22 Cdo 2416/2006
Datum rozhodnutí: 25.10.2006
Dotčené předpisy: § 92 předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 2416/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. Ř., b) A. Ř., c) A. Ř., a d) V. Ř., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) městské části P. zastoupené advokátkou, 2) h. m. P., zastoupenému advokátkou, a 3) D., s. r. o. zastoupené obecným zmocněncem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 328/2002, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 64 Co 57/2006-132, takto:


Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 14. prosince 2005, č. j. 27 C 328/2002-120, ve sporu, v němž se žalobci domáhají určení svého vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v žalobě, nacházejících se v katastrálním území L., obec P., připustil, aby na straně žalované do řízení jako další účastník přistoupil: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46 . Vyhověl tím návrhu žalobců odůvodněnému tím, že Česká republika je v příslušném katastru nemovitostí stále zapsána jako jeden z vlastníků sporných pozemků, přestože je její vlastnictví pochybné. Svoje rozhodnutí opřel o § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ).


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 1) usnesením ze dne 28. února 2006, č. j. 64 Co 57/2006-132, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolatelka nezpochybňuje účastenství České republiky v řízení; jde jí jen o posouzení otázky, kdo má v řízení za stát jednat. Odvolací soud odkázal na § 2 odst. 1 a § 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a neshledal, že by měla v dané věci za stát jednat jiná jeho organizační složka.


Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání s námitkou, že jeho závěry nejsou v souladu se zákonem, neboť návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněn i tím, že rozhodnutím nebude vytvořen takový procesní stav, který by bránil soudu pokračovat v řízení, např. z důvodu nedostatku pasivní legitimace ve sporu . Dále namítá, že účel přistoupení do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 OSŘ spočívá v odstranění nedostatku věcné legitimace; proto nelze v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou tímto způsobem vytvořit procesní stav, který by bránil v řízení pokračovat, např. pro nedostatek pasivní legitimace ve sporu . Dovolatelka dále uvedla, že se soud nevypořádal s tím, že na listu vlastnictví je uvedena Technická správa komunikací, jejímž zřizovatelem je hlavní město Praha, a tato organizace vystupuje v právních vztazích samostatně a není rozhodné zda nakládá s majetkem státu či nikoliv. Pozemky přešly na základě zákona z majetku státu do vlastnictví obce, městské části Praha 4. Za daného stavu byl na zjištěný skutkový stav použit nesprávný právní předpis. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí .


Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen Úřad ) ve vyjádření k dovolání uvádí, že Česká republika zastoupená Úřadem není podle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem sporných pozemků. Podle jeho evidence nebyl převod sporných nemovitostí nikdy uskutečněn ani na Úřad, ani na Ministerstvo financí a nebyl zde ani důvod k takovému převodu. Pozemky do vlastnictví obce přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí a Úřad se proto domnívá, že ve sporu není pasivně legitimován.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.


Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 OSŘ).


Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 OSŘ) jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 OSŘ), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 OSŘ), věcné příslušnosti (§ 9 OSŘ) nebo překážku věci zahájené (§ 83 OSŘ) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 OSŘ). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (R 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, svědčí pasivní věcná legitimace, se promítá až do výsledku sporu a v rámci rozhodování podle § 92 odst. 2 OSŘ nemá místo; ani zjevně důvodná námitka, poukazující na nedostatek pasivní věcné legitimace nového žalovaného, nebrání jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky tomu, aby bylo návrhu na záměnu účastníků na žalované straně vyhověno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2511). To platí i pro přistoupení do řízení podle § 92 odst. 1 OSŘ.


V dané věci dovolatelka tvrdí, že přistoupivší účastník není ve věci pasivně legitimován. Tato skutečnost (je-li dána, k věcné legitimaci se v tomto stadiu řízení nemůže dovolací soud vyjadřovat) nijak nebrání pokračování v řízení; žaloba bude proti těm účastníkům, jejichž pasivní legitimace nebude zjištěna, zamítnuta. V dané věci tedy nic nebránilo vyhovění návrhu na přistoupení dalšího účastníka na žalované straně, když podmínky vymezené ve shora citovaných rozhodnutích byly splněny.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci [§ 243d odst. 1) OSŘ].


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. října 2006


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,


předseda senátu