22 Cdo 2411/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 2411/2008
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. V. K. , zastoupené Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bratislavská 7, proti žalovaným: 1) J. L. , a 2) J. Z. , zastoupených JUDr. Karlem Veverkou, advokátem se sídlem v Přerově, B. Němcové 2, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 172/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 29. ledna 2008, č. j. 12 Co 452/2007-112, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. ledna 2008, č. j. 12 Co 452/2007-112, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 12. ledna 2007, č. j. 9 C 172/2006-79, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 9 C 172/2006-79, zamítl žalobu, aby bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemky parcelních čísel 3065 a 3063/1, zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Přerov, na LV č. 328 a 4950 pro obec a kat. území Přerov, v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. 3545-13/2006, pro každého vlastníka garáže, která je součástí budovy č. p. 233, postavené na pozemku parc. č. 3068 a zapsané tamtéž na LV č. 5559 pro obec a kat. území Přerov, a to za jednorázovou náhradu 5.000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že žalobkyně je v obci a kat. území Přerov vlastnicí domu č. p. 233 na pozemku parc. č. 3068 a pozemku parc. č. 3068 zastavěná plocha a nádvoří. Žalovaný 1) je tamtéž vlastníkem pozemku parc. č. 3065 zastavěná plocha a nádvoří a domu č. p. 1073, postaveného na tomto pozemku. Oba žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, každý z nich v rozsahu jedné poloviny, mimo jiné pozemku parc. č. 3063/1 ostatní plocha, ostatní komunikace. Pozemek parc. č. 3065 bezprostředně sousedí s pozemkem žalobkyně parc. č. 3068, pozemek parc. č. 3063/1 navazuje na pozemek parc. č. 3065. Dvůr domu žalobkyně je obestavěn zídkou. Ve dvorním traktu domu žalobkyně se nachází garáž mající dvoje vrata, z nichž jedna jsou situována směrem k pozemku žalovaného 1), druhá na protější straně zajišťují přístup do garáže z dvorní části pozemku žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně A. F. prodal zahradu za zídkou za účelem výstavby bytových jednotek na Šrobárově ulici s tím, že mu bude povolen vjezd do garáže přes pozemky sousedů. Výstavbou bytového domu byl znemožněn vjezd do garáže žalobkyně. Otázka vjezdu do garáže byla řešena právními předchůdci žalobkyně u MěNV v Přerově v roce 1966 a 1974. Se souhlasem vlastníků dotčených pozemků byl právním předchůdcům žalobkyně povolen průjezd přes sousední pozemky, s čímž vyslovil souhlas i odbor výstavby MěNV v Přerově s tím, že nouzový výjezd bude právnímu předchůdci žalobkyně zrušen, pokud k tomu bude vyzván. Průjezd přes sousední pozemky, nyní pozemky žalovaných, byl realizován v místech, jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu z 20. 1. 2006, vyhotoveném pro účely zřízení věcného břemene. Oba pozemky žalovaných se podle zprávy odboru rozvoje Magistrátu nachází v lokalitě, která je vymezena pro plochy centrální městské zástavby a lze na nich realizovat investiční záměr výstavby polyfunkčního objektu. Ten na svých pozemcích hodlají uskutečnit žalovaní. Za tím účelem žalovaní přistoupili k vyhlášení architektonické soutěže na výstavbu domu a vybrali architektonickou studii. Statutární město Přerov nesouhlasí s průjezdem přes pozemky žalovaných s vjezdem na pozemek parc. č. 3036/10 ve vlastnictví města mimo jiné z důvodu, že pozemek navazuje na pozemky, které jsou podle schváleného územního plánu určeny k zastavění, a v případě umožnění průjezdu by je k tomuto účelu nebylo možné využít. Vjezd do garáže chodbou domu č. p. 233 pro úzký profil nepřipadá v úvahu. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodů, že žalobkyně má pěší přístup ke garáži zajištěn z dvorní části svého pozemku a že zřízení věcného břemene spočívajícího v právu jízdy přes označené pozemky žalovaných by do poměrů žalovaných představovalo takový zásah a omezení, které jsou v porovnání s výhodami vlastníka stavby žalobkyně nepřiměřenými, neboť zřízením věcného břemene by nepochybně byl zmařen investiční záměr žalovaných v dané lokalitě.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 12 Co 452/2007-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, zda lze odepřít právo přístupu vlastníka k jeho již existující stavbě z důvodu a ve prospěch vlastníka stavby, která dosud neexistuje a nebyl předložen ani důkaz o tom, kdy bude stavba realizována . Uvedla, že otázka zřízení věcného břemene byla posouzena v rozporu s hmotným právem, neboť pro zřízení věcného břemene v daném případě byly splněny zákonem stanovené podmínky. Namítla, že v rozporu s platnou právní úpravou i dobrými mravy byla ve svém vlastnickém právu omezena čistě na základě soukromých a individuálních zájmů žalovaných. Má zato, že v řízení nebyla respektována rovnost postavení účastníků. Uvedla, že soud nezohlednil, že garáž je užívána stejným způsobem již od šedesátých let 20. století a že již od té doby se k přístupu do ní užívá stejná přístupová cesta přes pozemky žalovaných, jak ve vyznačena v geometrickém plánu č. 3545-13/2006. Žalovaným musela být v době, kdy pozemky kupovali, známa existence přístupové cesty do garáže žalobkyně. Žalovaní i jejich právní předchůdci tuto přístupovou cestu trpěli. Odkázala na konstantní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004), podle níž nevyplývá-li právo žalobkyně přecházet či jezdit přes pozemek z žádného právního důvodu, a jde-li jen o tzv. výprosu (prekarium), tedy žalovaní toto jednání žalobkyně jen trpí, aniž vzniklo jakékoliv právo, pak za této situace je jedinou cestou zřízení věcného břemene . Nesouhlasí se závěrem soudů o nepřiměřeném zásahu do poměrů žalovaných zřízením věcného břemene s tím, že jediným důkazem, který žalovaní předložili k prokázání svého záměru, je architektonická studie ze srpna 2005. Nepředložili žádný důkaz o tom, kdy výstavba bude realizována. Odvolací soud měl vycházet ze stavu nejpozději v době vyhlášení rozsudku. Za daného stavu jsou jeho závěry hypotetické. Podle názoru žalobkyně nelze právo chůze od práva jízdy oddělit, neboť v souvislosti s otevřením a zavřením garáže bude muset několik kroků po pozemku žalovaných učinit. V současné době nemá zajištěn jiný přístup ke garáži, než jak je vyznačen v uvedeném geometrickém plánu. Zřízení jiného přístupu brání ochranné pásmo památného stromu, který se nachází v těsné blízkosti nemovitosti žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 1. 2008.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř.. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolací soud dosud neřešil právní otázku, zda a za jakých předpokladů lze zamítnout žalobu na zřízení práva cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., jestliže vlastník pozemku, přes který má cesta vést, na něm hodlá postavit stavbu, která by uvažovanou cestu neumožňovala.

Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.

Podle názoru dovolacího soudu obecně platí, že samotný tvrzený záměr vlastníka stavět na pozemku, který má sloužit vlastníku stavby k přístupu k ní, k zamítnutí žaloby na zřízení práva cesty nestačí, nenavazují-li na něj jeho další věrohodné kroky svědčící o opravdovosti úmyslu vlastníka pozemku realizovat takovou stavbu v dohledné době, vymezené určitými časovými údaji, případně kroky, na základě kterých již bylo s realizací stavby v souladu s právními předpisy započato. Za minimální požadavek v tomto směru lze považovat zejména, aby vlastník pozemku zahájil stavební řízení o povolení stavby, jež by v případě započetí s její výstavbou neumožňovalo zřízení práva cesty ke stavbě, popř. aby bylo zahájeno řízení o změně územního plánu s obdobným dopadem na možnost zřízení práva cesty pro případ, že by jeho návrhu příslušný stavební úřad vyhověl.

Jestliže soudy obou stupňů vyšly jen z toho, že žalovaní v roce 2005 vypsali (za společnost EMOS spol. s r. o.) architektonickou soutěž na využití předmětných pozemků, aniž by došlo k určení investora stavby tzv. polyfunkčního domu na těchto pozemcích a nebylo přistoupeno k realizaci územního rozhodnutí , pak to samo o sobě nestačilo k zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala zajištění jediného možného příjezdu k její garáži. Přitom není ve skutkových zjištění nalézacího soudu uvedeno konkrétně, zda bylo v tomto směru nějaké stavební řízení zahájeno, ani nejsou zmíněny žádné záruky, že žalovaní od svého záměru neustoupí, ač se stavbou na jejich pozemku mělo být započato již v roce 2008. Na druhou stranu lze poznamenat, že v případě, kdy začnou žalovaní legitimním způsobem naplňovat svůj záměr realizovat v souladu s rozhodnutím příslušných orgánů stavebního řízení výstavbu na svých pozemcích v takovém rozsahu, že to žalobkyni bude bránit v příjezdu k její garáži, je to důvodem k ukončení jejich užívání žalobkyní na základě výprosy. Sama existence prekaria daného druhu není důvodem, který by zásadně bránil možnosti zřízení stavby na užívaném pozemku. Je-li přístup k určité stavbě možný jen přes cizí pozemek, ne vždy je to postačující důvod ke zřízení práva cesty. Dovolací soud v tomto ohledu souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že soud je povinen porovnávat újmy, které by zřízení věcného břemene přineslo vlastníkovi pozemku, s výhodami vyplývajícími z věcného břemene pro vlastníka stavby.

Dovolací soud jen pro úplnost dodává, že stávající technický stav příjezdu autem z pozemku žalovaných č. parc. 3063/1 na obecní pozemek č. parc. 3063/10 zřejmě nebrání, aby tudy žalobkyně jezdila, jestliže tak běžně činí. Pro právní závěry v tomto směru pak chybí dostatek důvodů, které by měly vyvrátit námitky žalobkyně.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu