22 Cdo 2501/98
Datum rozhodnutí: 18.01.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2501/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. Ch. a 2) J. Ch., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 231/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 1998, čj. 16 Co 126/97-224, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. února 1998 čj. 16 Co 126/97-224 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 12. září 1996, čj. 5 C 231/92-144, zamítl "žalobu s návrhem, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit a žalobci vyklizený odevzdat dům č. p. 355 v P., se zastavěnou plochou č. parc. 833 a zahradou č. parc. 834 v k. ú. H., které jsou zapsány u G. P., Střediska geodézie P. na listu vlastnictví č. 73 pro obec hl. m. P. a kat. území H." a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce F. V. st. (nar. 22. 11. 1887) a A. V. nabyli shora uvedené nemovitosti do vlastnictví trhovou smlouvou ze 7. 6. 1939, každý z jedné id. poloviny. Otec žalobce 23. 3. 1965 zemřel a jeho dědici ze zákona byli manželka A. V. a žalobce. V průběhu dědického řízení A. V. jako spoluvlastnice jedné poloviny předmětných nemovitostí a dědička jedné čtvrtiny těchto nemovitostí se svolením bývalého Státního notářství pro Prahu 5 ve smyslu § 41 zák. č. 94/1964 Sb., notářského řádu, převedla kupní smlouvou z 13. 5. 1966 id. 3/4 těchto nemovitostí na rodiče žalovaných J. a M. Ch. Žalobce, který v roce 1963 emigroval, zastoupený na základě plné moci ze dne 7. května 1966 JUDr. V. R., uzavřel rovněž v průběhu dědického řízení ve smyslu § 41 notářského řádu 1. 6. 1966 kupní smlouvu s manžely J. a M. Ch., jejímž předmětem byla id. čtvrtina nemovitostí. A. V. 25. 12. 1967 zemřela. Po rozvodu manželství s M. Ch. se na základě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stal výlučným vlastníkem nemovitostí J. Ch., který je převedl darovací smlouvou z 10. 6. 1986 na žalované, každému z id. poloviny. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci nelze poskytnout ochranu podle § 126 obč. zák. neboť není vlastníkem předmětných nemovitostí, když A. V. byla 13. 5. 1966 ve smyslu § 38 obč. zák. způsobilá k uzavření kupní smlouvy s manžely Ch. a také žalobce uzavřel 1. 6. 1966 kupní smlouvu platně prostřednictvím zmocněnkyně. I kdyby však žalobce byl vlastníkem nemovitostí, žalovaní a jejich právní předchůdci drželi nemovitosti od roku 1966 v dobré víře, že jim patří, takže by podle § 135a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 "došlo k vydržení domu", a "obdobně upravil vydržení i § 134 obč. zák. účinný od 1. 1. 1992."

Odvolací soud po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví-psychiatrie, z něhož zjistil, že A. V. 13. 5. 1966 trpěla ateriosklerotickou demencí a senilním marasmem, dospěl k závěru, že nebyla uvedeného dne schopna samostatně jednat a nebyla tedy způsobilá k uzavření kupní smlouvy s rodiči žalovaných ohledně 3/4 předmětných nemovitostí. Žalobce však neprokázal, že byl jediným dědicem po A. V., a i kdyby takový důkaz nabídl, předmětné nemovitosti vzhledem k jejich prodeji A. V. za jejího života do dědictví zahrnuty nebyly a dědictví k nim žalobci potvrzeno být ani nemohlo. Odvolací soud uvedl, že "zastává stanovisko, že ačkoli platný obč. zák. z roku 1964 do současnosti sice vychází z koncepce, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 o. z.), avšak že se zároveň v dědickém právu uplatňuje princip obligatorní úřední ingerence, že tedy k tomu, aby bylo možno určité věci či majetkové hodnoty pokládat za nabyté děděním, musí být takové nabytí konstatováno rozhodnutím příslušného státního orgánu, tj. dnes soudu, dříve (do 31. 12. 1992) státního notářství. Žalobce však takové rozhodnutí nepředložil, proto odvolací soud dospěl k závěru, že neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci k žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí." Odvolací soud proto shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když uvedl, že pro nadbytečnost se již nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva k nemovitostem žalovanými, resp. jejich právními předchůdci. Odvolací soud ve výroku svého rozsudku připustil dovolání pro řešení otázky, zda "je předpokladem aktivní legitimace k ochraně vlastnického práva, o němž se tvrdí, že bylo nabyto děděním, rozhodnutí příslušného orgánu potvrzujícího nabytí dědictví k předmětu ochrany.". Dále odvolací soud nepřipustil dovolání "k řešení výkladu zmocnění vyplývajícího z procesní plné moci udělené pro potřeby dědického řízení a neopravňujícího výslovně k prodeji nemovitosti".

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen"o. s. ř.") a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst 3 písm. d) o. s. ř. Namítá, že "ke spisu byl připojen dědický spis, ve kterém bylo projednáno dědictví po matce a z něho je patrné, že byl jediným dědicem". Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k tomu, aby věc byla pokládána za nabytou dědictvím, je třeba rozhodnutí státního orgánu. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad § 126 obč. zák ve vztahu k § 460 téhož zákona a zdůrazňuje, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a rozhodnutí o vypořádání dědictví má pouze deklaratorní povahu. Dědicové jsou aktivně legitimování k podání jakékoliv žaloby, týkající se výkonu vlastnických práv k věci, která je předmětem dědictví. Jinak by mohlo dojít i k promlčení nároků, neboť samotný akt zahájení dědického řízení nestaví běh promlčecích lhůt, případně vydržecích. Žalobce poukazuje v této souvislosti na § 107 odst. 3 o. s. ř. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o jeho věcné legitimaci vzhledem k tomu, že nemovitosti nebyly projednány v dědictví, měl podle žalobce sám k jejich "doprojednání dát podnět a toto řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. přerušit". Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu považuje také otázku, zda na základě plné moci, kterou udělil k zastupování v dědickém řízení na předtištěném formuláři, byla jeho zástupkyně oprávněna k prodeji jeho spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto ohledně řešení otázky připuštěné odvolacím soudem a odmítnuto jako nepřípustné ohledně otázky zastoupení žalobce při prodeji jeho spoluvlastnického podílu k nemovitostem v průběhu dědického řízení po otci.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 239 odst. l, § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vady řízení, uvedené v § 237 odst. l o. s. ř. žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Otázku, zda se dědic může domáhat podle § 126 obč. zák. ochrany vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1 z roku 2001, str. 47. V něm uvedl, že už v rozhodnutí pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla tato problematika řešena tak, že dědice je třeba do pravomocného skončení řízení o dědictví považovat za spoluvlastníky věcí náležejících do pozůstalosti, a tedy jediného dědice je třeba považovat za vlastníka věci. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1586/98 dále dovodil, že "Dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Je-li dědiců více, mohou se domáhat vydání věci za obdobných podmínek jako spoluvlastníci. Uvedené zásady se uplatní i v případě, že doposud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně o jeho dodatečném projednání. Je též nepochybné, že jediný dědic má právo mít věci a patřící do pozůstalosti u sebe: proto má právo domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 2 obč. zák.). Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil, zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví."

Je tedy nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze poskytnout ochranu vlastnického práva ve smyslu § 126 obč. zák. k předmětným nemovitostem, i kdyby prokázal, že je po matce A. V. jediným dědicem 3/4 spoluvlastnického podílu, dokud nebylo jeho nabytí v dědickém řízení potvrzeno.

Námitce žalobce, že odvolací soud měl dědické řízení sám vyvolat a vyčkat rozhodnutí soudu, nelze přisvědčit. Taková povinnost z § 109 odst. 2 o.s.ř. nevyplývá. Podle tohoto ustanovení (na rozdíl od § 109 odst. l o. s. ř.) soud řízení přerušit může, ale nemusí. V tomto smyslu nedošlo tedy k vadě řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

K takové vadě však došlo v důsledku dalšího postupu soudu. Podle § 79 odst. l o. s. ř. je žalobce povinen už v žalobě kromě vylíčení rozhodujících skutečností označit důkazy, kterých se dovolává a a stejná povinnost ohledně označení důkazů vyplývá z § 120 odst. l o. s. ř. Odvolací soud podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nepoučil žalobce, že ohledně tvrzení, že je jediným dědicem po matce, má i povinnost důkazní, tedy že ho nevyzval, aby uvedl, zda a jaké důkazy k prokázání tohoto tvrzení navrhuje. Žalobce totiž takový důkaz nenavrhl (navrhl a také byl proveden jen důkaz dědickým spisem po jeho otci) a dědický spis ohledně projednání dědictví po jeho matce nebyl ani soudem v průběhu řízení připojen.

Vzhledem k opodstatněnosti dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. l, 2 o. s. ř.). Dovolací soud se nezabýval otázkou, zda žalobce uzavřel 1. 6. 1966 platně kupní smlouvu s manžely J. a M. Ch. prostřednictvím zástupkyně. Takovou otázku neřešil ani odvolací soud a přezkum rozsudku odvolacího soudu v této části je proto dovolacím soudem jako soudem přezkumným vyloučen..

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2001

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová