22 Cdo 2456/2006
Datum rozhodnutí: 06.06.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2456/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. P., v. d. i., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 346/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 56 Co 220/2005-133, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. V.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-město (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. prosince 2004, č. j. 14 C 346/2000-105, určil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 267 objekt bydlení, postavené na parcele č. 1051, a parcely č. 1051 zastavěná plocha o výměře 478 m2, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P. , a dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Kupní smlouvou z 24. 8. 1987, sepsanou formou notářského zápisu a uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím a J. (správně J.) a V. J. jako kupujícími, žalobce prodal J. a V. J. obytný dům v P., se stavební parcelou č. 1051 o výměře 480 m2 za kupní cenu 39 962,- Kč. J. a V. J. označené nemovitosti prodali kupní smlouvou z 9. 12. 1988 žalovanému. V katastru nemovitostí na LV pro obec a kat. území P. je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 353/88 se žalobce domáhal proti J. a V. J. zaplacení částky 36 952,- Kč, představující nezaplacenou kupní cenu z kupní smlouvy z 24. 8. 1987, po změně žaloby určení, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy z 24. 8. 1987 je po právu , a vyklizení obytného domu. Soud prvního stupně rozsudkem z 1. 11. 1989, č. j. 21 C 353/88-54, žalobu zamítl a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 1990, č. j. 8 Co 106/90-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 31. 5. 1991, sp. zn. 3 Cz 26/91, byly rozsudky soudů obou stupňů z 1. 11. 1989 a 22. 3. 1990 zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V průběhu dalšího řízení žalobce navrhl, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil S. P., v. d. i., a změnil žalobu tak, aby tomuto žalovanému byla uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně změnu žaloby připustil. Následně soud prvního stupně připustil další změnu žaloby dále o určení, že kupní smlouva uzavřená 24. 8. 1987 je neplatná. Podle znalce prof. dr. M. K., DrSc., žalobce za daných okolností nebyl schopen správně chápat obsah jednání před státním notářem při sepisu kupní smlouvy, jeho schopnost komunikace a chápání při jakémkoli úředním jednání je a byla omezena až znemožněna z důvodu organického poškození mozku . žalobce nebyl způsobilý k danému úkonu, především z důvodu nedostatečné komunikace . Podle znalce doc. MUDr. J. H., CSc., žalobce byl v době sepisu hendikepován velmi závažným stupněm hluchoty, těžkou poruchou expresivních řečových funkcí a labilní emotivitou . Soud prvního stupně rozsudkem z 25. 10. 1995, č. j. 21 C 155/91-77, žalobu v celém rozsahu zamítl. Soud mj. dospěl k závěru, že i přes zdravotní poruchy si musel být žalobce vědom projednávaných skutečností. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7. 1. 1997, č. j. 13 Co 515/96-106, rozsudek soudu prvního stupně z 25. 10. 1995 potvrdil s tím, že kupní smlouva byla uzavřena platně a nebyly dány zákonné důvody pro odstoupení od této smlouvy. Oba posledně uvedené rozsudky soudů obou stupňů byl zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze 16. 7. 1998, sp. zn. 28 Cdo 1085/98, z důvodu vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znalec doc. MUDr. J. H., CSc., v doplňku ke svému znaleckému posudku učinil závěr, že při sepisu předmětné smlouvy na státním notářství 24. 8. 1987 nebyl žalobce schopen posoudit obsah této smlouvy pro těžký komunikační hendikep daný jeho poruchou sluchu na hranici hluchoty a těžkou poruchou artikulace mluvené řeči. I kdyby si smlouvu před podpisem přečetl, nebyl by schopen vzhledem ke svému rozrušení a z toho vyplývající neschopnosti koncentrace pozornosti smlouvě porozumět a dosah jejího obsahu posoudit . Soud prvního stupně rozsudkem ze 7. 9. 1999, č. j. 13 C 327/98-71, určil, že kupní smlouva z 24. 8. 1987, uzavřená mezi žalobcem a žalovanými J. a V. J., je neplatná, a zamítl žalobu, aby třetí žalovaný S. P. byl povinen vyklidit předmětné nemovitosti. Soud dospěl k závěru, že žalobce kupní smlouvu uzavřel v přechodné duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 ObčZ, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. U žalobce nebyla zachována rozpoznávací schopnost v důsledku rozrušení a jeho emoční lability. Žalovaní J. a V. J. vlastnické právo k nemovitostem nenabyli, a proto je nemohli později převést na žalovaného. Krajský soud v Plzni rozsudkem z 8. 6. 2000, č. j. 10 C 1143/99-114, odvolání žalovaného S. P. proti rozsudku soudu prvního stupně ze 7. 9. 1999 odmítl a k odvolání žalovaných J. a V. J. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalovaných J. a V. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2000 bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, č. j. 30 Cdo 575/2003-162, odmítnuto a odmítnuta byla také jejich ústavní stížnost směřující proti posledně dvěma uvedeným rozhodnutím. Usnesením Krajského soudu v Plzni z 19. 9. 2001, sp. zn. 19 C 3/2001, potvrzeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze z 3. 10. 2003, č. j. 11 Cmo 225/2003-68, byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou podal žalovaný S. P. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2000, č. j. 10 C 1143/99-114.


Soud prvního stupně neměl pochybnosti o způsobilosti žalobce udělit plnou moc svému zástupci s tím, že žalobce i přes své komunikační potíže zůstává svéprávnou osobou a za určitých okolností je schopen se svým okolím komunikovat, jak vyplynulo ze znaleckých posudků v dřívějším sporu. Na straně žalobce shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy žalovaný neuznává vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem a sám je zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Uvedl, že v dřívějším sporu bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že kupní smlouva z 24. 8. 1987 je absolutně neplatná, nemohlo tak dojít k platnému převodu nemovitostí na žalovaného, žalobce nepřestal být jejich vlastníkem a je jím i nadále. Pokud jde o námitku žalovaného, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl vydržením, soud prvního stupně uvedl, že v dřívějším sporu 16. 11. 1992 byl žalovaný přítomen při jednání, kdy žalobce navrhl, aby žalovaný vyklidil nemovitosti, 7. 12. 1992 byl žalovanému doručen změněný návrh, v němž byla napadána platnost kupní smlouvy z 24. 8. 1987, a 1. 6. 1995 byl žalovanému doručen znalecký posudek doc. MUDr. H., CSc., z něhož bylo možno dovodit vážné pochybnosti o schopnosti žalobce při jednání o uzavření kupní smlouvy porozumět jeho obsahu a chápat jeho smysl. Podle názoru soudu prvního stupně nejpozději okamžikem doručení tohoto znaleckého posudku musel žalovaný ztratit dobrou víru, že mu věc náleží, neboť se mu dostalo kvalifikované informace, která zpochybňovala platnost zmíněné kupní smlouvy. Žalovaný nedržel nemovitosti nepřetržitě po dobu deseti let v dobré víře, že mu patří.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 56 Co 220/2005-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, neměl k němu žádných výhrad a odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky vydržení. Namítl, že do jeho vydržecí doby je třeba započíst dobu, po kterou nemovitosti drželi manželé J., tj. dobu od 8. 10. 1987, kdy byla bývalým Státním notářstvím P. registrována kupní smlouva z 24. 8. 1987. Žalobce podal žalobu 21. 12. 2000, tedy po době delší než 13 let, přitom mu nic nebránilo v tom, aby žalobu podal dříve. Pokud jde o otázku ztráty dobré víry žalovaného, že mu nemovitosti patří, žalovaný nesouhlasí s tím, že se tak stalo okamžikem, kdy mu byl doručen znalecký posudek, obsahující pochybnosti o duševním stavu žalobce. Podle názoru žalovaného znalecké posudky vyhotovené v dřívějším sporu, které nebyly obsahově jednoznačné, a výpovědi znalců při jednáních nemohly stačit k prolomení této dobré víry, zejména za situace, kdy smlouva, kterou nabyl uvedené nemovitosti, nebyla sama o sobě nikdy předmětem pochybností či právního sporu, právní následky sporu vedeného pod sp. zn. 21 C 155/91 se ho nedotýkaly bezprostředně, ale toliko zprostředkovaně . K prolomení dobré víry došlo podle žalovaného až doručením rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze 16. 7. 1998, sp. zn. 28 Cdo 1085/98, tj. 21. 10. 1998, ale k tomuto datu s ohledem na datum sepisu kupní smlouvy mezi žalobcem a manžely J. bylo již vlastnictví žalovaného k nemovitostem vydrženo. S poukazem na závěry znaleckých posudků prof. MUDr. K., DrSc., a doc. MUDr. H., CSc., vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly vůbec otázkou procesní způsobilosti žalobce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné, případně jako zjevně bezdůvodné, odmítl. Uvedl, že k zákonným podmínkám a předpokladům nabytí vlastnického práva k věci vydržením se dovolací soud již mnohokrát vyjadřoval ve svých rozhodnutích a že praxe dovolacího soudu i soudů odvolacích je v tomto směru ustálená. Vyplývá z ní, že dobrá víra zaniká, pokud se držitel seznámí se skutečnostmi, které v něm z objektivního hlediska nutně vyvolávají pochybnosti o tom, zda mu věc patří, a to bez přihlédnutí k jeho případné subjektivně pociťované dobré víře . Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem. Podle názoru žalobce proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není dána. Dovolání není důvodné ani po věcné stránce. Podle žalobce žalovaný ztratil dobrou víru ještě dříve, nežli okamžikem doručení znaleckého posudku, a to již 16. 11. 1992, kdy se žalovaný zúčastnil jednání v dřívějším sporu, v rámci kterého žalobce navrhl, aby bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit sporné nemovitosti, a kdy soud změnu žaloby připustil. Dobrou víru nemohl mít ani v důsledku jednání 4. 1. 1993 a 12. 12. 1994, kdy byl vyslýchán znalec prof. MUDr. K., DrSc., z jehož výpovědí vyplynuly minimálně důvodné pochybnosti o způsobilosti žalobce k danému úkonu. Dobrá víra žalovaného rozhodně nemohla přetrvávat po 12. 12. 1994, kdy žalobce doplnil žalobní návrh o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a právními předchůdci žalovaného je neplatná, a tuto změnu soud připustil. Poukázal na to, že pro ztrátu dobré víry se nevyžaduje jistota ohledně vlastnických vztahů k věci, ale postačuje důvodná pochybnost. Kupní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci žalovaného a žalovaným sice nebyla sama o sobě předmětem sporu, to však nemůže znamenat, že by žalovaný byl v dobré víře. Žalovaný si z objektivního hlediska musel být vědom toho, že pokud bude určena neplatnou kupní smlouva z 24. 8. 1987, pak on nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí. Otázkou procesní způsobilosti žalobce se oba soudy náležitým způsobem zabývaly a správně ji posoudily.


Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


Podle § 134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ).


Podle § 129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.


Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.


Otázkou vydržení vlastnického práva a dobré víry, která je pro vydržení vlastnického práva nezbytná, se dovolací soud již mnohokrát zabýval, přičemž konstatoval, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný pod C 1176 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor )]. Seznámil-li se držitel věci v průběhu soudního řízení se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří, zaniká jeho dobrá víra bez ohledu na to, že výrokem rozhodnutí soudu otázka dobré víry nebyla řešena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, publikovaný pod C 1966 Souboru). Vzhledem k tomu, že právní otázku, jak jí vymezil žalovaný, dovolací soud již v minulosti vyřešil a i soudy obou stupňů se s touto otázkou vypořádaly ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a v souladu s hmotným právem, neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí soudu odvolacího zásadně právně významným.


Tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně a soud odvolací se vůbec nezabývaly otázkou procesní způsobilosti žalobce, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. Předmětem přezkumu dovolacím soudem by mohla být tato skutečnost podle § 242 odst. 3 OSŘ pouze tehdy, pokud by dovolání bylo shledáno přípustným. Tak tomu však v tomto případě není.





S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., včetně daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, a která činí 19 % z částky 2 575,- Kč, a celkem tedy činí náklady řízení po zaokrouhlení 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 6. června 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu