22 Cdo 2419/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2419/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému V. K., zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 67/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2012, č. j. 7 Co 2705/2011-250, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2012, č. j. 7 Co 2705/2011-250, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Písku ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 4 C 67/2010-169, rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobci automobil zn.: Škoda typu: Octavia 1,9 TDI, SPZ 1AC 8576, první registrace: 03/2008, VIN: TMBHS21Z682139927, č. technického průkazu UC661721, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 7 Co 2705/2011-250, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podstata věci spočívá v tomto: Z. K. zpronevěřil žalobci předmětné vozidlo; za tento skutek byl odsouzen v trestním řízení, a žalobci bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 49 T 15/2010, v adhezním řízení přiznáno právo na náhradu škody proti tomuto pachateli. Automobil mezitím na základě několika smluv měnil držitele; vlastnické právo však na nové nabyvatele, z nichž posledním byl žalovaný, nepřešlo. Odvolací soud přihlédl k tomu, že v adhezním řízení byla pravomocně žalobci přiznána náhrada škody spočívající v hodnotě předmětného vozidla, jehož vydání se žalobce po žalovaném domáhá vlastnickou žalobou podle § 126 obč. zák. Uzavřel, že v případě úspěšného uplatnění práva na náhradu škody ve výši hodnoty věci zadržované, nelze již požadovat její vydání. Žalobce tak fakticky zvolil uplatněním škody v adhezním řízení finanční náhradu za protiprávně zadržovaný automobil před vydáním věci. Pokud by žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. bylo vyhověno, dostalo by se žalobci dvojího plnění, a došlo by tak k bezdůvodnému obohacení. Proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř. nebral v úvahu otázky s tímto ustanovením spojené, a to zejména totožnost účastníků řízení a totožnost předmětu řízení, neboť jen v případě, že jsou zde shledány důvody totožnosti účastníků řízení a totožnosti předmětu řízení, lze ve spojení s § 159a odst. 4 hovořit o závaznosti pravomocného rozhodnutí v trestním řízení. V trestním řízení byla žalobci přiznána náhrada škody za předmětný automobil a v občanskoprávním řízení soud prvního stupně žalobci přiznal právo na vydání předmětného automobilu. Jedná se tak o dvě rozdílné věci, o majetkovou škodu způsobenou žalobci trestným činem odcizením předmětného vozidla a o vydání vozidla osobou odlišnou od pachatele trestného činu. Jedná se o dva zcela odlišné nároky.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.).

Škoda je majetková újma vyjádřitelná v penězích. Újma je charakterizována zánikem nebo oslabením právního vztahu v neprospěch některých nebo všech jeho subjektů (viz např. Luby, Š.: Prevencia a zodpovednosť v občianskom práve. Bratislava 1958, díl I., s. 274). Proto již svémocným odnětím držby věci (resp. její zpronevěrou) vzniká jejímu vlastníkovi škoda; její náhrady se může domáhat zpravidla až v případě, že nemůže uplatnit právo na vydání věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011). Právo na náhradu škody má vlastník nejen v případě, že věc již zanikla, ale i v případě, že nemůže uplatnit právo na její vydání např. proto, že neví, kdo věc drží, kde se nachází, apod. Uplatněním práva na náhradu škody však jeho vlastnické právo nezaniká, stejně jako nezaniká jeho právo na vydání této věci. Pokud je později úspěšně uplatní, vznikne mu jak správně uvedl i odvolací soud bezdůvodné obohacení na úkor toho, kdo mu škodu nahradil (§ 451 a násl. obč. zák.); půjde o plnění, jehož právní důvod odpadl (toto obohacení se však nutně nemusí týkat celé částky poskytnuté na náhradu škody, která může zahrnovat i nemožnost věc po určitou dobu užívat a podobné nároky). Jde o tzv. konkurenci nároků. Tato skutečnost však nemůže mít za důsledek zánik práva na vydání věci; bude muset vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor jej získal. K této otázce viz podrobně publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku . Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005, s. 85 a násl.).

Jestliže tedy odvolací soud dospěl k názoru, že úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody poskytnutím peněžní náhrady má za následek zánik práva vlastníka žádat vydání věci, za jejíž neoprávněné zadržování byla náhrada škody přiznána, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2) písm. b) o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu