22 Cdo 2417/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2417/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců a) ing. M. B., b) ing. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované Mgr. H. F., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 80/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2008, č. j. 14 Co 26/2008-223, takto :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Okresní soud Plzeň město (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 14 C 80/2006-196, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele č. 2/1 o výměře 554 m² v katastrálním území B. a obci P. , kterou přikázal do společného jmění žalobců. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zaplacené zálohy na důkaz.


Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 14 Co 26/2008-223, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2008.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).


Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sami dovolatelka.


Žalovaná především v dovolání vede polemiku se závěry nalézacích soudů, které zaujaly názor, že rozdělení předmětného pozemku není dobře možné, zatímco podle přesvědčení dovolatelky do úvahy funkční rozdělení pozemku přichází, aniž by v této souvislosti dovolatelka otázku zásadního právního významu jakkoliv formulovala. Uplatněná námitka však vymezení otázky zásadního právního významu nezakládá.


Podle § 142 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. )nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.


Dovolací soud navíc vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.


Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda uvedený pozemek je dělitelný či nikoliv a závěry, ke kterým dospěly nejsou zjevně nepřiměřené.


Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas se stanovením hodnoty vypořádacího podílu, neboť cena zjištěná znaleckým posudkem je výrazně nižší než cena, za kterou účastníci řízení pozemek nabyli s tím, že tržní cena pozemku činila v roce 2004 částku trojnásobně vyšší, než jaká byla zjištěna znalcem.


Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).


Dovolání ani v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.


Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas s okolností, že soudy nepřihlédly k investicím do pozemku, jenž je předmětem řízení. Vedle skutečnosti, že v této souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, není ani zřejmé, jakým způsobem by měla být promítnuta do poměrů souzené věci. Jestliže by prostřednictvím této výtky měla být zpochybněna obecná cena pozemku (což ostatně dovolatelka v dovolání v jiné souvislosti učinila), jedná se výhradu vůči skutkovým zjištěním soudů, která jak dovolací soud uvedl výše nemohou být předmětem přezkumu u dovolání přípustného pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud uvedenou námitkou směřovala dovolatelka k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, nejde o námitku důvodnou. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež vynaložil některý ze spoluvlastníků. Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. února 1969, sp. zn. 4 Cz 11/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1970, sešit 5, pod pořadovým č. 70), a to na základě návrhu účastníka (§ 79 odst. 1 OSŘ) nebo vzájemného návrhu (§ 97 odst. 1, § 98 OSŘ). O návrhu (vzájemném návrhu) požadujícím zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání je však vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, sešit 9-10, pod pořadovým č. 46, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3694 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Protože však ze strany žalované nebyl v průběhu řízení vzájemný návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu podán, nebylo o něm ani soudy rozhodováno, a pro rozhodnutí věci je tak otázka investic do pozemku z toho pohledu právně nevýznamnou.


Obdobně není patrno, jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu souvisí s dovolací námitkou, že žalovaná vydržela spoluvlastnické právo k věcem umístěným na předmětném pozemku s tím, že s ohledem na vydržení spoluvlastnického práva by měl být brán zřetel i na možnost užívání těchto věcí žalovanou. Uvedené věci neučinil žádný z účastníků předmětem řízení potud, že by se k nim domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. úpravy užívání a pokud jde o právní režim pozemku, na kterém se tyto věci mají nacházet, žalovaná se v průběhu řízení nedomáhala, aby jí byl tento pozemek přikázán do vlastnictví. Žalovanou navržené rozdělení pozemku, jež by reflektovalo velikost spoluvlastnických podílů účastníků, vzhledem k minoritnímu postavení dovolatelky nemůže zajistit přístup k těmto věcem. Ostatně, pokud by žalovaná měla být podílovou spoluvlastnicí věcí nacházejících se na předmětném pozemku, užívání těchto věc spadá v režimu hospodaření se společnou věcí pod právní režim § 139 odst. 2 obč. zák. a pravidla tam zakotvená.


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. prosince 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu