22 Cdo 2432/2005
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2432/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. J. B., b) M. K. a c) Mgr. I. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. M. a 2) D. M., zastoupeným advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 323/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2005, č. j. 24 Co 548/2004-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 3 C 323/2002-84, ve znění opravného usnesení ze dne 11. března 2004, č. j. 3 C 323/2002-91, výrokem pod bodem I. zřídil věcné břemeno ve prospěch všech vlastníků domu čp. 151 na st. pč. 196 část obce B., k. ú. B. spočívající v právu cesty přes část pozemku parc. čísla 471/2 v k. ú. B. ve vlastnictví odpůrců S. a D. M. zobrazené geometrickým plánem Ing. Z. M. z 25. 10. 2001, který je součástí tohoto rozhodnutí. Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 24 436,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se na základě kupní smlouvy z 31. 7. 2000 stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV pro obec a k. ú. B. u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště J., a to domu č. p. 151 na pozemku st. parc. č. 196, pozemku st. parc. č. 196 a pozemku parc. č. 471/3, který zmíněný dům obklopuje ze tří stran. Právní předchůdce žalobců J. L. dům postavil společně s domem žalovaných č. p. 152 jako zrcadlově orientovaný dvojdomek, přičemž dům žalovaných nacházející se vlevo je obdobně jako dům žalobců ze tří stran obklopen pozemkem parc č. 471/2. V době realizace stavby se stavebníci dohodli, že v rozporu se stavebním povolením stavbu dvojdomku pootočí, aby do domů zajistili lepší přístup slunce. V důsledku toho svislá zeď dělící stavbu na dva samostatné domy přestala korespondovat s vlastnickou hranicí oddělující pozemky stavebníků a přístup z veřejné komunikace nacházející se před domem k domu č. p. 151 a ke garáži umístěné v jeho podzemním podlaží, se tak dostal na parc. č. 471/2 ve vlastnictví žalovaných. Vzniklé poměry byly následně mezi J. L. a žalovanými upraveny pouze v rozsahu vlastnického práva k pozemkům, na nichž se oba domy nacházejí. Při ohledání na místě samém bylo zjištěno, že zadní část domu žalobců je zapuštěna do svahu a že za domem vede cesta z drobného štěrku, která má oproti pozemku, na němž je umístěna garáž převýšení asi 4 m. Znalec Ing. I. P. ve znaleckém posudku uvedl, že nelze bez celé přestavby domu a změny vnitřní dispozice provést takové stavební úpravy, které by umožnily změnit umístění garáže v 1. PP rodinného domu. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci jako vlastníci stavby nemají možnost si zajistit k ní řádný přístup, než po cizím pozemku, aniž by došlo k znemožnění užívání garáže k jejímu účelu a dalších prostor v prvém podzemním podlaží. Proto podle § 151o odst. 3 občanského zákona (dále ObčZ) zřídil ve prospěch vlastníků nemovitosti domu č. p. 151 věcné břemeno cesty přes pozemek parc č. 471/2 ve vlastnictví žalovaných, v nezbytném minimálním rozsahu, jak bylo vymezeno geometrickým plánem Ing. Z. M. z 25. 10. 2001, přičemž výši náhrady stanovil podle znaleckého posudku Ing. P. částkou 24 436,- Kč. K námitce žalovaných, že garáž může být situována i v jiné části domu, odkázal na výše zmíněný znalecký posudek, podle něhož by takové řešení bylo stavebně technicky velmi náročné.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 24 Co 548/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II v tom správném znění, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náhradu za zřízení věcného břemene 24 436,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. Znalecký posudek Ing. I. P. jednoznačně zjistil, že přemístění garáže a vstupu do domu žalobců tak, aby vedl z jejich vlastního pozemku, by prakticky znamenalo přestavbu domu s nutností zásahu do nosných konstrukcí, což by bylo finančně velmi nákladné. Dále se zabýval výkladem čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále Listiny ) v souvislosti s omezením vlastnického práva a konstatoval, že aplikované ustanovení § 151o odst. 3 ObčZ, které definuje konkrétní předpoklady pro zřízení věcné břemene spočívajícího v právu cesty, zmíněnému článku neodporuje. Přisvědčil žalobcům, že stávající situace vznikla svévolným nerespektováním rozhodnutí stavebního úřadu jejich právním předchůdcem a žalovanými. Jako irelevantní pro posouzení věci shledal otázky, zda žalobci měli nebo mohli zjistit, že přístup ke garáži a jejich domu vede přes část pozemku ve vlastnictví žalovaných, a mají-li žalobci možnost garáž postavit mimo dům. K námitce žalovaných rovněž uvedl, že geometrický plán Ing. Z. M. tvoří nedílnou součást rozsudku soudu prvního stupně toliko ve smyslu obsahovém, a jeho faktické oddělení nezakládá jeho nepřezkoumatelnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), neboť rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně - oproti soudu prvního stupně odvolací soud uložil žalobcům, aby náhradu za zřízení věcného břemene zaplatili žalovaným společně a nerozdílně. Pro případ, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalovaní uvádějí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) uplatňují také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu má podle názoru žalobců ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Argumentují, že jedním z předpokladů aplikace ustanovení § 151o odst. 3 ObčZ je posouzení, zda v daném případě existuje i jiná varianta přístupu k domu č. p. 151 (přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak). Žalovaní prokázali, že přístup ke zmíněné stavbě lze zajistit i po pozemku žalobců a že současná přístupová cesta je toliko nejednodušší a nejlevnější řešení vzniklé situace. Právní úprava slouží především k ochraně vlastnického práva, které nemůže být omezováno toliko z důvodů efektivnosti nebo úspory, navíc žalobcům muselo být v době, kdy nemovitosti kupovali, známo, že část přístupové cesty vede po pozemku žalovaných. Skutečnost, že situaci sami také zavinili nerespektováním stavebních předpisů, považují žalovaní v řízení, které má čistě soukromoprávní charakter, za irelevantní. Závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny, podle něhož je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, neboť omezení vlastnického práva v daném případě jakýkoliv veřejný zájem postrádá. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry soudů obou stupňů a navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, že zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po přilehlém pozemku ke stavbě (§ 151o odst. 3 ObčZ) představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále Soubor rozhodnutí ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru rozhodnutí pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalobcům, aby zaplatili žalovaným částky 23 436,- Kč tak, že žalobcům uložil, aby tuto částku společně a nerozdílně zaplatili žalovaným jako oprávněným společně a nerozdílně. Oproti soudu prvního stupně vycházel odvolací soud z toho, že povinnost zaplatit náhradu za zřízení věcného břemene, která je ukládána žalobcům jako podílovým spoluvlastníkům stavby, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřizováno, je závazkem solidárním, stejně jako právo žalovaných na náhradu jako podílových spoluvlastníků břemenem zatíženého pozemku. V této části jde tak o změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Tímto měnícím rozhodnutím však žalovaným nebyla způsobena žádná újma, dovoláním odstranitelná, a dovolání proti tomuto výroku není proto subjektivně přípustné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný pod C 154 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Ve výroku o zřízení věcného břemene je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze tedy založit jen na podkladě dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.



Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže být založena tím, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo že opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku (o zřízení věcného břemene) nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto není dovolání žalovaných proti tomuto výroku přípustné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod R 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 ObčZ nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku. Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely především ze znaleckého posudku Ing. P., který uvedl, že není možno přemístit garáž do levé strany domu tak, aby výjezd garáže byl na pozemek žalobců bez rozsáhlých a nákladných úprav , přičemž tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán a žalovaní je nemohou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ úspěšně napadat. Nelze tak než konstatovat, že pokud oba soudy dospěly k závěru, že vynaložení nákladů na zajištění přístupu není možné po žalobcích spravedlivě požadovat, jsou jejich rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ve výše uvedeném rozhodnutí se dovolací soud rovněž zabýval námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, přičemž konstatoval, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Dovolací námitka žalovaných, týkající se vykonatelnosti potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je námitkou vady řízení, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě dovolání přípustného.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. b) a c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.

Žalovaní jsou povinni podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1 350,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 1 700,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu