupní cenu uhradí ve dvou částkách, a to do 31. 1. 1994 částku 950.000,- Kč a zbývající část ve výši 375.900,- Kč nejpozději do 31. 12. 1997. Svůj závazek však žalovaní nesplnili, a to ani v dodatečně stanoveném termínu. První žalovaný ostatně žalobkyni nic neuhradil ani z prostředků, které získal od Z. D. na základě pohledávky z titulu restitučních nároků žalobkyně, které mu postoupila, přestože z důvodu náhrady za živý a mrtvý inventář mu byla vyplacena částka převyšující 602 000 Kč; tento obnos použil pro svoji potřebu. Proto žalobkyně dopisem ze 4. 7. 1994 žalovaným oznámila, že od kupní smlouvy od samého počátku odstupuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní tvrzeními o svých podnikatelských aktivitách, o jednáních s A. P. o poskytnutí úvěru a o svých finančních možnostech uvedli žalobkyni při uzavírání kupní smlouvy v podstatný omyl, neboť tato tvrzení nebyla pravdivá. Z tohoto důvodu je kupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť jde o právní úkon, který se příčí dobrým mravům (§ 3 odst. l občanského zákoníku) a proto žalobě vyhověl.

Ve věci pak na základě odvolání žalovaných rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, jež dospěl k právnímu závěru, že otázku neplatnosti kupní smlouvy je třeba posuzovat s ohledem na její obsah nebo účel, nikoliv s ohledem na to, že ze smlouvy nebylo plněno. Uvedl, že podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, přičemž dobrým mravům se příčí právní úkon tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu se společensky uznávaným míněním. V daném případě se však o takový úkon nejedná, když obsah předmětné kupní smlouvy je zcela obvyklý. Uvedl, že žalobkyně v řízení netvrdila, že předmětná kupní smlouva odporuje zákonu nebo jej obchází, přičemž skutečnost, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy nesprávně spatřuje v tom, že ze smlouvy nebylo plněno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňovala jako další důvod neplatnosti kupní smlouvy omyl, zabýval se odvolací soud i touto otázkou s tím, že omyl způsobuje toliko relativní neplatnost právního úkonu (§ 49a, § 40a občanského zákoníku). Podle žalobkyně byl její omyl vyvolán tím, že při uzavírání kupní smlouvy byla přesvědčována o solventnosti žalovaných, uvěřila, že jí kupní cenu uhradí, neboť první žalovaný tvrdil, že v podnikatelských aktivitách prosperuje a že na úhradu kupní ceny kupovaných nemovitostí má příslib úvěru od banky. Odvolací soud však v této souvislosti konstatoval, že informace daná žalobkyni prvním žalovaným o příslibu úvěru od banky, nebyla způsobilá vyvolat představu o solventnosti žalovaných, neboť příslib úvěru nepředstavuje žádný závazek, nejde o vynutitelnou povinnost banky a této skutečnosti si musela být žalobkyně vědoma, zvláště, byl-li při sepisu kupní smlouvy přítomen její advokát. Proto podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by žalovaní při uzavírání kupní smlouvy uvedli žalobkyni v omyl. K tvrzenému omylu, do něhož byla při uzavírání kupní smlouvy žalobkyně uvedena, žádný důkaz nenabídla a pokud sám soud chtěl provést důkaz výslechem advokáta , za jehož přítomnosti byla kupní smlouva uzavřena, žalobkyně provedení důkazu neumožnila, neboť nesouhlasila se zproštěním povinné mlčenlivosti advokáta. Neunesla v tomto směru důkazní břemeno (§ 120 odst. l, 3 o. s. ř. ) a odvolací soud proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. l o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 2 písm. c), d) o. s. ř. [správně § 238 odst. l písm. a) a § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.]. Dovolatelka vznáší námitky i proti právním názorům, vysloveným odvolacím soudem v rozsudku ze dne 5. března 1997 č. j. 11 Co 766/96-105, který však není předmětem dovolacího přezkumu. Uvádí, že odvolací soud v tomto rozhodnutí nepochybně souhlasil s tím, že došlo k platnému odstoupení od sporné kupní smlouvy, ač to ve svém odůvodnění z nepochopitelných důvodů přímo nekonstatuje a směšuje všechny výroky a smlouvy dohromady, aniž se s jednotlivými smlouvami a výroky soudu l. stupně vypořádal a proto lze toto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zmatečné. Namítá, že odvolací soud nesprávně vytkl soudu prvního stupně, že nadbytečně a nepřípadně poukazoval na ustanovení § 3 odst. l občanského zákoníku ve vztahu ke kupní smlouvě a že sám odvolací soud v dané věci rozpor s dobrými mravy neshledal, přičemž není zřejmé, zda považuje spornou kupní smlouvu za platnou či nikoliv a zda ze strany žalobkyně skutečně došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy. Uvádí, že neshledal-li odvolací soud v jednání žalovaných, kteří dovolatelku připravili o její veškerý majetek, rozpor s dobrými mravy, jde o otázku morálky soudců ve věci rozhodujících a vůbec únosnosti jejich rozhodování. Pokud jde o otázku, zda žalobkyně uzavřela smlouvu v právně významném omylu, tvrdí, že žalovaní od počátku věděli, že na zaplacení kupní ceny nebudou mít peníze a v této souvislosti projevuje nesouhlas s tím, že odvolací soud trval na opakovaném výslechu účastníků. V rámci dokazování bylo zjištěno, že žalovaní se nepokusili opatřit si bankovní úvěr tak, jak při uzavírání kupní smlouvy tvrdili, a navíc, i kdyby tak učinili, peněžní ústav, u něhož již jeden úvěr v dřívější době ve výši 200.000,- Kč obdrželi, by jim další úvěr neposkytl. Tyto okolnosti byly žalovaným známé. Rozpor jejich jednání s dobrými mravy shledává v tom, že peníze, jež získali další smlouvou s ní uzavřenou, použili právě na zaplacení dřívějšího, sporného úvěru a nikoliv na zaplacení závazku plynoucího z kupní smlouvy. Poukazuje na svůj věk a zdravotní stav, nesouhlasí s tím, že odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování, které bylo zcela nadbytečné a byla tím porušen zásada ekonomiky a koncentrace řízení. Uvádí, že soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že žalobkyně byla žalovanými uvedena v omyl, ti postupovali v rozporu s dobrými mravy, když jejich jednání nelze zákonným způsobem jinak označit. U odvolacího soudu, který rozhodl opačně, jde nepochybně o pochybení, a to i pokud jde o závěr, že nedala-li souhlas ke zbavení mlčenlivosti svého právního zástupce (advokáta), který byl přítomen při uzavírání kupní smlouvy, neunesla důkazní břemeno a na nic proto prostě nemá nárok", a to za situace, kdy její odstoupení od smlouvy žalovaní nepopírají. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Za splnění podmínek, uvedených v tomto ustanovení, je právně významný i omyl ohledně možnosti druhého účastníka smlouvy poskytnout plnění z této smlouvy. Pokud kupující ujistí prodávajícího o tom, že je schopen v dohodnuté lhůtě zaplatit kupní cenu a toto ujištění doloží konkrétními skutečnostmi, avšak tvrzení o těchto skutečnostech není pravdivé, je v případě, že by bez tohoto ujištění k uzavření smlouvy nedošlo, smlouva relativně neplatná podle § 49a ve spojení s § 40a obč. zák.

V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu v omylu, vyvolaném tvrzením žalovaných o jejich solventnosti, vycházející z jejich podnikání"; přitom dospěl ke zjištění, že podnikání žalovaných bylo v době uzavření smlouvy v takovém stavu, že z jeho výnosů nemohla být dlužná částka uhrazena. Toto zjištění však nesprávně posoudil po právní stránce, když smlouvu považoval za neplatnou podle § 39 obč. zák., podle kterého neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Na tuto okolnost správně odvolací soud upozornil, neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posoudit podle § 49a obč. zák. Odvolací soud se však zabýval pouze omylem žalobkyně vyvolaným údajným tvrzením prvního žalovaného, že má přislíbený úvěr od banky a zcela pominul tvrzení žalobkyně a shodné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu v omylu, vyvolaném tvrzením žalovaných o jejich solventnosti, vycházející z jejich podnikání", ačkoliv šlo o právně významnou skutečnost. Odvolací soud tak při rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které byly podle názoru soudu prvního stupně důkazy provedenými v řízení před ním prokázány, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 o. s.ř. a zopakoval, případně doplnil důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně ke skutkovému zjištění dospěl. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Je třeba též uvést, že pokud by žalovaní uvedli žalobkyni v omyl ohledně svých platebních schopností, nebylo by možno považovat za právně nevýznamnou skutečnost, že uvedli žalobkyni v omyl ohledně příslibu úvěru u banky, a to bez ohledu na závaznost tohoto příslibu. Je nutné zvážit všechna tvrzení žalovaných v jejich vzájemné souvislosti a posoudit, zda byla způsobilá v žalobkyni vyvolat dojem o tom, že je zajištěno splacení kupní ceny. Postačí, že toto zaplacení mělo být zajištěno s vysokou pravděpodobností.

Pokud dovolatelka poukazuje na skutečnost, že i úmyslné uvedení účastníka v omyl je v rozporu s dobrými mravy, je třeba jí přisvědčit. V takovém případě však nelze na věc použít § 39 obč. zák., který předpokládá, že obsah smlouvy je v rozporu s dobrými mravy (i dovolatelka uznává, že tomu tak není), a neplatnost smlouvy nelze dovodit ani z § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení umožňuje odepřít ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nelze však podle něj prohlásit smlouvu uzavřenou v omylu za absolutně neplatnou. Případ uzavření smlouvy v omylu řeší speciální ustanovení § 49a obč. zák., podle něhož je třeba postupovat.

Dovolatelka uvádí, že odvolací soud nevyvodil důsledky z toho, že od smlouvy v důsledku prodlení dlužníků odstoupila. Je však třeba uvést, že odstoupení od smlouvy má za následek její zrušení od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.), a v důsledku toho obnovení vlastnického práva převodce. Této hmotněprávní situaci pak odpovídá procesní návrh převodce na uložení povinnosti nabyvatele věc mu vydat (vyklidit nemovitost, a to oproti vrácení plnění přijatého převodcem). V dovoláním napadeném rozhodnutí však soud rozhodoval o návrhu na vyslovení neplatnosti smlouvy a proto se nemohl uvedenými nároky zabývat (dovolací soud, který je podaným dovoláním vázán, se nemohl zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy v dané věci). Proto nelze vytýkat odvolacímu soudu, že nerozhodl o nároku, který dovolatelka neučinila předmětem řízení, popřípadě žalobu v části, týkající se takto uplatněného nároku, vzala zpět (viz čl. 96 v. spisu). Dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tak ve věci není dán.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2000

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková