22 Cdo 2423/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 2423/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) JUDr. M. E. K., b) MUDr. I. S., obou zastoupených Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, c) JUDr. M. Ž., proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o 13.545.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 87/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, takto:

Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 1 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. března 2012, č. j. 19 C 87/2008-199, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 192.982, Kč s úrokem z prodlení od 5. 6. 2007 dále ve výroku specifikovaným, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku 4.322.298,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 11. 2006 do zaplacení a dále každému ze žalobců zákonný úrok z prodlení z částky 192.982,- Kč od 22. 11. 2006 do 4. 6. 2007. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v rozsahu napadeném žalobci, tj. ohledně částky 4.322.298,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v akcesorických výrocích III., IV. a V. a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího podávají žalobci dovolání, a to proti potvrzujícímu výroku pod bodem I., jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Až po vyhlášení napadeného rozsudku v podobné věci rozhodoval i dovolací soud; z jeho rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud řešil problematiku náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným stejně jako dovolací soud. V rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud uvedl: Náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným . Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci 2010, resp. u bytů mimo jiné v hlavním městě Praze k 31. prosinci 2012 (§ 3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná.
Předeslaný závěr Nejvyšší soud učinil, vědom si usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 1343/10. V něm uvedený závěr, že určení výše náhrady rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným je v souladu s plenárním stanoviskem, totiž nevylučuje, že ústavně konformním je i jiný způsob výpočtu, jestliže se pohybuje v mezích Ústavním soudem naznačených v plenárním stanovisku. V citované věci ostatně soudy nižších stupňů posuzovaly nárok jak shora uvedeno, nesprávně jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze v této souvislosti ve prospěch úvahy o vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období, za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007.
Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního předpisu upravujícího možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším časovém období od přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, nelze odhlédnout od toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným předmětem úpravy mohlo být realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle dovolacího soudu tak nelze vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích právních postupů, které však nebyly realizovány, ale pouze ze stavu reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb. umožňujícího v jeho režimu jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 231/2000 Sb.) .
Z uvedeného je zřejmé, že ani druhá, dovolateli vytýčená právní otázka, nemůže založit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce; ostatně tu jde o námitku skutkovou, která není způsobilá přivodit přípustnost dovolání, ani kdyby byla důvodná.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédne i nákladům dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu