22 Cdo 2502/2011
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák., § 150 odst. 4 obč. zák., § 149 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 2502/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. N. , bytem ve S. S., S. r. 83, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému Ing. J. N., bytem v Č. L., H. 2177, zastoupenému JUDr. Danuší Koldovskou, advokátkou se sídlem v České Lípě, náměstí T. G. Masaryka 169, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 69/2006, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci ze dne 15. března 2011, č. j. 35 Co 123/2010-230, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou ze dne 20. 3. 2006 domáhala vypořádání společného jmění manželů.
Okresní soud v České Lípě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 15 C 69/2006-198, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2010, č. j. 15 C 69/2006-202, přikázal ze společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci v rozsudku blíže specifikované pod body 1 26 (výrok I.), pozemek parc. č. 1683/21 orná půda v k. ú. D. u. M. j. společně s venkovními úpravami v rozsudku blíže specifikovanými pod body 1 6 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 637.108,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a na úhradu venkovního osvětlení ve výlučném vlastnictví žalovaného uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.742,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. VII.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2005. Účastníci nabyli za trvání manželství do společného jmění manželů movité věci označené pod body 1 26 ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a pozemek parc. č. 1683/21 orná půda v k. ú. D. u. M. j. společně s venkovními úpravami v rozsudku blíže specifikovanými pod body 1 6 ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně nezahrnul do společného jmění manželů budovu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1683/19 v k. ú. D. u. M. j., neboť tato budova stájí byla postavena žalovaným na jeho pozemku z výlučných prostředků žalovaného získaných darem od jeho rodičů. Ze stejných důvodů nezahrnul soud prvního stupně do společného jmění manželů venkovní úpravy (zpevněné plochy a sadové obrubníky) stavebně související se stavbou stájí. Do společného jmění manželů soud prvního stupně nezahrnul ani tvrzené vnosy ze společného jmění do výlučného vlastnictví žalovaného (garážová vrata, zpevněná plocha s dlážděným povrchem přístupový chodník k rodinnému domu, balkonové zábradlí), když dospěl k závěru, že tyto úpravy byly pořízeny z výlučných prostředků žalovaného před uzavřením sňatku . Naopak jako vnosy ze společného jmění do výlučného vlastnictví žalovaného zahrnul venkovní osvětlení v hodnotě 5.472,- Kč. Dovodil dále nárok žalovaného na odečtení jeho vnosu 360.000 Kč vynaloženého na výstavbu pískovcových ohradních zdí, přestože nárok na tento vnos uplatnil žalovaný po více jak třech letech od rozvodu manželství, neboť podle soudu prvního stupně tento nárok dle § 150 odst. 4 obč. zákona nezanikl . Po odečtení hodnoty vnosu žalovaného 360.000,- Kč od celkové hodnoty společného jmění manželů 1.637.219 Kč se žalovanému dostalo 1.274.219,- Kč, polovinu z této částky (637.108,50 Kč) proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 35 Co 123/2010-230, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením ve výrocích I., II. a III. změnil pouze tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze společného jmění účastníků částku 818.609,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. V.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil rozsah zaniklého společného jmění manželů, a to i co do závěru, že jeho součástí nebyla budova stájí, kterou žalovaný vystavěl sám ze svých výlučných prostředků, které mu daroval otec. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil nárok na vypořádání vnosu žalovaného ve výši 360.000 Kč, který žalovaný uplatnil až po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů a není ho již proto možné v řízení o vypořádání společného jmění manželů projednat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení. Žalobkyně napadá výslovně výrok I. a V. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nalézacím soudům vytýká, že do společného jmění manželů nezahrnuly budovu stájí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti projednat nárok na vypořádání vnosu 360.000 Kč. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně a žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalobkyně pouze ohledně částky, kterou je povinen zaplatit žalovaný na vypořádání jejího podílu ze zaniklého společného jmění účastníků; ta tak není subjektivně legitimována podat dovolání proti měnící části, a na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7176). Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen Soubor )].
Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila. V rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká, že do společného jmění manželů nezahrnuly budovu stájí. T vrdí sice, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však pouze polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů (nutno poznamenat, že vždy řádně odůvodněnými) o tom, že budovu stájí vystavěl pouze žalovaný ze svých výlučných prostředků, darovaných mu jeho otcem. Nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem).
Dovolatelka podala dovolání výslovně i proti výroku V. odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 pod č. 4).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalovaného.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8042 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Žalovaný v dovolání nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který předmětem vypořádání společného jmění účastníků neučinil i tvrzený vnos žalovaného v částce 360.000 Kč na výstavbu ohradních zdí z jeho výlučného majetku do majetku společného a neprovedl vypořádání tohoto vnosu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že nárok na vypořádání vnosu 360.000 Kč uplatnil žalovaný včas, a proto hodnotu vnosu odečetl od celkové hodnoty společného jmění účastníků, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nárok na vypořádání vnosu uplatnil až po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění účastníků, tedy opožděně.
Zatímco tedy soud prvního stupně vnos předmětem vypořádání společného jmění manželů učinil, odvolací soud vnos žalovaného nevypořádal; tento postup pak dovolatel v dovolání výslovně napadá. Potud práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uvedené skutečnosti nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v daném směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalovaného však není důvodné.
Praxe dovolacího soudu je jednotná potud, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8310, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněný tamtéž).
V dané věci žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu prvního stupně podána dne 13. února 2006, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo k zániku společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod manželství účastníků) dne 23. března 2005. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 23. března 2008.
Z obsahu spisu se podává, že ve vztahu k vnosu 360.000 Kč, s jehož nevypořádáním v rámci společného jmění manželů dovolatel nesouhlasí, tato podmínka splněna není, neboť žalovaný hodnotu vnosu uplatnil až dne 1. června 2009, tj. zjevně po uplynutí tří let od zániku společného jmění účastníků. Za této situace, jestliže odvolací soud neučinil tvrzený vnos žalovaného předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí správné a dovolání žalovaného není důvodné.
Dovolací soudu proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl, když nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného o tomto dovolání; protože žalovanému v řízení o dovolání žalobkyně nevznikly žádné náklady (zástupce žalovaného se k dovolání nevyjádřil, ani neučinil jiný úkon právní služby), nemá právo na náhradu jeho nákladů ani žalovaný. Podobně žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného o tomto dovolání, a protože žalobkyni rovněž nevznikly žádné náklady v řízení o dovolání žalovaného, nemá ani ona právo na náhradu jeho nákladů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu