22 Cdo 2433/99
Datum rozhodnutí: 17.01.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2433/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 406/88, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1995, čj. 23 Co 435/94-285, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. listopadu 1995, čj. 23 Co 435/94-305, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1995, čj. 23 Co 435/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 1995, čj. 23 Co 435/94-305, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 1994, čj. 6 C 406/88-231, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. dubna 1994, čj. 6 C 406/88-231, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal věci movité, vklad na vkladní knížce, založené u Č. s. s. v P., ve výši 200.000,- Kč a hodnotu osobního automobilu zn. Renault 11 GTL SPZ ... ve výši 150.000,- Kč, vše v celkové výši 406.389,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal věci movité a dále rodinný dům čp. 2451 v P., N. 20, s pozemky parcelních čísel 1612/16 a 1618/8 v kat. úz. D. v ceně 6.151.750,- Kč, rekreační chalupu čp. 615 s pozemky parcelních čísel 122 a 541/1 v kat. úz. B. v ceně 506.450,- Kč, zůstatek tuzexového konta č. 34-54182 u Ž. banky ke dni 29. července 1988 ve výši 36.403,- Kč a zůstatek devizového účtu č. 3483-28534 u Ž. banky k témuž dni ve výší 1.006,- Kč, vše v celkové výši 7.292.953,- Kč. Žalovanému přikázal k úhradě zůstatek půjčky č. 61-280874-7, uzavřené s Č. s., Obvodní pobočky v P., v částce 52.856,90 Kč a uložil mu, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 3.416.853,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. června 1988, sp. zn. 6 C 193/88, který nabyl právní moci dne 29. července 1988, a že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Vycházel z toho, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci uvedené ve výroku rozsudku, které rozdělil mezi účastníky v souladu s jejich návrhy, přičemž přihlížel k tomu, kdo z nich tu kterou věc užívá. Rekreační objekt v B., o který jevili zájem oba účastníci, přikázal žalovanému s tím, že jeho hodnotu netvoří pouze společné finanční prostředky účastníků, nýbrž také do značné míry finanční prostředky žalovaného a jeho příbuzných. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně prodala bez souhlasu žalovaného osobní automobil zn. Renault 11 GTL za částku 150.000,- Kč a že ještě za trvání manželství spotřebovala sama pro sebe částku 200.000,- Kč z vkladní knížky, znějící na její jméno, a obě tyto částky proto zahrnul do podílu žalobkyně. Žalovanému přikázal zůstatky devizového a tuzexového účtu v korunách v souladu s kurzem platným ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků s tím, že žalobkyně žádné jiné konkrétní účty neprokázala. Dluh u Č. s., Obvodní pobočky v P., považoval soud prvního stupně za společný a v konečném vypořádání žalobkyni započetl jeho jednu polovinu. Nepřistoupil na návrh žalovaného, aby jeho podíl byl vyšší, a přiznal žalobkyni právo na rovný spoluvlastnický podíl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal hodnotu osobního automobilu zn. Renault 11 GTL SPZ ... ve výši 169.000,-Kč, jednu skříňku dřevěnou vykládanou se třemi zásuvkami v ceně 7.000,- Kč a vklad na vkladní knížce u Č. s. v P., ve výši 214.766,50 Kč, žalovanému pak přikázal grafický list od T. B. s názvem T. k. v ceně 8.000,-Kč, 76 kusů videokazet různých typů a délek v ceně 12.160,- Kč, zůstatek devizového účtu č. 3483 28534 vedeného u Ž. banky ke dni 29. července 1988 ve výši 1.013,- Kč, rodinný dům čp. 2451 s pozemky parcelních čísel 1612/16 - zastavěná plocha a 1612/8 - ostatní v kat. úz. D. v ceně 7.578.250,- Kč a rekreační chalupu v B., evidenční číslo 1615, se stavební parcelou č. 122 a pozemkem parcelního čísla 541/1, kat. úz. B., s tím, že žalobkyni se přikazují do vlastnictví věci v celkové výši 439.155,- Kč a žalovanému ve výši 9.050.282,- Kč. Olejomalbu z cyklu P. a č. autora J. A. v ceně 25.000,- Kč přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, "a to ve vlastnickém poměru u žalobkyně 2/5 a u žalovaného 3/5". Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání částku 3.367.278,80 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyni ještě uložil, aby žalovanému vydala čtyři židle k jídelnímu koutu sestávajícímu z jednoho stolu a osmi židlí a grafický list od T. B. s názvem T. k. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckými posudky o ceně nemovitostí a zjistil, že cena rodinného domu činí podle cenových předpisů platných v době rozhodování 7.578.250,-Kč a cena rozestavěné rekreační chalupy v B. 865.820,- Kč. Z těchto cen pak vycházel při rozhodování. Především odstranil nepřesnost při výpočtu zůstatku na devizovém účtu, který správně činil 1.013,- Kč, a skříňku se třemi zásuvkami přikázal ke shodnému návrhu účastníků žalobkyni, která jí má také v držení. Nepřisvědčil námitkám žalobkyně, aby byl vypořádán zůstatek na účtu u D. B. ve výši 4.265,- DM, který byl v červnu 1988 vybrán žalovaným. Vzal v úvahu, že tyto prostředky žalovaný nevyužil pro svoji potřebu, ale použil je na financování provozu domu, potřeby dvou dospívajících dětí a své a nákladnou rekonstrukci chalupy v B. Naproti tomu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně vybrala z vkladní knížky znějící na její jméno částku 214.766,50 Kč, kterou použila pro svoji potřebu a kterou jí proto přikázal. Považoval proto za správné, aby jí tato částka byla přikázána. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud vypořádal částku 95.492,- Kč, vynaloženou ze společných finančních prostředků účastníků na zaplacení cla a darovací daně z daru žalovanému (osobní automobil zn. Jaguar). Podle názoru odvolacího soudu žalovaný by měl mít alespoň jeden obraz T. B. s tenisovou tematikou a proto přikázal do vlastnictví žalovaného grafický list s názvem T. k. Naopak se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud do společného majetku účastníků zahrnul obrazy E. F., neboť nebylo prokázané, že by došlo k jejich darování dětem účastníků, i když při koupi obrazů zde mohl být úmysl účastníků tyto obrazy darovat dětem. Jako opodstatněné shledal odvolací soud námitky žalovaného týkající se ceny osobního automobilu zn. Renault. Vyšel z částky, za kterou byl tento automobil prodán podle zprostředkovatelské smlouvy ze dne 5. července 1989. Rovněž přisvědčil žalovanému, že žalobkyně nedoložila své tvrzení, že do bezpodílového spoluvlastnictví patří 100 kusů videokazet, a proto vycházel z tvrzení žalovaného, který je má v držení a podle něhož se jedná o 76 kusů. Pokud manželé V. investovali kromě vlastní práce do rekreační chalupy v B. částku 148.361,- Kč, odvolací soud dovodil, že tuto částku nelze odečíst od ceny chalupy stanovené znalcem, jak se toho domáhal žalovaný, neboˇjde o společný dluh účastníků a žádný z nich tento dluh do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nezahrnul. Při vypořádání odvolací soud stanovil podíl žalobkyně na společném majetku v rozsahu 2/5 a žalovaného v rozsahu 3/5, když podle jeho názoru to byl žalovaný, kdo zásluhou svého úspěšného působení v oblasti vrcholového sportu zajišťoval vysoký životní standard rodiny a dosahoval značných příjmů, které umožnily účastníkům získat majetek veliké hodnoty. Výjimku v rozdělení věcí mezi účastníky představuje pouze olejomalba z cyklu P. a č. J. A., o níž oba tvrdí, že ji má v držení druhý z nich, přičemž ani jedno tvrzení nebylo dostatečně prokázáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., konkrétně že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba (§ 237 odst. 1 písm. e/, § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), a dále, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 243 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř.). Pokud jde o důvod podle § 243 odst. 3 písm. b) o. s. ř., vytýká , že nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř., neboť nebyly provedeny důkazy, které navrhovala a které měly zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé. Navrhovala, aby prostřednictvím organizace P., S. p. v. m. a d., byly zjištěny příjmy žalovaného za účelem ověření tvrzení žalobkyně, že úložky na devizové konto učiněné žalovaným v říjnu 1988 pocházely z finančním prostředků získaných za trvání manželství, a dále aby bylo najisto postaveno, z jakých finančních prostředků byla dokončena rekreační nemovitost v B. Pokud jde o důvod podle § 243 odst. 3 písm. c) o. s. ř., namítá, že byly pominuty rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly za řízení najevo, když nebyly vypořádány zlaté dukáty, přestože bylo najisto postaveno, že patří do bezpodílového spoluvlastnictví, a dále nová okna připravená na dokončení rekonstrukce objektu v B. Z výpovědi žalovaného a jeho závěrečného návrhu ze dne 6. ledna 1994 jednoznačně vyplynulo, že na přestavbu rekreačního objektu byly použity prostředky uložené na tuzexovém účtu a že zřejmě byly použity i finanční prostředky z devizového účtu. V hodnocení důkazů je z hlediska věrohodnosti a zákonnosti logický rozpor především při hodnocení tvrzení žalovaného, že nikdy neměl v zahraničí žádný finanční účet, když se jí podařilo prokázat, že žalovaný měl běžný účet u D. B. v SRN. Soud měl výpověď žalovaného považovat za nevěrohodnou a měl se zabývat otázkou, zda žalovaný má další finanční účty, zejména v USA. Neprovedl důkaz ročenkami příjmů žalovaného, z nichž vyplývá, že příjmy v letech 1970 - 1980 nevyčerpali jako rodina, ani je nevyčerpal žalovaný, neboť měl další příjmy v ročenkách neuvedené. K této okolnosti bylo třeba přihlížet při úvaze o tom, zda rekreační objekt včetně dostavby spadá do bezpodílového spoluvlastnictví a také při stanovení výše podílů účastníků. Vytýká odvolacímu soudu, že sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, když dospěl k závěru, že žalovaný má nárok na 3/5 podílu a žalobkyně na 2/5, aniž k tomu provedl jakékoli důkazy. Odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, aniž by dokazování doplnil, přitom soud prvního stupně v tomto směru žádné důkazy neprovedl. Ani z výslechu žalovaného nevyplývá, že by zde byly dány podmínky k tomuto jistě mimořádnému postupu. Odvolací soud naprosto pominul skutečnost, že to byla žalobkyně, která umožnila žalovanému, aby se plně věnoval sportovní činnosti tím, že se výlučně starala o dvě děti, domácnost a výstavbu obou domů, což potvrdil i žalovaný. Žalobkyně se nemohla věnovat své profesi a tím ztratila jakoukoli "aprobaci" v tomto směru, takže po rozvodu manželství se živí prodejem suvenýrů. Skutečnost, že jeden z manželů má lepší předpoklady pro vytvoření majetku, sama o sobě neodůvodňuje závěr o větší nebo menší míře přičinění o nabytí a udržení společného majetku. Byl to žalovaný, který jí znemožnil dokončení rekonstrukce objektu v B. Kromě toho odvolací soud odečetl od jejího podílu polovinu zůstatku půjčky, ačkoliv měl odečíst jen 2/5, a došlo i k početní chybě v její neprospěch. Soudy obou stupňů pominuly rovnost účastníků i tím, že žalobkyni přikázaly vklad na vkladní knížce se zůstatkem 214.766,50 Kč, když na druhé straně do bezpodílového spoluvlastnictví nebyly zahrnuty zůstatky na tuzexovém a devizovém účtu k okamžiku, kdy žalovaný zrušil podpisové právo žalobkyně, čímž jí znemožnil nakládat s těmito finančními prostředky, a využil je výlučně ve svůj prospěch. Podle názoru žalobkyně zůstatek na tuzexovém účtu bylo třeba přepočíst ve valutě a ne v korunách a zůstatek na devizovém účtu podle kurzu platného v době rozhodování. Mimo to se měl soud zabývat otázkou, zda se jednalo ze strany žalovaného o běžné výběry z těchto účtů či nikoli, zejména když v této souvislosti vznášela námitku neplatnosti. Nepovažuje za správné odůvodnění rozsudku, že tyto prostředky žalovaný potřeboval pro sebe a děti, když v době výběrů z účtů byl zaměstnán a měl řádný příjem. Dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nevycházel z obecných cen nemovitostí, ale z cen "znaleckých", které neodpovídají tržním cenám. Tržní cena domu v P. je okolo 20.000.000,- Kč. Ocenění domu v B. je zanedbatelné, neboť jen částka investovaná do výstavby byla vyšší, nehledě na to, že od té doby došlo ke zdražení stavebního materiálu. Nesouhlasí rovněž s přikázáním obrazu od J. A. z cyklu P. a č. do podílového spoluvlastnictví účastníků, jestliže neměl najisto postaveno, zda tato věc existuje, neboť tímto rozhodnutím založil pouze podmínky pro další spor. Pokud se týká důvodu podle § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. namítá, že soud rozhodl ultra petitum, když žalobkyni uložil vydat žalovanému čtyři židle k jídelnímu koutu a grafický list od T. B. s názvem T. k. Tento grafický list nikdy neexistoval a malíř jej nikdy nevytvořil, což vyplývá z toho, že v žádném podání a přednesech účastníků se takový předmět neobjevuje. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Výtky, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s § 120 o. s. ř., považuje za účelové. Ohledně majetkových vztahů, o nichž se žalobkyně zmiňuje v dovolání, byly provedeny všechny potřebné důkazy a po jejich zhodnocení v jednotlivostech i ve vzájemných souvislostech byl bezpečně zjištěn skutečný stav věci. Představa žalobkyně, že by soudy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví měly provádět vyúčtování všech příjmů a vydání za trvání manželství, nemá oporu v zákoně. Nebylo proto nejmenšího důvodu z ročenek zjišťovat příjmy žalovaného v době jeho sportovní kariéry. Žalovaný nemá ponětí o jakýchsi účtech v USA. Běžný účet v SRN mít musel, ten však ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví již neexistoval, takže výpověď žalovaného byla v tomto směru pravdivá. Zlaté dukáty žalobkyně do bezpodílového spoluvlastnictví nezařadila, naopak je označila za své výlučné vlastnictví, přitom jí nevadí, že v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nebylo rozhodnuto o zlatých špercích značné hodnoty, které jsou v jejím držení a jejichž vypořádání se žalovaný dožadoval. Žalobkyně výslovně neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí, pokud jí byl přikázán zůstatek na vkladní knížce ve výši 214.766,50 Kč. Pokud jde o obraz s názvem T. k., uvedl, že žalobkyně nikdy dříve námitky vznesené až v dovolání neuplatnila. Ocenění nemovitostí podle žalovaného odpovídá běžné judikatuře. Okna byla zabudována do stavby ještě za trvání manželství a ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví jako samostatné věci již neexistovala. Pokud byl někdo poškozen rozhodnutím soudu ohledně obrazu z cyklu P. a č. od J. A., byl to žalovaný,neboť tento obraz si odvezla žalobkyně spolu s ostatními věcmi. Podle přesvědčení žalovaného jsou v daném případě splněny podmínky pro odchylku ze zásady rovnosti podílů. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, kdyby žalobkyně dnes měla na úkor žalovaného i dětí nepřiměřeně profitovat na poměrně značném majetku, který beze zbytku vybudoval a vytvořil sám žalovaný. Má zato, že míra jeho přičinění naopak zůstala ještě značně podhodnocena. Výtka, že soud rozhodl ultra petitum, neobstojí. Žalovaný vyslovení ediční povinnosti u všech věcí výslovně navrhl v odvolání ze dne 1. srpna 1994.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno v roce 1995, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. V daném případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a pokud jde o závěry soudu ohledně různých sporných položek, není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Rozsudek soudu prvního stupně tak nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 1 a § 132 o. s. ř. a v důsledku toho je nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem, ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit (§ 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, částečně dokazování doplnil znaleckým posudkem o cenách nemovitostí a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, publikovaný pod číslem 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 1/1993.

V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný. Tak tomu je i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu, z něhož nevyplývá, jak odvolací soud došel k částce 3.367.278,80 Kč, kterou uložil zaplatit žalovanému žalobkyni. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jak je tomu v daném případě, trpí řízení jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 29. července 1988, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - srov. též § 868 obč. zák.

Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 150 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), které spočívá ve zjištění a rozdělení společného majetku, může být jen ten majetek, který existuje ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví jako společný. Z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví však nelze vytvářet vzájemné vyúčtování celého spotřebního společenství manželů. Samotné zjištění výše příjmů žalovaného za určité časové období z ročenek příjmů, případně z reklamních smluv, by samo o sobě nemohlo vést k závěru, že část těchto příjmů měl žalovaný uloženou na dalších účtech v cizině (zejména v USA, jak tvrdí žalobkyně); při vypořádání by k nim tedy nemohlo být bez dalšího přihlíženo. Pokud to žalobkyně tvrdí, pak bylo na ní, aby k tomu navrhla odpovídající důkazy - aby označila peněžní ústav a číslo účtu. To však neučinila. Lze také poznamenat, že příjmy, které tvořily zdroje bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, se dostávaly do jejich bezpodílového spoluvlastnictví až skutečnou výplatou.

Soudy obou stupňů při rozhodování vycházely ze zůstatku na devizovém účtu žalovaného u Ž. banky ke dni 29. července 1988, tj. ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Vzhledem k námitkách žalobkyně, že vklady na tento devizový účet učiněné žalovaným v říjnu 1988 pocházely z finančních prostředků získaných žalovaným za trvání manželství, je dokazování původu peněz vložených na tento účet nedlouho po rozvodu manželství účastníků odůvodněno. Žalobkyně v tomto směru navrhla důkazy, jak vyplývá z jejích podání na č. l. 188 a 245 spisu. Soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. se námitkami žalobkyně týkajícími se vkladů na devizový účet v říjnu 1988 vyjma výslechu účastníků blíže nezabývaly, přestože jde o okolnosti rozhodné pro posouzení věci a přestože žalobkyně k jejich prokázání navrhla důkazy. Za tohoto stavu jde rovněž o vadu řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy jestliže skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí, je vadné. Nedostatek řádných skutkových zjištění v rozsudcích soudů obou stupňů neumožňoval dovolacímu soudu posoudit správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska posledně uvedeného ustanovení, zejména pokud jde o námitky vznesené v dovolání a týkající se zlatých dukátů, nových oken do rekreačního objektu v B. a prostředků z tuzexového účtu použitých na přestavbu objektu v B., jakož i grafického listu s názvem T. k. Ke zlatým dukátům je třeba poznamenat, že žalobkyně vytýká soudu, že je nevypořádal, ač ve svém podání ze dne 10. září 1991 je označuje za své vlastnictví s tím, že je bude požadovat vydat. Návrh na jejich vypořádání však neučinila.

Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák., pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat. Odvolací soud přikázal do vlastnictví žalobkyně vklad na vkladní knížce ve výši 214.766,50 Kč. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad v uvedené výši na vkladní knížce skutečně existoval. Ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví však vklad v uvedené výši na vkladní knížce neexistoval, neboť žalobkyně tuto částku z vkladní knížky bez souhlasu žalovaného za trvání manželství vybrala a spotřebovala sama pro sebe. Protože z její strany šlo o jednání v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák., je třeba částku 214.766,50 Kč zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat ji, aniž by bylo třeba výrokem rozsudku určit, že žalobkyně je povinna tuto částku do společného majetku nahradit.

Z obsahu spisu se podává, že se společnými úsporami uloženými na devizovém a tuzexovém účtu a účtu u D. B. disponoval i žalovaný bez souhlasu žalobkyně poté, co žalobkyni dne 22. dubna 1987 zrušil její podpisové právo. Žalovaný by tedy měl vysvětlit a doložit, jak s jednotlivými výběry naložil, a na soudu bude, aby zkoumal, nakolik je žalovaný použil na svůj oddělený majetek nebo s nimi nakládal v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 obč. zák. Pokud byly zčásti použity na rekonstrukci objektu v B. po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a nepromítly se do ceny tohoto objektu, pak by bylo třeba (stejně jako v případě žalobkyně nakládající částkou 214.766,50 Kč) k těmto finančním prostředkům přihlédnout tak, jako by je měl žalovaný, jemuž je nemovitost přikazována, vrátit do bezpodílového spoluvlastnictví. Při jejich částečném použití na hrazení nákladů potřeb členů domácnosti, jak tvrdí žalovaný, nelze při hodnocení důvodnosti takto vynaložených finančních prostředků nepřihlížet k výši příjmů žalovaného v té době při zvážení, zda šlo o běžné náklady (v rámci rodinných poměrů účastníků) nebo se jednalo o mimořádně zvýšené náklady vynaložené v jeho prospěch.

K otázce vyčíslení zůstatků na účtech, na nichž byly uloženy peněžní prostředky v cizí měně, vychází dovolací soud z následující úvahy. V době zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tyto prostředky uložené u peněžního ústavu (dnes banky) nepředstavovaly společnou věc, ale pohledávku za peněžním ústavem. I když pro stanovení hodnoty věcí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví je rozhodující jejich stav v době zániku tohoto spoluvlastnictví, nelze u peněžních pohledávek přehlížet jejich přírůstky obvykle v podobě úroků. I pro tyto přírůstky platí stejný právní režim jako pro pohledávku či jistinu samu a není rozumného důvodu je vypořádávat odděleně. Aby nedošlo ke zvýhodnění toho z manželů, který je použil po zániku bezpodílového spoluvlastnictví pro sebe, odpovídá požadavku spravedlivého vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, aby bylo vycházeno z přepočítacího kurzu měn v době jejich spotřeby. Jde o obdobný přístup jako v případě zničené společné věci, kdy se při vyčíslení její ceny (škody) nevychází z cenových předpisů platných až v době pozdější, ale z cenových předpisů platných v době zániku věci. Pokud nejsou tyto prostředky spotřebovány, měl by být rozhodující kurz v době rozhodnutí soudu, stejně jako je pro oceňování věci rozhodný cenový předpis platný v době rozhodování.

Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 obč. zák. sestává jednak ze stránky kvalitativní, tj. uspořádání vlastnictví k jednotlivým věcem, jednak ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z cen odpovídajících - ať již podle obecně závazných předpisů či vývoje cen věcí - cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně vyšel při rozhodování z cen nemovitostí zjištěných znaleckým posudkem podle cenového předpisu, tedy z tzv. odhadních cen. Podkladem pro vypořádání však může být jen obecná cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti a je běžně označována jako cena tržní, odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná podle cenových předpisů má jen určitý informativní a orientační význam a sama o sobě proto nemůže být základem pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 1999, pod číslem 15, podle něhož soudy postupují obdobně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů, pokud zjišťují cenu vypořádávané nemovitosti.

Podle § 150 věty prvé obč. zák. jsou sice podíly obou manželů na společném majetku zásadně stejné, soud však může tyto podíly stanovit jinak s přihlédnutím k zásadám dále v § 150 obč. zák. uvedeným. Rozhodnutí odvolacího soudu, který stanovil rozdílné podíly účastníků na společném majetku, nelze nic vytknout. V daném případě to byl nesporně především žalovaný, který jako jeden z nejlepších světových tenistů ve své době dosahoval značných příjmů, umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku, jež je předmětem vypořádání. I při zohlednění péče žalobkyně o děti a společnou domácnost jsou dány předpoklady pro zvýhodnění žalovaného, který nepochybně musel vyvíjet značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl zmíněného postavení a tomu odpovídajících příjmů.

Citované ustanovení § 150 obč. zák. je třeba užít přiměřeně i pro vypořádání společných dluhů. Manželé by se proto měli podílet zásadně na společných dluzích ve stejném poměru, v jakém se podílejí na společném majetku. Z rozsudku odvolacího soudu jednoznačně nevyplývá, v jakém poměru byl vypořádán dluh z půjčky u Č. s., splácený po zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalovaným. V tomto směru je rozsudek odvolacího soudu rovněž nepřezkoumatelný. Pokud byl tento dluh vypořádán ve stejném poměru, pak jde o pochybení, jestliže podíly účastníků na společném majetku byly stanoveny rozdílně.

Dovolací soud se nemohl ztotožnit s rozhodnutím odvolacího soudu ani pokud jde o olejomalbu J. A. z cyklu P. a č., přikázanou účastníkům do podílového spoluvlastnictví, a to žalobkyni v rozsahu 2/5 a žalovanému v rozsahu 3/5. Soud prvního stupně tento obraz přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, aniž se vypořádal s jeho námitkami, že obraz ve svém držení nemá, a aniž k tomu učinil odpovídající skutková zjištění. Odvolací soud přikázáním tohoto obrazu do podílového spoluvlastnictví změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly dány podmínky s ohledem na § 220 odst. 1 o. s. ř., jestliže soud prvního stupně neučinil správná skutková zjištění, a s ohledem na podmínky § 220 odst. 2 o. s. ř., jestliže odvolací soud dokazování nedoplnil a vycházel toliko z přednesů účastníků. Tím rovněž zatížil řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V tomto rozsahu není také správné ani právní posouzení věci, neboť důvody, jež odvolací soud použil ve svém rozhodnutí, nemohou obstát. Soud měl nejprve zjistit, zda tato věc ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků existovala jako předmět tohoto spoluvlastnictví, který z účastníků ji měl ve svém držení, případně který z nich, kdy a za jakých okolností ji zcizil. Teprve na základě potřebných skutkových závěrů bude možné tuto věc právně posoudit v praxi soudů obvyklým způsobem.

Výrok o vydání věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví je častou součástí výroku rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a to v těch případech, kdy je tato věc přikazována jednomu z účastníků do výlučného vlastnictví, ale má ji v držení druhý účastník. Výrok stanovící tzv. ediční povinnost v rámci soudního vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemusí být součástí žalobního návrhu; soud takto může rozhodnout i bez návrhu, neboť ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobním návrhem vázán. Předpokladem takového rozhodnutí ovšem je, že věc, jež má být vydána, byla učiněna předmětem řízení. Nebylo tudíž možno přisvědčit žalobkyni, že v řízení došlo k vadě podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř.; dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že ani právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo zcela správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a poněvadž důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, vrátil věc posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová