22 Cdo 2500/2008
Datum rozhodnutí: 25.03.2010
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák.




22 Cdo 2500/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Luďkou Horajsovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Koněvova 141, proti žalované R. B. , o odstranění části stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 863/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 22 Co 490/2007-277, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal odstranění přístavby rekreační chaty ev. č. 0130 na pozemku parc. č. st. 522 v k. ú. a obci N., která je ve vlastnictví žalované a zasahuje podle geometrického plánu č. 437-94/2001 na pozemek p. č. 2281/7 v k. ú. a obci N. ve vlastnictví žalobce, a uložení povinnosti žalované zdržet se omezování výkonu vlastnického práva žalobce k nemovitostem č. evid. 0128 na pozemku p. č. st. 570 a pozemku parc. č. 2281/7 v k. ú. N. přístavbou realizovanou v rozporu se stavebním povolením ze dne 8. června 2000, č. j. Výst. 1135/2/2000/Pa. V průběhu řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala vydání rozsudku, aby ve prospěch vlastníka stavby chaty ev. č. 0130 na pozemku parc. č. st. 522 v k. ú. a obci N., bylo zřízeno věcné břemeno přesahu střechy.

Okresní soud v Benešově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. února 2007, č. j. 12 C 863/2003-249, zřídil věcné břemeno přesahu střechy chaty č. ev. 130 na pozemku st. parc. č. 522 v obci a k. ú. N., LV č. 861, nad pozemek č. parc. 2281/7 v obci a k. ú. N., LV 680, zapsaných shodně v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Středočeského kraje, Katastrálního pracoviště Benešov, ve prospěch každého vlastníka chaty č. ev. 130, a to v rozsahu vymezeném body 6, 11 a 12 geometrického plánu Ing. Evy Soukupové č. 600-947/2006, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč jako jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co po částečném zpětvzetí žaloby řízení usnesením ze dne 18. února 2004, č. j. 12 C 863/2003-51, zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se omezování svého vlastnického práva přístavbou z důvodu nadměrného zastínění místností v chatě žalobce na sousedním pozemku, a po té, co jím následně vydaný rozsudek ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 C 863/2003-91, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze 11. října 2005, č. j. 22 Co 293/2005, 22 Co 294/2005-134, zrušen, řízení o vzájemném návrhu žalované na zřízení věcného břemena přesahu bylo zastaveno podle § 83 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a k odvolání žalované proti výrokům III. a V. o nákladech řízení rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 22 Co 490/2007-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž chata ev. č. 0130 postavená na pozemku parc. č. 2297/16 ve vlastnictví žalované zasahuje částí střechy, nejvíce 1,27 m, nad pozemek žalobce parc. č. 2281/7, vše v k. ú. a obci N., uvedená část střechy má tvar trojúhelníku o ploše 5 m2, výměra pozemku žalobce činí 872 m2, pozemek žalované je v terénu umístěn značně pod úrovní pozemku žalobce a stavba ve vlastnictví žalované je stavbou zčásti neoprávněnou, která vznikla jako důsledek stavební činnosti žalované prováděné na základě stavebního povolení ze dne 8. června 2000, kterou byla realizována přístavba a nástavba shora uvedené rekreační chaty ev. č. 0130 v k. ú. a obci N. Ačkoliv žalovaná existenci odborného zaměření polohy stavby tvrdila, předložila pouze zákres rekreační chaty, čímž došlo k porušení podmínek stavebního povolení. Realizace přístavby na cizích pozemcích jednoznačně vyplynula ze zaměření hranice mezi pozemky parc. č. 2281/7 a parc. č. 2297/16, které provedla společnost GEOREAL, s. r. o. dne 13. dubna 2001. Přes výhrady ze strany žalobce žalovaná pokračovala v provádění prací. Odstranění části střechy přesahující na pozemek žalobce by nebylo možné bez značného zásahu do konstrukce střechy, a znamenalo by tak ohrožení statiky a funkce celé chaty. Na základě uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná postupem, kdy sice prováděla stavbu na základě stavebního povolení, avšak jeho podmínky porušila tím, že ve stavbě pokračovala i po zjištění, že střecha přesáhne hranici jejího pozemku, pozbyla dobrou víru, že staví na svém pozemku a dopustila se zásahu do vlastnického práva žalobce. Současně přihlédl k okolnosti, že ze strany žalobce směřovaly na adresu žalované již v předchozí době výhrady a dále ke skutečnosti, že žalovaná zasáhla do vlastnického práva žalobce k pozemku o výměře 872 m2 částí střechy toliko o výměře 5 m2, přičemž pozemek žalované je v terénu umístěn značně pod úrovní pozemku žalobce a že žalovaná po celou dobu řízení byla připravena žalobci poskytnout finanční náhradu. V rámci hodnocení hospodářských ztrát odvolací soud zohlednil, že odstranění části střechy by nebylo možné bez značného zásahu do konstrukce střechy a znamenalo by ohrožení statiky a funkce celé chaty, kterýžto závěr opřel o skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná ze znaleckého posudku Ing. Bartůška ze 6. října 2004, předloženého žalovanou. Ačkoliv umístění části střechy nad pozemek žalobce představuje zásah do jeho vlastnického práva, v užívání pozemku ho značnou měrou neomezuje. Ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že odstranění části stavby není účelné a s přihlédnutím k jejímu charakteru ji nelze přikázat za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku. Poměry účastníků vzniklé neoprávněnou stavbou je proto možné řešit pouze podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), tj. zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se způsobem stanovení výše náhrady paušální částkou 10.000,- Kč, použitým soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil a dále v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí výčet kritérií, které je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky vždy hodnotit, tato kritéria však při hodnocení předmětné věci nevzal v úvahu. Je přesvědčen, že všechna judikaturou uváděná kritéria (tj. vědomí stavebníka o tom, že staví na cizím pozemku, skutečnost, zda dotčený vlastník pozemku zakročil proti neoprávněné stavbě a zda vlastník stavby a jeho rodina v neoprávněné stavbě bydlí či nikoliv, dále rozsah zastavěného pozemku a povaha hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla), svědčí v jeho prospěch a není tedy důvod legalizovat protiprávní stav založený úmyslným chováním žalované v podobě zřízení věcného břemene. Dovolatel zejména namítal, že žalovaná se dozvěděla již v době realizace přístavby, že ji provádí na cizích pozemcích bez souhlasu jejich vlastníků, stavbu nepřerušila, naopak v jejím dokončení pokračovala až přístavbu zcela zrealizovala . V řízení bylo prokázáno, že žalobce v době realizace přístavby na protiprávní chování žalované upozorňoval a to jak žalovanou, tak místně příslušný stavební úřad. Nesouhlasí se závěrem, že odstranění přesahující části přístavby chaty by nebylo možné bez značného zásahu do konstrukce střechy a znamenalo by ohrožení statiky a funkce celé chaty, neboť pro tento závěr v soudním spise chybí důkaz. Žalovaná navíc přístavbu rekreační chaty realizovala do výšky 7,6 m nad terénem, čímž smazala terénní rozdíly mezi pozemky účastníků řízení a způsobila i zastínění chaty žalobce postavené na pozemku p. č. 2281. Podle přesvědčení žalobce, soudy měly rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaná v průběhu řízení nerozporovala, že svoji stavbu chaty neužívá k trvalému bydlení, ale toliko k příležitostné rekreaci. Z uvedeného podle jeho názoru vyplývá, že protiprávní jednání žalované bylo v posuzovaném případě vědomé a úmyslné, kdy žalovaná se zřejmě spoléhala na jeho dodatečné zhojení, např. návrhem na odkoupení části pozemku od žalobce. Dovolatel má za to, že za této situace nelze spravedlivě prosazovat a chránit zájmy žalované jako stavebníka a poukazovat na dodatečné návrhy žalované na zhojení jí úmyslně vytvořeného protiprávního stavu jako důkaz její snahy a ochoty o vyřešení celé věci, a tedy podpůrně na důvod, proč je třeba poměry mezi účastníky řízení uspořádat jinak než odstraněním části stavby. Poukazuje v této souvislosti na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, podle nichž musí být prioritně poskytnuta ochrana vlastnickým právům majitele pozemku a nikoli právům neoprávněného stavebníka a kde bylo současně konstatováno, že je třeba posuzovat, zda v konkrétním případě neexistují důvody zvláštního zřetele hodné, kvůli nimž by odstranění neoprávněné stavby či její části bylo nadměrně tvrdým zásahem. Žalovaná žádný takový důvod během řízení netvrdila a ani nebyl objektivně zjištěn, neboť přístavba neslouží k trvalému bydlení žalované a její rodiny ani k veřejně prospěšným účelům a rovněž tak na ni nikdo není existenčně závislý. Překážkou pro odstranění přístavby nemůže být přitom ani skutečnost, že se stala součástí původní stavby jako věci hlavní. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. prosince 2007. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Oproti přesvědčení dovolatele, který spatřuje přípustnost dovolání též v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je třeba přípustnost v daném případě posuzovat toliko z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud, který zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 C 863/2003-91, usnesením ze dne 11. října 2005, č. j. 22 Co 293/2005, 22 Co 294/2005 134, tak sice učinil z důvodu neúplného skutkového zjištění a s pokynem, aby soud prvního stupně doplnil dokazování, avšak citovaný důvod pro zrušení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně byl spojen s právním názorem odvolacího soudu o potřebnosti postupu podle § 135c odst. 3 obč. zák., učiněným poté, co se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neoprávněnosti předmětné stavby, o neúčelnosti jejího odstranění z pozemku žalobce a o nemožnosti jejího přikázání do vlastnictví žalobce. Z odůvodnění rušícího rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že soud prvního stupně byl shora uvedeným právním závěrem odvolacího soudu o postupu podle § 135c odst. 3 obč. zák. vázán. Závazným právním názorem soudu sice nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění, avšak současně musí platit, že mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nesmí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato příčinná souvislost v posuzovaném případě byla dána tím, že soud prvního stupně postupoval podle právního názoru vysloveného v rušícím rozsudku soudu prvního stupně na základě pokynu, aby se zabýval předpoklady zřízení věcného břemene, zejména určil jeho rozsah a částku, za kterou bude zřízeno , přičemž tato zjištění vyústila ve zřízení věcného břemene ve prospěch žalované soudem prvního stupně, čímž tento svůj předchozí zamítavý rozsudek po právní stránce změnil v důsledku závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem.

Podle § 135c odst. 1 zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen vlastník stavby ). Podle odst. 2 téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23; dále jen R 23/2003 ).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že přístavba chaty v části přesahu střechy, jejíhož odstranění se žalobce domáhá, se zčásti nachází na pozemku žalobce, přičemž žalovaná neměla od žalobce souhlas k tomu, aby při realizaci přístavby své chaty umístila část této přístavby způsobem zasahujícím přesahem střechy nad pozemek žalobce o výměře 872 m2 v rozsahu o výměře 5 m2. Současně s tím vyšel ze závěru, že odstranění neoprávněné stavby v rozsahu, v němž zasahuje na pozemek žalobce, by bylo neúčelné, neboť by to nebylo možné bez značného zásahu do konstrukce střechy a znamenalo by tím ohrožení statiky a funkce celé chaty a že umístění střechy nad pozemkem žalobce nepředstavuje zásah do vlastnického práva žalobce, který by jej značnou měrou omezoval v užívání jeho pozemku. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že posuzovaný zásah do vlastnických práv žalobce je řešitelný zřízením věcného břemena na dotčené části pozemku žalobce za náhradu.

Dovolatel kritiku právních závěrů zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a na základě toho učinil nesprávné právní závěry, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jeho argumentace směřuje k přesvědčení, že neúčelnějším řešením posuzované situace ve smyslu § 135c obč. zák. by s ohledem na okolnosti případu bylo odstranění části stavby žalované v rozsahu, v jakém zasahuje na pozemek žalobce, namísto soudem zvoleného způsobu zřízení věcného břemene za stanovenou náhradu. Dovolatel polemizuje se skutkovým zjištěním soudů, že odstranění přesahující části přístavby chaty by nebylo možné bez zásahu do celkové konstrukce střechy potud, že tento závěr nevyplývá z žádného důkazů provedeného v průběhu řízení. Toto zjištění učinily soudy ze znaleckého posudku Vlastimila Bartůška ze dne 6. října 2004, kterým byl proveden důkaz u jednání soudu prvního stupně dne 20. října 2004. Z uvedeného posudku se jednoznačně podává, že na krovech a římse byla provedena protipožární opatření a není možné stávající provedení římsy a krovu přestavět, neboť by tím došlo vedle narušení architektonického vzhledu nemovitosti i k porušení veškerých požárních předpisů a nařízení. Z obsahu protokolu před soudem prvního stupně ze dne 20. října 2004 se dále podává, že tento posudek byla žalobci i jeho zástupci poskytnut soudem k nahlédnutí, přičemž k části posudku týkající se možnosti odstranění části stavby žalobce ani jeho zástupce u jednání soudu prvního stupně neuplatnili jakékoliv výhrady. Závěry znalce si mohl odvolací soud ověřit ve vztahu k architektonickému narušení i poznatky soudu prvního stupně provedenými v rámci šetření na místě samém ze dne 27. listopadu 2003 a z fotodokumentace předložené žalobcem. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.

Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně z možností daných mu § 135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003.

Ustanovení § 135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná.

Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval kritérii vymezenými zmíněnou judikaturou a svůj závěr o neúčelnosti odstranění neoprávněné přístavby a potřebě zřízení věcného břemene podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil. Ačkoliv některá z rozhodných kritérií svědčí ve prospěch žalobce a k zásahu do vlastnického práva žalobce došlo jednáním ze strany žalované, nelze přehlédnout, že výsledné omezení žalobce přístavbou žalované v rozsahu části neoprávněně postavené na jeho pozemku, s odkazem na zjištěné okolnosti (zejména poměrně malá velikost přesahu střechy žalované (5 m2) na pozemek žalobce oproti celkové rozloze pozemku žalobce (875 m2), terénní zlom mezi pozemky způsobující, že pozemek žalované je níže položen než pozemek žalobce), není nijak významné. Oproti přesvědčení žalobce dovolací soud rovněž zastává názor, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani postoj samotné žalované během řízení, která, jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, žalobci nabízela v jeho průběhu finanční vypořádání až ve výši 50.000,- Kč. Žalobce však tuto kompenzaci, několikanásobně převyšující soudem konečně přiznanou částku 10.000,- Kč jako náhradu za zřízení věcného břemene odmítl, jakož i všechny předchozí smírné návrhy žalované.

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nepřihlédl k důkazu posudkem o zastínění jeho objektu neoprávněnou přístavbou žalované, tato námitka je zjevně bezdůvodná, neboť podle fotodokumentace doložené samotným žalobcem je zřejmé, že intenzita zastínění stavebního objektu chaty žalobce by se v případě odstranění části přístavby chaty žalované přesahující na pozemek žalobce prakticky nezměnila, neboť právě přesah střechy přístavby, který na pozemek ve zjištěné výměře 5 m2 zasahuje, tvoří nejnižší část střešní vazby přístavby, která se navíc, díky zjištěnému terénnímu rozdílu na hranicích pozemků účastníků, nachází velmi nízko nad úrovní dotčeného pozemku žalobce. Ani z tohoto pohledu pak nelze dospět k závěru, že by odstranění neoprávněné přístavby žalované z pozemku žalobce bylo účelným.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu