22 Cdo 2419/98
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb., § 6 odst. 2 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb.




22 Cdo 2419/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) Z. K., B) B. P., C) J. F., a D) G. P., všech zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P. 1, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 77/97, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 1998, čj. 13 Co 208/98-44, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 1998, čj. 13 Co 208/98-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. března 1998, čj. 20 C 77/97-31 určil, že E. B., nar. v Ch., byla ke dni smrti 4. 2. 1959 spoluvlastnicí id. 1/3 st. p. č. 246 s domem čp. 1152 v k. ú. P. N. M.". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že ke dni 16. prosince 1940 bylo do knihovní vložky č. 1130 pro kat. úz. P. N. M. vloženo vlastnické právo ke stavební parcele číslo 246 s domem čp. 1152 E. B., B. P. a tehdy nezletilé Z. P. každému v rozsahu jedné třetiny. E. B. zemřela dne 4. února 1959. Podle její poslední vůle připadl veškerý její majetek bratrům B. P. a J. P. Rozhodnutím bývalého ÚNV P. ze dne 5. října 1959 čj. Fin. 3. 2054 2096/59 byla jedna třetina výše označených nemovitostí patřících do vlastnictví E. B. konfiskována jako nepřátelský majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb. a jako věc ve vlastnictví státu byla s účinností od 1. prosince 1959 začleněna do správy OPBH P. 3. Vlastnické právo státu bylo zapsáno do pozemkové knihy na základě usnesení Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. ledna 1960. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 219/95 se žalobkyně domáhaly uzavření dohody o vydání jedné třetiny označených nemovitostí po E. B., žaloba však byla zamítnuta s tím, že jde o žalobu restituční a oprávněné osoby nepodaly včas výzvu k vydání věci, takže jejich právo zaniklo. Na podkladě skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že ke konfiskaci majetku E. B. nikdy nedošlo, neboť rozhodnutí o konfiskaci majetku bylo vydáno až po její smrti a je nicotné. Dále dospěl k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě v této věci.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Podle jeho názoru však soud prvního stupně věc posoudil nesprávně po stránce právní, když neučinil žádný závěr ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. dubna 1996, čj. 12 C 219/95-14, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. září 1996, čj. 22 Co 393/96-28, byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s nimi jako oprávněnými osobami dohodu o vydání jedné třetiny předmětných nemovitostí. Nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí zanikl, když žádná ze žalobkyň neuplatnila své právo u povinné osoby podáním výzvy k vydání nemovitostí v šestiměsíční prekluzivní lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí o konfiskaci, které bylo vydáno po smrti E. B., bylo podle závěru odvolacího soudu neplatným správním aktem, nikoliv aktem nulitním, který by neměl žádné právní následky". Jde o případ převzetí věci státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže došlo k zániku práva žalobkyň na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., pak sporný spoluvlastnický podíl nemůže být ani předmětem dědění po E. B., neboť zůstal nadále ve vlastnictví státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že za života E. B. nebyl vydán žádný úřední akt, který by otázku jejího vlastnictví jakkoli zpochybnil. Její smrtí nabyli vlastnictví k označeným nemovitostem podle § 509 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. dědicové, i když dědictví nebylo příslušným orgánem projednáno. Dědicům nebylo doručeno žádné rozhodnutí, které by jejich vlastnictví jakkoli omezovalo. Rozhodnutí správního orgánu adresované osobě, která nežije, nemůže být považováno za zahájené správní řízení a nemůže mít žádné právní následky, neboť takové správní řízení nelze vést proti zemřelému. Z těchto skutečností plyne, že předmětné nemovitosti nebyly nikdy převedeny do vlastnictví státu. Nestalo se tak ani zápisem do pozemkové knihy, ... jenž má pouze evidenční charakter, a žádný doklad, který by byl nabývacím titulem, neexistuje. Skutečnost, že stát zacházel s těmito nemovitostmi, svědčí pouze o neoprávněné držbě. ... Protože stát vlastnictví nenabyl, nemohly nemovitosti po neuplatnění práv oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. zůstat ve státním vlastnictví. ... Existenci vlastnictví E. B. v roce 1959 nemohla ovlivnit skutečnost, zda její dědici v roce 1991 uplatnili či neuplatnili právo vyplývající z restitučních předpisů." Pokud žalovaná namítala, že vlastnické právo na ni přešlo vydržením, odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými, řádně zastoupenými a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatelky nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř.], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelkami.

Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolací soud přezkoumal správnost jen těch dovoláním dotčených právních závěrů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o tři právní závěry. Za prvé, že stát v rozhodném období převzal věc (majetek E. B.) bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., [podle kterého se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát, neuvedené v odstavci 1 (téhož paragrafu), jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát věc převzal bez právního důvodu.] Za druhé, že nápravy následků majetkových křivd vzniklých správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do l. 1. 1990, se lze domáhat jen podle zákona č. 87/1991 Sb., který je speciálním právním předpisem, nikoli na základě ustanovení občanského zákoníku. Za třetí, že pokud žalobkyně neuplatnily restituční nárok způsobem stanoveným v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., došlo k zániku tohoto práva a proto nepřichází v úvahu ani předmětná určovací žaloba.

K prvému závěru: Otázka, co se rozumí převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit 2, na str. 99. Podle tohoto rozhodnutí o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod." Jde tedy prakticky o případy uchvácení či okupace věci. Toto ustanovení nelze použít na případy, kdy stát k převzetí věci právní důvod měl. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy právní důvod převzetí sporné části předmětných nemovitostí státem spočíval v realizaci konfiskace majetku, k níž mělo dojít ze zákona podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a tato realizace vycházela ze správního rozhodnutí o konfiskaci. Pak ovšem prvý právní závěr odvolacího soudu není správný.

K druhému závěru: Žalobci v daném sporu ani netvrdili, že by se jimi uplatněný nárok opíral o ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tj., že by jim, popř. jejich právním předchůdcům, byla způsobena křivda správním aktem jako důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Uplatnění restitučního nároku z uvedeného důvodu především předpokládá, aby v důsledku takového správního rozhodnutí (aktu) k přechodu majetku na stát skutečně došlo. Musí tedy jít o právně relevantní přechod vlastnictví, jehož základem je pravomocné, účinné a nadále závazné rozhodnutí orgánu státní správy. Sám odvolací soud však vychází z toho, že konfiskační rozhodnutí, týkající se majetku E. B. bylo neplatným správním aktem". I proto nemohou či nemohly být naplněny předpoklady pro eventuální restituční nároky žalobců podle výše citovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

K třetímu závěru: Již z výše uvedeného vyplývá, že skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 proběhlo řízení ve věci sp. zn. 12 C 219/95 o uzavření dohody o vydání věci, kdy žalobě nebylo vyhověno, nemá právní význam pro toto řízení. Proto také nelze z výsledku tohoto řízení dovodit závěr, jaký učinil odvolací soud.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc neposoudil po právní stránce správně. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.

V Brně 28. června 2000

JUDr. František B a l á k

předseda senátu