22 Cdo 2493/2011
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 119 obč. zák.




22 Cdo 2493/2011
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně SINCO MĚLNÍK společnost s ručením omezeným , se sídlem v Mělníku, K přívozu 3230, IČO: 25656350, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalovaným: 1) M. S. , bytem v P. 9, M. 449, 2) O. S. , bytem v M., N. V. 3220, oběma zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o nerušení užívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 136/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 28 Co 79/2011-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 5 C 136/2010-183, ve výroku I. zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaných nerušit užívání nemovitostí žalobkyně nacházejících se na pozemku žalovaných parc. č. 2988/91 v katastrálním území a obci M. a tento pozemek uvést v původní stav, v jakém byl ke dni 22. dubna 2010. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným nerušit užívání nemovitostí nacházejících se na pozemcích žalovaných parc. č. 2988/114 a parc. č. 2988/127, obou v katastrálním území a obci M. a uvést v původní stav ke dni 22. dubna 2010 pozemek parc. č. 2988/114 a oplocení areálu žalobkyně v místě hranic pozemků parc. č. 2988/81 a parc. č. 2988. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 28 Co 79/2011-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil však formulaci výroku II. tak, že ,,se zamítá žaloba o povinnost žalovaných nerušit užívání nemovitostí žalobce stojících na pozemcích žalovaných parc. č. 2988/114 a parc. č. 2988/127 v katastrálním území M. umožněním žalobci průjezdu po pozemku parc. č. 2988/114 v katastrálním území M., o povinnost žalovaných uvést do původního stavu ke dni 22. dubna 2010 pozemek parc. č. 2988/114 v katastrálním území M. odstraněním pletivového oplocení a umožněním žalobci přístupu ke kanalizaci a osvětlení pod pozemkem parc. č. 2988/114 v katastrálním území M. a o povinnost žalovaných uvést do původního stavu ke dni 22. dubna 2010 oplocení tím, že bude navráceno pletivové oplocení v místě hranice mezi pozemky parc. č. 2988/81 a parc. č. 2988/91 v katastrálním území M. (výrok I. rozsudku). Odvolací soud dále žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (výrok III. rozsudku správně II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobkyně sice uvádí, že dovolací soud by měl přisoudit zásadní právní význam posouzení, zda stavba komunikace spojená se zemí pevnými základy je či není věcí podle občanského zákoníku , tato otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Pro posouzení věci bylo rozhodné posouzení, zda výsledek stavební činnosti na pozemku parc. č. 2988/114 je samostatnou věcí (jak se domnívá žalobkyně s argumentací, že tuto věc nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy) nebo toliko součást pozemku (jak uzavřely ve svých rozhodnutích nalézací soudy).
Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2901).
Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68). Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4004).
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, přezkoumat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574, rozsudek téhož soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že povrch pozemku parc. č. 2988/14 představuje pouze jeho zpracování navezením několika typů sypkých materiálů (6 cm obalované kamenivo, 22 cm vibrovaný štěrk a 20 cm štěrkopísek) a na nich položené asfaltové plochy v konstrukčním provedení 4 cm. Jestliže za této situace uzavřely, že se nejedná o samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, ale pouze o součást pozemku, nelze takové jejich úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost, protože vzaly v úvahu hlediska rozhodná pro posouzení věci.
Dovolatelka v dovolání dovozovala povahu výsledků stavení činnosti jakožto věci v právním slova smyslu z naznačené okolnosti, že pokud by se jednalo o účelovou komunikaci ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Namítá v této souvislosti, že účelová komunikace je samostatným předmětem úpravy zákonodárce, tudíž se jedná o samostatnou věc předmět vlastnictví , jež může být předmětem občanskoprávních vztahů.
Tato argumentace zjevně odráží okolnost, že nalézací soudy (a zejména odvolací soud) ve svých rozhodnutích učinily zmínku o účelové komunikaci. Je zřejmé, že žalobkyně v dovolání ve vztahu k účelové komunikaci argumentuje její povahou jako samostatnou věcí v právním smyslu, neboť se žalobou domáhá mimo jiné, aby žalovaným byla uložena povinnost nerušit užívání nemovitostí žalobce stojících na pozemcích žalovaných , čímž směřuje k závěru, že na pozemcích žalovaných se nacházejí nemovité věci v jejím vlastnictví.
Uvedená námitka není důvodná, neboť rozhodnutí nalézacích soudů je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Povahou účelové komunikace jako věci v právním slova smyslu se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz (přičemž na podrobné odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud odkazuje) se závěrem, že účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Není-li účelová komunikace stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu