22 Cdo 247/99
Datum rozhodnutí: 21.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 247/99

ČESKÁ REPUBLIKA

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: l) E. P., 2) A. S. a 3) O. P., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 183/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 1998, č. j. 13 Co 159/98-97,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 1998, č. j. 13 Co 159/98-97, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 15. října 1997, č. j. 12 C 183/96-67, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 15. října 1997, č. j. 12 C 183/96-67, kterým bylo určeno, že žalobce F. P., ženatý, je výlučným vlastníkem objektu bydlení čp. 191 se zastavěnou plochou p. č. 386/1 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Přerově v katastrálním území a obec H., okres P.". Současně připustil proti svému rozhodnutí dovolání.

Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce nabyl postupní smlouvou uzavřenou 21. 6. 1957 jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí od otce E. P. a druhou ideální polovinu nabyl dědictvím po matce A. P. na základě usnesení bývalého Státního notářství v Hranicích z 6. 3.1958 sp. zn. D 222/57. Tyto nemovitosti byly dne 4. května 1960 rozhodnutím Okresního národního výboru v P. č. j. Fin 17-88/59-133-Kli převedeny podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky Ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l. do vlastnictví československého státu a předány do správy podniku Restaurace a jídelny v O. Podle předpisů o správě národního majetku byly později nemovitosti převedeny do správy Podniku bytového hospodářství v H. (dále jen PBH"). Poté, co nabyl účinnosti zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen restituční zákon"), byly o vydání předmětných nemovitostí oprávněným osobám postupně uzavřeny s povinnou osobou, kterou bylo PBH, dvě dohody. První z těchto dohod, ve které jako oprávněná osoba vystupoval jen žalobce, byla uzavřena 4. 2. 1991, nebyla však registrována příslušným státním notářstvím a nestala se účinnou. Druhá dohoda byla uzavřena 2. 5. 1991 a jako oprávněné osoby v ní vystupovali žalobce a žalovaní. Tato dohoda byla 3. 5. 1991 registrována Státním notářstvím v Přerově pod sp. zn. 6 RE 34/91 a na jejím základě byl v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Přerově zapsán jako spoluvlastník ideálních 5/8 nemovitostí žalobce a každý z žalovaných jako spoluvlastník ideální 1/8. Při uzavírání této dohody byla pominuta skutečnost, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť účastníci vycházeli z právního názoru, že dědické řízení, vedené pod sp. zn. D 222/57, na základě něhož žalobce získal druhou polovinu nemovitostí po své matce, bylo završeno nesprávným rozhodnutím, jímž žalobce získal do vlastnictví i podíly dalších dědiců v rozsahu 3/8 předmětných nemovitostí; proto dohoda o vydání věci směřovala k nápravě" údajně nesprávného rozhodnutí o dědictví. Soudy rozhodující v nalézacím řízení však vzaly za prokázané, že další dědici (žalovaní) v této věci pověřili žalobce v dědickém řízení neomezeným zastupováním zahrnujícím oprávnění k uzavření dohody o rozdělení dědictví a k tomu mu poskytli ověřené zvláštní plné moci. Dne 7. listopadu 1957 bylo dědictví projednáno za účasti zůstavitelčina manžela E. P. a žalobce a byla schválena dohoda o rozdělení dědictví, podle které žalobce získal sporné nemovitosti, na dědických podílech měl vyplatit E. P. a E. S. po 8.000,- Kč a zaplatit dědické poplatky. Soudy v nalézacím řízení konstatovaly, že předmětné nemovitosti měly být podle restitučního zákona vydány žalobci. Uvedly, že uplatněný nárok má oporu v ustanoveních § 123 a § 126 obč. zák., není podroben režimu ustanovení § 9 zákona restitučního zákona a to zejména ve vztahu k jeho novele provedené zákonem č. 137/1991 Sb., když ustanovení § 9 odst. 2 restitučního zákona s jednoroční lhůtou zde uvedenou se týká pouze takových situací, ve kterých existuje pluralita oprávněných osob. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť jedinou oprávněnou osobou byl žalobce a situace uvedená v § 3 restitučního zákona nenastala. Odvolací soud připustil dovolání pokud jde o problematiku výkladu dosahu právní moci rozhodnutí státního notářství v souvislosti s dosahem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.", a pokud jde o výklad § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. v novelizovaném znění".

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [správně § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil s konstatováním soudu prvního stupně, že nároky podle zákona č. 403/1990 Sb. byly uplatněny včas, neboť ještě před uplynutím zákonné lhůty došlo k jednání mezi žalobcem a povinnou stranou, ostatně ve vztahu ke všem účastníkům již 2. 5. 1991 byla vyhotovena mimosoudní dohoda o restituci a na základě ní příslušné nemovitosti byly vydány." V této souvislosti uvádějí, že namítali nedodržení jednoleté lhůty pro podání žaloby podle § 9 odst. 2 restitučního zákona ve znění zákona č. 137/1991 Sb. Žalobce nedodržel rovněž lhůtu pro výzvu k vydání věci, která běžela dle § 19 odst. l restitučního zákona, neboť v uvedené lhůtě sice vyzval povinnou osobu k vydání části majetku, která mu byla vydána, avšak nevyzval ji k vydání majetku celého. V souvislosti s řízením o dědictví po žalobcově matce nesouhlasí s názorem, že by došlo k uzavření platné dědické dohody. Rozhodnutí státního notářství nemohlo nabýt právní moci, protože jim nebylo doručeno; doručení rozhodnutí žalobci jako jejich zástupci je neúčinné. Bylo nepřípustné, aby v dědickém řízení byli zastoupeni žalobcem pro kolizi zájmů. Ani právní zástupce s generální plnou mocí není oprávněn přisvojit si na základě této plné moci majetek jiného. Plné moci pro dědické řízení po A. P. neměly jen procesní význam, jak se domnívá odvolací soud. Žalobce podle nich činil za některé dědice hmotněprávní úkony spočívající ve vzdání se majetku (dědictví) a proto měly i podstatný význam hmotněprávní. Odvolací soud se dále nezabýval námitkou žalovaných, že nebyl proveden vklad práva (intabulace) žalobce k polovině nemovitostí po matce do pozemkové knihy, což bylo podstatnou podmínkou pro nabytí vlastnictví. Tento nedostatek nebyl zhojen změnou právních předpisů, neboť k této změně došlo až v době, kdy nemovitosti vlastnil stát. Navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání podává žalobce vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolatelé opakují výhrady obsažené v odvolání, jimiž se odvolací soud zabýval. Napadený rozsudek pokládá za správný. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žaloba na určení vlastnického práva se opírá o ustanovení § 123 a § 126 obč. zák., jedná se o ochranu nepromlčitelného vlastnického práva a nikoliv o vztah mezi oprávněnými osobami podle § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. v platném znění. V řízení o projednání dědictví po A. P. bylo postupováno podle tehdy platných právních předpisů včetně zákona č. 116/1951 Sb., přičemž otázka právní moci rozhodnutí vydaného v tomto řízení je otázkou procesní a nelze do ní vnášet aspekty hmotného práva. Navrhuje dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právní otázky, pro jejichž řešení připustil dovolání, ve výroku rozsudku, ale pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání napadat řešení všech právních otázek, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

V dané věci jak okresní soud, tak i krajský soud dospěly k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti a že v řízení uplatňuje nárok na určení již existujícího vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k § l26 odst. l obč. zák., podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Odvolací soud výslovně uvedl, že uplatněný nárok má oporu v ust. §§ l23, l26 o.z. a není podroben režimu § 9 zákona č. 403/l990 Sb.", ve znění zákona č. l37/l99l Sb.

Soudy rozhodující v nalézacím řízení vycházely ze zjištění, že žalobce pozbyl v roce l960 vlastnictví předmětných nemovitostí v důsledku rozhodnutí správního orgánu; jeho vlastnické právo mělo být obnoveno na základě dohody o vydání věci z 2. 5. l99l, registrované státním notářstvím. Na základě této dohody však bylo žalobci vydáno jen ideálních 5/8 nemovitostí, zbývající ideální část byla vydána žalovaným. Ani zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, ani jiný právní předpis neposkytuje oporu pro právní názor, že v případě, že věc je vydána více osobám, z nichž jen jedna je ve skutečnosti oprávněnou osobou, stane se výlučným vlastníkem celé věci oprávněná osoba.

V projednávané věci byly nemovitosti vydány všem účastníkům, a to žalobci v rozsahu ideálních 5/8. Pouze v tomto rozsahu bylo obnoveno žalobcovo vlastnické právo a v tomto rozsahu se stal spoluvlastníkem věci. Pokud se však v této situaci domáhal určení vlastnického práva k celé věci, aniž prokázal řádný právní důvod, na jehož základě by nabyl vlastnické právo i ke zbývajícím ideálním 3/8 nemovitosti, nebyla žaloba důvodná. Pro restituci vlastnického práva a pro následné určení jeho existence není rozhodující, jaký podíl měl být žalobci na základě dohody s povinnou osobou, registrovanou státním notářstvím, vydán, ale je rozhodující, co mu ve skutečnosti vydáno bylo. Žalobce pak netvrdil, že by zbývající ideální část nemovitostí, která mu vydána nebyla, získal do vlastnictví na základě jiného právního titulu.

Pokud soudy v nalézacím řízení vycházely z právního názoru, že v případě, že věc je vydána více osobám, z nichž jen jedna je osobou oprávněnou, stává se tato oprávněná osoba ze zákona vlastníkem celé věci, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Lze dodat, že rozsudek na určení vlastnictví k věci podle § 80 písm. c/ o. s. ř. je rozsudkem deklaratorním, který předpokládá, že určené právo existuje již v době vydání rozsudku.

V důsledku shora uvedeného právního názoru dovolacího soudu je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce, který neuplatňuje nárok na vydání věci podle restitučního zákona, ale nárok na určení vlastnického práva, podal žalobu ve lhůtě, stanovené restitučním zákonem; tato lhůta by byla významná jen při žalobě podle § 9 odst. 2 tohoto zákona. Nelze však přisvědčit dovolatelům, že žalobce nevyzval povinnou osobu k vydání celých nemovitostí; lze poukázat na dohodu, uzavřenou mezi žalobcem a povinnou osobou 4. 2. l99l, která se týkala vydání celé nemovitosti (byť tato dohoda nebyla státním notářstvím registrována).

Dovolatelé též namítají, že jejich zastupování žalobcem v dědickém řízení po A. P. bylo nepřípustné pro kolizi zájmů mezi zástupcem a zastoupenými, neboť jak zástupce, tak i zastoupení měli v řízení postavení dědiců. Vzhledem k tomu, že A. P. zemřela ll. 6. l957 a pozůstalost byla projednána 7. ll. l957, bylo třeba zastoupení dědiců posoudit podle § 56 a násl. obč. zák. č. l4l/l950 Sb., který neobsahuje obdobné ustanovení, jako obč. zák. č. 40/l964 Sb., který v § 22 odst. 2 stanoví, že zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Publikovaná judikatura připouští, aby dědic zastupoval v dědickém řízení jiné dědice (R l2/l966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pokud mezi nimi není v konkrétním případě rozpor v zájmech. Pokud se státní notářství otázkou rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného nezabývalo, lze se domáhat nápravy návrhem na obnovu řízení o dědictví (R 49/l975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na právní moc rozhodnutí státního notářství o projednání dědictví však nemá tato skutečnost vliv.

K námitce, že žalobce nenabyl spoluvlastnické právo k ideální l/2 nemovitosti děděním po A. P., neboť jeho právo nebylo vloženo do pozemkové knihy, lze uvést, že konstantní judikatura vychází ze skutečnosti, že po nabytí účinnosti obč. zák. č. l4l/l950 Sb. nevyžadovaly tehdy platné právní předpisy tento vklad k nabytí vlastnického práva (viz též R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21.srpna 20000

JUDr. Jiří S p á č i l CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová