22 Cdo 2484/2006
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2484/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing. J. L., a 2) JUDr. M. L., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 106/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2006, č. j. 61 Co 125/2006-180, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č. j. 18 C 106/2004-160, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu č. p. 23 na stavební parcele č. 20/1 a stavební parcele č. 20/1 o výměře 156 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště K. V., na LV č. pro okres K. V., obec T. a kat. území B. Pod bodem II. dosavadní spoluvlastnický podíl žalobkyně o velikosti ideální jedné čtvrtiny přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaného 1) a pod bodem III. stanovil, že podílovými spoluvlastníky nemovitostí budou nadále žalovaný 1) v rozsahu ideálních tří čtvrtin a žalovaný 2) v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. Pod bodem IV. uložil žalovanému 1), aby na vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatil žalobkyni částku 100 000,- Kč. Pod body V. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.


Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, žalovaný 1) jedné ideální poloviny a žalovaný 2) jedné ideální čtvrtiny. Žalovaní souhlasili s tím, aby podílové spoluvlastnictví k nemovitostem bylo zrušeno a tyto aby byly přikázány do jejich podílového spoluvlastnictví tak, že žalovaný 1) by nadále byl jejich spoluvlastníkem v rozsahu tří ideálních čtvrtin a žalovaný 2) jedné ideální čtvrtiny. Žalobkyně a žalovaný 2) nemovitosti neužívají a ani se nepodílejí na nákladech spojených s jejich provozem a údržbou. Žalovaný 1) je užívá k rekreačním účelům. Podle znaleckého posudku Ing. M. M. činí obvyklá cena nemovitostí částku 400 000,- Kč. Nemovitosti nelze reálně rozdělit, a to zejména z důvodu nepřiměřených nákladů na rozdělení nemovitosti a dále s ohledem na skutečnost, že pro zajištění přístupu do rozdělených nemovitostí a odkanalizování by bylo třeba užívat část pozemku jiného vlastníka. V souladu s návrhy účastníků soud prvního stupně zrušil jejich podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a protože nemovitosti nelze reálně rozdělit, spoluvlastnický podíl žalobkyně přikázal žalovanému 2), takže nemovitosti budou nadále v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně vyšel z obvyklé ceny stanovené znalcem.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 61 Co 125/2006-180, rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku IV. a V. potvrdil, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud žalovanému 1) uložil, aby žalobkyni za spoluvlastnický podíl zaplatil částku 100 000,- Kč. Znalecký posudek Ing. M. M. považoval za přesvědčivý. Podle odvolacího soudu znalec srozumitelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami byl veden při stanovení obvyklé ceny, a žalobkyně žádným relevantním důkazem závěry znaleckého posudku nezpochybnila.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že spoluvlastník, který je zbaven vlastnictví, by měl mít právo na takovou náhradu, která by pozbyté vlastnictví v plném rozsahu nahradila . V daném případě je diametrální rozdíl mezi cenou vypočtenou podle cenového předpisu a cenou, kterou by bylo možno dosáhnout prodejem nemovitostí. Při určení přiměřené náhrady, která by měla odpovídat obecné ceně, nelze vycházet z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě v době rozhodování prodat příslušný spoluvlastnický podíl, tedy vzít za základ cenu určenou znaleckým posudkem a propočítat ji k velikosti spoluvlastnického podílu . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Výkladem pojmu přiměřená náhrada se dovolací soud ve své judikatuře již zabýval a konstatoval, že přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném čase. Za takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 110 (dále jen Soubor )]. Dovolací soud dále ve své rozhodovací praxi konstatoval, že přiměřenou náhradu podle ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možné prodat spoluvlastnický podíl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1999, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, publikovaný pod C 1225 Souboru). Právní otázka, kterou ve svém dovolání žalobkyně vymezila, již byla dovolacím soudem v minulosti vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu tak nečiní po právní stránce zásadně významným.


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 23. května 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu