22 Cdo 2461/2015
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 142 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 2461/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 870/27, proti žalované M. Č. , zastoupené JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 432/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2014, č. j. 57 Co 126/2014-593, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Jarmily Bajerové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 64 C 432/98-576, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. 2188, objektu bydlení na pozemku parc. č. 2188, pozemku parc. č. 2189 a pozemku parc. č. 2953/10 v obci P. (dále jen předmětné nemovité věci ), přikázal předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.), zamítl návrh na zřízení věcného břemene chůze po části pozemku parc. č. 2188/3 k zajištění přístupu k pozemkům parc. č. 2188/1, 2189/1, budově na pozemku parc. č. 2188/1 a k odpadní jímce na pozemku parc. č. 2188/1 (výrok III.), zamítl návrh na zřízení věcného břemene chůze po části pozemku parc. č. 2188/1 (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 1 150 000 Kč (výrok V.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI. a VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 29. 8. 2014, č. j. 57 Co 126/2014-593, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výrokům I., II. a V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. usnesení soudu odvolacího), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud při aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, a na rozhodnutí Nejvyššího osudu SSR ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněné pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle dovolatele měl odvolací soud přihlédnout k individuálním okolnostem případu a o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odkazuje přitom na svůj postoj v řízení a na nesprávné vyhodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. změnil, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, protože nejsou splněny předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 142 odst. 1 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle § 142 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněného, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), od něhož se podle tvrzení žalobce měl odvolací soud odchýlit, platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že pokud soud prvního stupně k návrhu žalobce zrušil podílové spoluvlastnictví, avšak vypořádal jej způsobem odlišným (přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalované) oproti způsobu vypořádání, kterého se domáhal žalobce v žalobě (reálným rozdělením nemovitých věcí), jedná se z pohledu žalobce o úspěch toliko částečný, opodstatňující postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
Tomuto závěru nelze z pohledu dovolacího přezkumu nic vytknout, neboť je zcela ve shodě i s publikovanou judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014) a obstojí i v poměrech konkrétního případu.
Žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nedocenil okolnosti konkrétního případu potud, že mezi žalobcem a žalovanou dlouhodobě docházelo k neshodám o způsobu užívání předmětných nemovitostí a byl to právě žalobce, kdo navrhl vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobkyně mnohokrát v průběhu řízení měnila žalobní návrh, žalobce stále navrhovat reálné rozdělení věcí. Teprve poté, co nalézací soudy na základě znaleckého posudku Ing. Martiny Schulmeisterové údajně nesprávně dovodily, že předmětné nemovité věci nelze vypořádat reálným rozdělením, navrhl žalobce nemovité věci přikázat do svého výlučného vlastnictví.
Dovolací soud nemohl také při hodnocení konkrétních okolností případu přehlédnout, že žalobce navrhoval vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením, což je sice způsob preferovaný zákonem (§ 142 odst. 1 obč. zák.), nicméně nebyl schopen reagovat na průběh řízení, když ze znaleckého posudku Ing. Martiny Schulmeisterové vyplynulo, že předmětné nemovité věci nelze reálně rozdělit. Přikázání do svého výlučného vlastnictví navrhl až na úplném konci řízení. Žalovaná s reálným rozdělením nesouhlasila, následně navrhovala zamítnutí žaloby, popř. rozdělení na bytové jednotky, poté navrhovala, aby byly předmětné nemovité věci přikázány do jejího výlučného vlastnictví s tím, že prokázala, že má prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobci. V závěrečném návrhu žalobce navrhl zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak, že předmětné nemovité věci budou reálně rozděleny a žalovaná v závěrečném návrhu navrhla zamítnutí žaloby. Jelikož soud spoluvlastnictví nevypořádal způsobem, který navrhl žalobce, rozhodl o úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy, že každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný a žádnému nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy obstojí i v poměrech konkrétního případu a závěry odvolacího soudu nejsou v žádném ohledu zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015).
V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podáním ze dne 22. 7. 2015, doručeným Nejvyššímu soudu dne 29. 7. 2015, navrhl žalobce zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2015, č. j. 64 C 432/98-619, kterým Okresní soud v Ostravě vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání.
Podle § 10 odst. 1 věty první a odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí soudní poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen; soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena.
Jestliže odvolatel uhradil soudní poplatek na základě nesprávné výzvy soudu prvního stupně, pak tento soud podle § 10 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích případný přeplatek vrátí.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost jemu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. prosince 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu